Koronavirová pandemie ukázala mnoho statečných lidí: těch, kteří se postavili do první linie, aby nezištně pomáhali nemocným. Jedním z nich je i bratr Andrea Dovio z Assisi. Počátkem dubna se tento františkán a lékař přesunul do první italské nemocnice pro pacienty s nemocí Covid-19, píše deník Il Popolo Tortona.
„Jsem zde pro lásku k Pánu Ježíši, protože z jeho slov a jeho činů vychází logika služby. V tomto období pandemie jsem vnímal, stejně jako všichni moji spolubratři, potřebu nově promyslet své aktivity, abych mohl pomáhat těm, kdo to potřebují. Ihned, již od druhého březnového týdne, mi přišlo silné povolání dát k dispozici své lékařské schopnosti pro léčbu těch, kdo jsou nemocní,“ vypráví čtyřiačtyřicetiletý řeholník.
Bratr Andrea vystudoval medicínu v Turíně, poté získal doktorát a specializaci v interní medicíně. Následně pracoval v nemocnici v Orbassanu. V roce 2008 ucítil jiné povolání a vstoupil do františkánského řádu. Posledních pět let strávil v klášteře San Damiano v Assisi, kde se staral o poutní místo a o novice.
„Když vypukl nouzový stav, položil jsem si otázku: Jak mohu pomáhat bližním?“ vypráví s tím, že vnímal v plné síle slova lékařského kodexu, podle něhož se má lékař v případě „katastrofy, kalamity nebo epidemie“ dát k dispozici. „Koneckonců v dějinách vždy najdeme řeholníky v první linii během morových ran, i když si uvědomuji, že nejsme v roce 1600 a tehdejší modely se samozřejmě nedají aplikovat.“
Řeholník tedy požádal svého představeného, který mu odpověděl: „Po dlouhém zvažování (…) souhlasím. Stojíme před mimořádné vážnou potřebou, která má rysy pandemie a v Itálii si vybírá mnoho obětí a tvrdě zkouší zdravotnické struktury a personál. Je dobře, když každý pomáhá, jak může: my jako řeholníci pomáháme především modlitbou a obnoveným obětováním našeho řeholního života, a pak také věrnou prací ve službě, která je nám svěřena. Samozřejmě v míře, v jaké je to možné, a při respektování bezpečnostních norem se také máme dát k dispozici pro aktivní službu lásky. V tvém případě, protože máš zcela specifické profesní kompetence, jsi schopný poskytnout důležitou pomoc.“
Bratr Andrea bydlí v současnosti v malém bytě v semináři v Tortoně. Žije v izolaci a sám, vyhýbá se kontaktům mimo nemocnici. „Na začátku jsem cítil, že mě něco brzdí,“ dodává. „Ale zkoušel jsem rozlišit, jaké je Pánova vůle. Brzdily mě tři věci: strach z nakažení, i když vím, že v mém věku je nízká úmrtnost; strach vrátit se do zaměstnání, které jako infektologie není můj obor; obava znovu pracovat ve složitém světě a v situaci, kterou jsem neznal.“ Nyní je však rád, že povolání následoval.
Deník Il Popolo Tortona se také ptá, jestli pacienti vědí o jeho kněžském svěcení. „Jsem zde, abych dělal lékaře, toto musí být jasné,“ odpovídá don Andrea. „Pro jinou službu, důležitou a zásadní, je zde kaplan, don Pietro Sacchi, který je úžasný. Kolegové vědí, že jsem řeholní bratr, a s některými bratry, s nimiž jsme v určitém dialogu, o tom mluvím s radostí. Stalo se mi, že jsem se dotkl témat víry především s několika pacienti zasaženými smrtí partnera, což není při nynější epidemii tak neobvyklé. Ale má práce mě hodně pohlcuje a musím ji dělat se správnou svobodou, aniž bych tyto dvě oblasti zaměňoval. Inspiruje mě, co napsal svatý František v 16. kapitole Nepotvrzené řehole, když mluvil o bratřích na misiích. Je zajímavé, jak František viděl dva způsoby, jimiž můžeme vydávat svědectví: ‚Jeden je ten, že se bratři nehádají a nepřou, ale jsou podřízeni všem lidem pro lásku k Pánu a vyznávají, že jsou křesťany. Druhý způsob je, že když uvidí, že se to líbí Pánu, ať hlásají Boží slovo, aby lidé uvěřili ve všemohoucího Boha Otce, Syna a Ducha svatého.‘“
(zdroj: Il Popolo Tortona)
