Vpád Pasovských
Na konci ledna 1611 pozval do Čech Rudolfa II. vojsko pasovského arciknížete Leopolda. Vpádu Pasovských muselo čelit české stavovské vojsko, které jim nakonec znemožnilo ovládnout Prahu a rozprášilo je. Na vpádu Pasovských neměli vinu katolíci, naopak jejich čelní představitelé včetně papežského nuncia a kancléře království Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic čelili dvorským pletichám, které invazi předcházely. Přesto se však rozšířila dezinformace, jako by strůjci vpádu byli katolíci a kláštery měly být místem pro úkryt zbraní a pasovských jezdců. Lid, který se seběhl i z pražského okolí na obranu Prahy po domácku ozbrojený, se tak nakonec obrátil proti klášterům. Na Karlově v klášteře augustiniánů byl zavražděn opat, převor a klášterní bratr. Na obranu minoritů u sv. Jakuba se postavili řezníci se sekerami, ač byli luterského vyznání. Jezuitský klášter zachránilo stavovské vojsko. Nejhůře se vedlo františkánům u Panny Marie Sněžné. Kostel i klášter obklíčilo okolo 700 útočníků. Jejich vůdcem byl berounský měšťan a dobrodruh Matouš Hovorčovský z Kolivé Hory.
Vraždění v kostele
V osudné úterý 15. února 1611 vikář kláštera Bedřich Bachstein nařídil, aby nikdo areál neopouštěl. Kolem 11. hodiny dopoledne obklopilo areál Panny Marie Sněžné asi 700 ozbrojených lidí, převážně městské spodiny. Protože kostel byl otevřen po skončení mše svaté, vtrhla početná skupina útočníků nejprve do chrámu. Zde krutým způsobem zabila dva kněze a bratra laika. Kněz Jan Martinez, rodem Španěl, byl usmrcen ve chvíli, kdy se snažil odnést do bezpečí ciborium s Nejsvětější svátostí oltářní. Ačkoliv do posledního dechu chránil eucharistii vlastním tělem, došlo nakonec k jejímu zneuctění. Další kněz Bartoloměj Dalmasoni, Ital, byl zabit, když vycházel ze zpovědnice v dnešní kapli sv. Michala, tehdy zasvěcené Panně Marii. V přilehlých prostorách byl pak zabit pomocný sakristán laik Jan Rode, rovněž Ital, který hledal útočiště v depozitáři sakristie.
Vraždění v klášteře
Ozbrojený dav, který zaměřil pozornost na klášter, setkal se s vážnou překážkou: brána vedoucí do kláštera z prostranství před kostelem byla uzavřena a celou hodinu odolávala náporu útočníků. Když byla konečně rozbita a vyvrácena, nalezli vetřelci v samotném klášteře čtyři řeholníky, které zavraždili. Nejprve bratra Krištofa, původem Holanďana, staršího kuchaře, který přicházel ze dvora a nesl dřevo do kuchyně, dále klerika Klementa ze Švábska, který připravoval na stoly a vyšel z jídelny do ambitu, potom v prvém poschodí jáhna Jeronýma z Arese, Itala z Milána, který se s rozepjatýma rukama modlil před oltáříkem Panny Marie Pomocné, a konečně v klášterní nemocnici kněze Šimona, Francouze, který byl na lůžku, protože byl už krátce předtím zraněn venku násilníky.
Vraždění na půdě a ve věžičce
Po delší době objevili útočníci schody z horního patra ambitu na klášterní půdu. Tam se uchýlil vikář kláštera zmíněný P. Bedřich Bachstein, který zastupoval nepřítomného kvardiána Jiljího Smouta, Belgičana, který byl na služebních cestách. Jako zástupce představeného měl P. Bedřich za mladé bratry odpovědnost zakotvenou v řeholi. Proto se snažil odvést je do relativního bezpečí. Nakonec byl Bedřich usmrcen spolu s řeholním bratrem mladším kuchařem Emanuelem, který patrně pocházel ze zemí Koruny české, a dvěma novici Janem, kandidátem bohosloví, a Antonínem, pomocníkem v kuchyni. Oba byli patrně rovněž ze zemí Koruny české. Mrtvoly těchto čtyř řeholníků byly svrženy otvorem v klenbě na dlažbu kostela a dopadly doprostřed chrámu. Pronásledovatelé nakonec pronikli i do věžičky, která se tyčila nad kostelní střechou. Tam s dovolením představeného uchýlili se tři řeholní bratři: podjáhen Kašpar Daverio, Ital, klerik Jakub, Němec z Augsburku, a bratr Didak Jan, krejčí, o němž se neví, odkud pocházel. Všichni tři byli usmrceni a jejich mrtvá těla byla shozena po příkré střeše do nádvoří, kde byla nabodána na kopí.
Drancování kláštera, potrestání viníků
Kostel i klášter byly vetřelci zpustošeny, liturgické předměty a oděvy zneuctěny, zničeny cenné dokumenty a před vykradením nebyly ušetřeny ani hrobky zemřelých. Obnažená a zohavená těla povražděných řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena až do soboty. Tehdy byla péčí dvou šlechtičen paní Maxmiliány, manželky pana purkrabího Adama ze Šternberka, a paní Anny, vdovy po panu Janu Jindřichovi z Písnice a na Schoenbachu, královském vicekancléři, za pomoci rodinných příslušníků a dvou měšťanů ošetřena a uložena bez rakví přímo do hlíny v klášterním dolním ambitu blízko brány. V dubnu 1611 bylo z rozkazu staroměstského práva odsouzeno k smrti 14 vrahů a již v říjnu toho roku byl klášter opět obsazen františkány.
P. Petr Alkantara Houška, OFM
Dobové souvislosti
Ke konci své vlády povolal císař Rudolf II. do Čech vojsko svého příbuzného Leopolda Pasovského. Vpád žoldnéřů měl posílit postavení Rudolfa II. a zároveň pozici katolíků v Praze a v Čechách. V převážně protestantské Praze ale vyvolal odpor a pobouření, na což nejvíce doplatil klášter Panny Marie Sněžné, kde bylo celé přítomné osazenstvo vybito a klášter vypleněn. Pro Rudolfa II. tento konflikt znamenal konec jeho vlády a definitivní pád.
Rudolf II. Habsburský (1552 – 1612) byl římský císař, král český, uherský a chorvatský. Ujal se vlády po smrti svého otce Maxmilián II. v roce 1576. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, a zpočátku se stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Postupně se zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který se stal guvernérem svobodného Nizozemí. Spory se členy rodiny byly také jedním z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy.
Zdravotní stav císaře nebyl dobrý, od konce 16. století se u něj projevovaly příznaky duševní choroby, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis. Císař do politiky příliš nezasahoval. Věnoval se hlavně kultuře a umění. Začal s úpravou Pražského hradu, podporoval matematiku, astronomii, astrologii, malířství a sochařství. V Praze v jeho době působili například slavní astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler nebo sochař Adrian de Vriese.
Rudolf II. se nikdy neoženil a neměl žádného legitimního potomka. Splodil však několik levobočků se svojí milenkou hraběnkou Kateřinou Stradovou. Císařovi příbuzní Habsburkové se roku 1606 vyslovili pro nástupnictví Rudolfova bratra Matyáše. Na Matyášovu stranu se postupně přidávaly rakouské, uherské i moravské stavy a vojevůdci.
Matyáš sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel roku 1608 Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly uzákonění České konfese zaručující svobodu vyznání, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července 1609 Majestát, kterým povolil pro pány, šlechtice a měšťany svobodu vyznání.
Rudolf se nicméně se stávajícím stavem nesmířil a snažil se Matyášovi pomstít, v čemž ho vydatně podporoval katolický Leopold Pasovský, který nakonec roku 1611 za Rudolfova souhlasu vtrhl do Čech, což vyděsilo dokonce i české katolíky a papežského nuncia. Probíhalo drancování pražských objektů bez rozdílu vyznání jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz však nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Rudolf II. abdikoval a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl 23. května 1611 korunován českým králem.
Rudolfovi byl pak do jeho smrti 20. ledna 1612 přenechán v užívání Pražský hrad.
