Klášter v Grecciu dýchá po celý rok Vánocemi, úžasem z Božího příchodu na zem. Ve zdejší jeskyni vytvořil svatý František v noci 25. prosince 1223 první jesličky. Místo i onu památnou událost si přiblížíme ve třetím dílu seriálu o františkánských místech.
Poslední roky Františkova života byly bolestné: sužovala ho postupující nemoc očí, trápil se i z některých bratří. Současně ho proniká hluboká radost, která nemá původ ve světě. V této situaci se rozhodne vytvořit první jesličky. Nikoliv však jen pro krátkou dojemnou chvíli: světec chce na vlastní oči vidět bídu a chudobu, kterou Kristus musel snášet hned po narození, a takto zažít i jeho lásku k nám.
Dodnes je možné v Grecciu setrvat v modlitbě u jeskyně, kde se slavnost odehrála. Pod freskou připomínající Ježíšovo narození i Františkovu událost vystupuje skála, na které světec z Assisi položil Ježíška. Vedle této kaple, postavené na skále, najdeme klášter prvních bratří včetně cely, v níž spával svatý František. Je to vlastně malý prostor na skále. V Grecciu je také otevřená stálá výstava betlémů z celého světa. Poutníky též zasáhne kopie obrazu (originál byl ztracen), na němž sv. František pláče a utírá si slzy. Podle mnoha pramenů se jedná o nejvěrnější světcovu podobu.
Nyní se zaposlouchejme do vyprávění Františkova současníka Tomáše z Celana, který popisuje památnou noc v Grecciu. Svým činem začal František zřejmě nejznámější křesťanský zvyk, jenž každoročně o Vánocích spojuje věřící i nevěřící.
“Jeho nejvyšším úsilím, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo: ve všem a za všech okolností zachovávat svaté evangelium. Se vší bdělostí a horlivostí, s celou touhou svého ducha a s celým zápalem svého srdce snažil se dokonale následovat učení našeho Pána Ježíše Krista a chodit v jeho šlépějích.
Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho Vtělení a láska, kterou prokázal ve svém utrpení, zaměstnávaly světcova ducha tak, že jen nerad myslil na něco jiného.
Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky jménem Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života jménem Jan. František ho zvlášť měl rád, protože přes znamenitou pověst a vážnost, kterou tam požíval, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si – jak často činíval – povolal blažený František k sobě. Bylo to asi čtrnáct dní před Narozením Páně. A řekl mu: »Chceš-li, abychom blížící se slavnost vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.« Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, spěšně na jmenovaném místě připravil všecko, jak mu světec uložil.
Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky.
Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu.
Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diakonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno »Ježíš«, říká pln převeliké lásky »Děťátko betlémské«. A když vyslovuje slovo »Betlém«, zní to jako mečení jehňátka. Víc než slovy přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno »Děťátko betlémské« nebo »Ježíš«, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména. Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku.A nebylo nevýstižné toto zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí.
Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti.
(…) Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám – ke cti svatého Františka – aby tam, kde kdysi požírala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat lidé Tělo Pána Ježíše Krista, Beránka bez poskvrny, který v převeliké a nevýslovné lásce sama sebe obětoval, a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně přeslavný Bůh po všechny věky věků.
Amen. Aleluja, aleluja.” (1. životopis sv. Františka podle Tomáše z Celana, 84-87)
