Po záboru klášterů v roce 1950 byl br. Vojtěch Jan Marek OFM internován v Hejnicích a Bohosudově. Poté byl převelen k PTP, kde byl v roce 1952 tajně vysvěcen na kněze. Tato skutečnost ovšem vyšla najevo, takže byl 8. května 1953 zatčen a po brutálních vyšetřováních odsouzen na 4 roky žaláře. Po vystřídání více zaměstnání byl činný v duchovní službě až od 70. let. Po revoluci působil ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde se stal iniciátorem stavby kostela sv. Ducha.
Otče, můžu se Vás nejprve zeptat na Vaše celé jméno?
Na prvém místě bych chtěl připomenout našemu bratru, že já nejsem žádný otec, ale jsem také bratr. A sice Vojtěch, křestním jménem Jan a příjmením Marek.
Kdy a kde jste se narodil?
No to si ještě pamatuju. To bylo 9. října 1924 ve Štramberku na Moravě.
A z jaké jste pocházel rodiny, kolik jste měl sourozenců, a jestli můžete říct něco o vaší rodině. Jaká tam byla výchova, jestli tam byla přísná výchova, jak probíhalo vaše dětství…
U nás v rodině bylo celkem 7 dětí. Jinak jsme žili skromně. Tatínek byl kamenářem, čili pracoval v lomu, vápencovém, který u nás existoval tenkrát. Prošel jsem základní školou, to tenkrát byla obecná a potom měšťanka, a hned na konci té poslední třídy přišel ten 38. ročník, kdy jsme byli zabráni do Sudet.
Na konci reálky?
Ne, na konci měšťanky. Já jsem chodil normálně do školy obecná a měšťanka. To je dneska základní škola. No a po škole jsem uvažoval co dělat, tady jsem právě cítil, že ne já jsem si něco hledal nebo vyvoloval, ale že mě přímo tak nějak přitláčel vždycky sám Bůh. Že mi ukázal cestu, třeba přál jsem si jít do kláštera a sestra mi ukázala cestu, nasměrovala mě k františkánům. Takže jsem byl přijatý páterem Janem Evangelistou Urbanem, tenkrát byl provinciálem, a poslal mě do prvního kláštera do Votic, jako kandidáta, do Votic.
Takže tam byla kandidatura tenkrát.
Tam jsem byl jenom pár týdnů, pár měsíců a pak mě převedl do Prahy.
A v jakém to bylo roce?
Hned v tom 39. To už začala válka, to už byla válka. To jsem odešel ze Sudet ještě před válkou, na Porciunkuli to bylo zrovna, to jsem přišel do Votic.
To jste byli vyhnaní, vaše rodina?
Ne, vyhnaní jsme nebyli, já jsem sám odešel. Načerno jsem tenkrát utekl do Protektorátu jako do kláštera. Z Votic mě potom přeložili do Prahy.
S kým jste tenkrát vstupoval do kandidatury, kolik vás bylo?
Já jsem tam byl zpočátku sám, ale až v příštím roku jsem byl poslaný do Kroměříže, páter provinciál mě poslal, že bych mohl zkusit studovat, já jsem původně šel jako bratr laik. Tak mě poslali do Kroměříže, kde bylo gymnázium, kde byli studenti naši, tak tam jsem se sešel ještě s dvěma v ročníku, Josef Dušek, který dostal jméno potom Kalist, a Jakub, to byl Kuncman z Plzně, ten dostal jméno Jakub, křestní jméno už nevím. Tak jsme začali studovat potom společně gymnázium.
To jste nastoupil do kvinty?
Do kvarty, já jsem začal od kvarty, protože tři roky jsem měl gymnázia v Kroměříži, pak jsme nastupovali – tenkrát to bylo zvykem – do noviciátu v sextě. Byli jsme to právě my tři: Kalist, Jakub a já, Vojtěch. Měli jsme obláčku ve stejný den, kdy moji předchůdci. To byl noviciát pro víc bratří najednou. Naši předchůdci skládali sliby a my jsme byli přijeti do řádu obláčkou. To bylo ve 44. roce. 25. srpna na svátek svatého patrona III. řádu Ludvíka.
Můžu se ještě kratince jenom vrátit k rodině – maminka byla s váma v domácnosti?
Maminka byla v domácnosti, nebyla nikde zaměstnána. Bylo nás celkem sedm dětí, takže starostí bylo dost. A pak brigádnicky pomáhala v zemědělství, nebo kde se dalo.
Museli jste doma taky pomáhat?
No tož to byla samozřejmost.
Jaké práce tenkrát u vás doma dělaly?
No ty normální denní práce, měli jsme taky kousek políčka, nějakou kozu, jako děcka jsme pásli kozy, nebo nějaká husa byla také, občas. Tak normálně chudá rodina obyčejná taková.
Jak vypadala třeba vaše společná motlitba doma? Maminka se s vámi modlila, nebo i tatínek?
Když jsme byli malí tak nás učili společně modlit, jenomže ti starší potom odcházeli, ženili se, a já jsem také vlastně po škole hned odešel, takže jsem toho moc neužil toho společného. Těch pár roků. Patnáct roků jsem byl doma.
A proč zrovna františkáni, otče?
No to právě jak jsem říkal, že mě vedl sám Pán, skrze třeba druhé lidi. Já jsem jednou psal sestře, jestli by bylo možné do nějakého řádu vstoupit, ona přišla do styku právě s františkánami.
Vaše rodná sestra?
Moje rodná sestra, ano. Nejdříve se ptala u jezuitů, tam ovšem žádali, že musím být vyučení, že neberou mladší, až po vyučení, až budou dělat nějakou profesi, takže to padlo tenkrát. Hned potom se měla možnost se setkat s františkánami, byla v nemocnici, tam byly sestřičky, tam sestra chodívala z Votic právě na rekolekce a na tyhle duchovní obnovy. A okamžitě, ať přijde, že mě přijmou. Takže Pán Bůh si mě takhle vzal bez nějakého dlouhého hledání.
Takže do těch Votic jste se vlastně přestěhoval už s tím úmyslem, že vstoupíte k františkánům…
Ano, ano to už bylo jasné. To mě přijal provinciál, který sídlil v Praze, ale poslal mě právě do Votic.
A neuvažoval jste předtím, že byste se třeba oženil, založil rodinu…
No tak myšlenky jsou všelijaké, že ano, ale pořád jsem měl touhu ve škole někam se utáhnout, jako do kláštera. Ta touha tam byla, ovšem i ta touha po ženění, to jako u mladých lidí je normální, že. Ale Pán mi ukázal tuto cestu tak jsem šel touto cestou. Takové ty školní lásky dětiček, to je normální, že.
Jak tenkrát vypadala kandidatura a noviciát?
Myslím že kandidatura nebyla nějak organizována, my jsme tam byli právě dva, kteří jsme neměli ani možnost si platit školu, v té kandidatuře, tak jsme pomáhali v klášteře,dostali jsme tam i jednoho kněze, poněvadž tenkrát se ještě topilo uhlím, bylo potřeba dřevo, uhlí, tak jsme jako sloužili těm kněžím tady po této stránce – úklid a podobně. Takže jsme si vlastně vydělávali na svoje studium tímhle způsobem. Takže to byla pro mě kandidatura. No a oddech jsem si, když jsem nastoupil do noviciátu, ještě potom s tím třetím. Novicmistrem tenkrát byl pro nás pater Stanislav, senior náš dnešní, to bylo v Hájku u Prahy.
S jakýma kněžíma jste v té kandidatuře byl? Vzpomenete si ještě, komu jste sloužil?
Já jsem měl na starosti Izidora, Izidor Jankech, vzácný kněz. Vzdělaný profesor, dobračisko úžasné. Jemu jsem sloužil až jsem odešel z Kroměříže.
Ten něco učil, že jo?
Ten učil jazyky, ano, všechny možné i nemožné jazyky, fenomén na jazyky.
A kde to učil?
My jsme byli v Kroměříži, tam bylo potom učiliště, v koleji sv. Antonína, kde byli také studenti, takže tam přednášel také.
Na gymnáziu?
Ne, přímo v koleji. Pak tam byl ještě P. Inocenc, ten byl hlavním prefektem těch studentů.
V Praze, jo?
To bylo ještě v Kroměříži, kandidatura, tři roky gymnázia v Kroměříži, P. Filip, ten byl kvardiánem v Kroměříži, Filip Hladký, Jan Danyšovič, Jan Nepomuk Danyšovič také tam ještě byl, a to asi byli všichni už. Já jsem byl ve starém klášteře v Kroměříži, a tam kolem byla postavená nová budova – kolej sv. Antonína pro studenty gymnázia.
Ale to už se vlastně nikdy neuskutečnilo, že by to bylo františkánské gymnázium, že jo?
Pak přišla ta válka, přišel nacismus, pak komunismus a dneska už také ne.
Vzpomínáte si, kdo všechno měl na tom gymnáziu učit, kdyby to vyšlo?
Tož ty jména… Nějaký P. Augustin ještě přednášel, matematiku, myslím, jinak si příliš nepamatuju. Jenom ty, se kterými jsem se osobně setkával, to mi zůstalo v paměti. Pátera Izidora a Inocence.
Jak teda vypadal ten noviciát, ten už byl o něco přísnější než kandidatura, že jo?
No to už jsme byli oblečení jako řádoví, začali normální řádový život. Tonzuru jsme měli, dneska už se to nedává, ostříhané vlasy, v hábitě jsme tenkrát museli chodit trvale, nejenom někdy, na převlečku, ale pořád. A byly to pěkné chvilky prožívané v Hájku, v té samotě, bylo to nakonec války, to bylo trošku narušené ty události politické, 44. a 45. rok jsem byl v noviciátě.
A na co nejradši vzpomínáte z toho noviciátu?
Já nevím, co bych měl takhle zvýraznit, no byla tam taková pěkná atmosféra s P. Stanislavem.
A jaký jste měli denní program? Dopoledne jste měli nějakou fyzickou práci, nebo jste se učili?
To bylo tak rozděleno, na všechno se dostalo. Jak ta práce fyzická, tam byla pole, dobytek, kravička tam byla dokonce, bratři tam byli také někteří, takže jsme museli pomáhat kde se dalo. Les, úklid, práce, no a mezi tím hodiny noviciátní, Řehole, Stanovy, duchovní život. No a ty společné motlitby, to je samozřejmé. Denní motlitby, breviář, latinsky jsme se museli modlit.
Bylo pro vás těžké přijmout ty sliby chudoby a poslušnosti, oproti tomu životu v rodině předtím, nebo to bylo podobné, navazovalo to na rodinu. Nebyl to takový velký zlom, nebo to pro vás bylo těžké?
Já jsem ani nepociťoval nějakou tíži, celkem jsem to bral jako takovou samozřejmost, že to jsem chtěl, tady mě Pán vedl, touto cestou, takže nějaký rozdíl nebo tíži jsem nepociťoval.
A po noviciátě jste tedy šel studovat na kněze?
No po noviciátě jsme ještě dokončovali gymnázium, my jsme po sextě nastoupili do noviciátu, takže ještě tu septimu a oktávu jsme studovali jeden rok v Kroměříži a druhý rok to bylo v Praze. To jsme dokončili gymnázium…
V Praze jste dělali kde gymnázium?
Jako externisté v Truhlářské ulici v Praze 2.
To bylo církevní gymnázium, nebo státní?
Ne, normální státní gymnázium. Ti moji dva bratři z noviciátu potom byli posláni na studium do Anglie, k bratřím do kláštera našeho a pak přišel ten převrat komunistický, takže zůstali už tam a ovšem to jejich povolání také zaniklo.
Aha, takže odešli z kláštera…
Jakub se někam ztratil, odcestoval do Ameriky a Kalist duševně onemocněl, prostě nezvládl ten přechod z našich poměrů do anglických, do kláštera, takže se vrátil psychicky nemocný. Takže dožil už tady, jako normálně v civilu, venku. Slavné sliby myslím ještě ani neměl.
Ten Jakub taky ještě neměl slavné sliby?
To nevím přesně, kontakt jsme neměli, za války tenkrát.
A vy jste, otče, po tom gymnáziu nastoupil do semináře?
Ano, pak jsem nastoupil na fakultu do Prahy. My ostatní bratři jsme chodili na přednášky na fakultu.
A v jakém to bylo roce?
V 48. roce. Ale dokončili jsme jenom 2,5 roku, čili 5 semestrů a přišel ten 13. duben, 50. rok. To nás sebrali do koncentráku, museli jsme ukončit studium všichni.
A kolik vás tenkrát během studia bylo v klášteře v Praze?
To nevím. Studentů bylo dost. Někteří se ještě vraceli z Belgie, protože byli poslaní do Belgie na studium, ti už se vrátili potom jako hotoví kněží.
To jste byl ve stejném ročníku jako P. Bendedikt, Bedřich, a tak?
No, Bedřich byl přede mnou myslím rok, a Benedikt byl zase za mnou, od noviciátu. Aj ve studiu, myslím.
Takže v tom ročníku jste byl sám z frntiškánů…
Ne, jako v ročníku. Ale potom ještě přišli dva bratři potom co nastoupili později do noviciátu, ale na fakultu jsme chodili do stejného ročníku. To byl Kryštof a Placid Pekárek. Takže jsme byli zase tři v jednom ročníku, ty ostatní ročníky byly také zastoupeny dalšími.
A kdo byli tenkrát váš představení v Praze?
V Praze byl páter… už se mě to také plete… páter…
Stanislav, ne?
Ten byl až později, ano, ten byl v tom 48., ale předtím tam byl…, potom byl provinciálem P. Kapistrán, za něho se to stalo, pak to byl co byl ubitý při vyšetřování…
Ambrož Tobola.
Ambrož Tobola, ano. Při tom záboru v 50. tam byl kvardiánem už náš novicmistr Stanislav.
A jaké jste měli aktivity jako studenti třeba mimo školu? Co jste dělali ve volném čase, jestli nějaký byl?
Normálně co dělají studující, něco mimořádného si nějak nevzpomínám.
Já jsem někde četl, že tam existoval nějaký misijní kroužek…
Tož to jo, takové věci.
Během toho vašeho studia tam taky bylo to Studium Catholicum, ne?
To bylo jako pro vnější, my jsme tam nebyli, to bylo pro laiky a pro venek.
Takže jste s nimi neměli moc kontakt?
Ne, to bylo ve farní budově, my jsme s nimi neměli kontakt.
Kam vás toho 13. dubna internovali?
První zastávka byla Hejnice, nejprve nás odvezli do Hejnic, do našeho kláštera.
Jako studenty…
Prostě všechny, bratry, kněze, všeci jsme byli pohromadě v jedné budově kláštera. Ale tam jsme byli jenom kratince, do 25. dubna, kdy nás převezli – také nevím, jestli všechny – ale skoro všechny do Bohosudova, do té budovy jezuitského gymnázia. Jezuité byli odděleně od nás, oni byli v klášteře a my byli v té budově gymnázia.
Takže tam byli v tom Bohosudově jenom jezuiti a františkáni…
Ano.
Vím, že P. Bernard ještě s někým původně plánovali, že by tajně pokračovali se studiem, že by vás tam tajně doučovali, když ta fakulta zanikla, je to pravda?
No, to ano. Pomalu jsme si zvykali na ten život koncentráční, chodili jsme tam do práce, do kaolinky, kde se vyráběly z porcelánu nějaké ty součástky a během volného času jsme dělali právě toto. Naši starší se starali o ty mladší.
A kdo vás tam takhle učil? Bernard, a ještě někdo?
Inocenc tam byl…
Bárta taky?
Bárta taky. Jenže my jsme v tom roce brzo, to bylo 5. září 1950 byli odvoláni na vojnu, co jsme ještě neměli vojenskou službu. Všici jsme byli odveleni do Komárna k tomu PTP.
Tam jste byli tři roky?
No já jsem tam byl méně než tři roky, já jsem byl totiž zatčený 8. května 1953.
Ještě na vojně, když jste byl?
Na vojně, ano, byli jsme taková skupinka, protistátní činnost, sdružování proti republice. Byli jsme zatčeni a souzeni vojenským soudem.
A mělo to nějaký reálný podklad, že jste něco špatného řekli, nebo udělali?
Ne, to byla likvidace řádu. Ti bratři, co se vrátili z Belgie byli tak jak bychom řekli naočkováni tím novým duchem tehdejší doby, takže to jim dělalo velké potíže – soudruhům. Takže to byl jeden z hlavních momentů.
Jak vás soudili?
Na to člověk nerad vzpomíná. Jako všechny ostatní politické vězně. Ty vyšetřovací vazby, ty byly těžké. Já jsem v tom měl takovou těžkou úlohu, těžký proces – ještě abych to doplnil: já jsem byl totiž na vojně tajně vysvěcený na kněze v 52. roce. A byl jsem zavázán mlčením, že prostě nesmím nic prozradit. Kdo mě světil a takhle, no prostě mlčení. To bylo tajné všecko. A teďko když mě zatkli, tak jak to, že jsem kněz… Oni už o tom věděli. Tak jsem byl v těžké pozici – co mám dělat: mám mluvit, protože oni už všecko věděli, nebo mám mlčet, jak jsem byl vázaný… Tím to vyšetřování pro mě bylo obtížné. Oni mluvili tak – a já jsem musel pořád zapírat, že nejsem vysvěcený, že… prostě že nic. Takže ten psychický tlak byl velmi těžký. Ale přežilo se to. Nejhorší bylo, když jsem přišel do konfrontace ovšem s jedním spolubratrem, který mě také do toho kněžství uváděl, a potom před soudem tvrdil že jsem, že se to naplnilo, a já musel pořád tvrdit, že ne.
A kdo vás světil tenkrát?
Pražský pomocný biskup Kajetán Matoušek. Se mnou ještě tenkrát byl ten Chryzostom, to byl spolubratr náš mladší, a ještě jeden premonstrát, Krišťan. Oba dva už zemřeli. Já už jediný jsem zůstal.
A jak vypadaly ty výslechy, jestli se můžu zeptat?
No říkám, to se těžko… nerad vzpomínám. Nejhorší byla ta psychika, nápor, kromě toho jsem celkem tam neměl žádné jiné… .Ti druzí bratři byli starší, ti měli svoje kroužky už dřív, takže to kněžství bylo těžké, to vysvěcení.
A jak dlouho trvaly ty výslechy?
No… už si přesně nepamatuju datum, ale skoro rok to trvalo, ta vyšetřovací vazba.
A ty jednotlivé výslechy byly dlouhé?
No jak kdy, nejhorší bylo, že to bylo vždycky v noci, že nás vzbudili, nevyspalé, rozespalé, omámené… Ale přežili jsme to všecko.
Kromě toho výslechu byly tam i nějaké formy mučení, jako že jste museli chodit, mít rozsvíceno přes noc, hlásit se?
Tož toto já pokládám pro tehdejší dobu jako samozřejmost. To světlo, chození, nemít ruce pod deku v noci, spát na jedné straně a tak dále. To už pokládám jako samozřejmost pro všechny vězně, nějaké mimořádné mučení já jsem teda nezažil, to už bylo v 53. roce, to už ta doba… padesáté roky byly nejhorší, padesátý druh rok ještě…
Kde jste v té vazbě byli?
No ve vyšetřovací vazbě v Praze na Ruzyni, v soudní také, a po soudu jsme byli odveleni do Kartouz, jak se to jmenuje teď česky… do Valdic. Do uzavřené věznice.
Na kolik let jste byl odsouzen?
No na mě padly jenom čtyři roky.
A všechny čtyři jste si odseděl?
Já jenom polovičku, protože přišla tenkrát amnestie, v 55. roce byla amnestie. Takže ta se na mě vztahovala, tak mi dva roky odpustili a dva roky už jsem měl odsezené. Takže mě to vyšlo přesně na ten den – 8. jsem byl zatčený a osmého jsem byl propuštěný. Ta amnestie byla v den výročí konce války.
Jakou oporou pro vás byla víra v době té vazby a pak ve vězení?
V té vyšetřovací vazbě to bylo jediné co nás drželo. Čili víra, naděje, důvěra. Poněvadž tam byly takové těžké chvilky, že, ta samotka byla někdy těžká, ale právě ta víra, že nejsme sami, ani v té samotce, ta nám dodávala sílu. Pak už to vědomí, že nejsem sám v tom soudu, potom jsem se dovídal, že jsme jako skupina velká v tom vyšetřování, že nás tam bylo víc těch bratří, tak to už byla potom taková posila. Takhle jsme se drželi pohromadě, i když jsme nebyli spolu. Nemohli jsme být spolu, že, ale cítili jsme, že patříme k sobě.
Byli jste každý sám během toho roku vyšetřovací vazby?
No většinou z počátku sám a potom jsme dostali třeba nějakého laika, třeba zloděje, nebo takového nějakého kriminálníka.
S kým jste byl vy na cele?
Já jsem byl s celkem takovým dobrým člověkem, někde od Liberce pocházel, Slovák jako rodem, také ustršený, chudák. V noci ho museli pořád budit, my jsme byli dva, bachaři se dívali škvírou, a když jeden ležel nějak špatně, tak bouchal na dveře a probudil samozřejmě všechny. Ale jinak jsme vycházeli dobře.
On byl také politický, nebo to byl nějaký deliktýr?
Ani se mi moc nechtěl svěřit, poněvadž to byla ta vyšetřovací vazba a každý si to držel spíš pro sebe, když jsme se neznali ještě. Nebylo to dlouho, co jsme byli spolu.
V těch Valdicích už jste teda byli pohromadě…
Ve Valdicích ano, to už byly společné velké pokoje a práce, už to bylo takové přijatelnější pro nás. Tam jsme se už setkali s jinými bratřími.
Koho si tam pamatujete, s kým jste tam byli odsouzení?
První co se mě ujal když mě tam zpozoroval byl ve vedlejším pokoji v té cele páter Remík. Ten už byl odsouzený, takže ten už tam byl přede mnou, už tam byl jako zabydlený. První co mě udělal, když jsme tam přišli ty první dny, on byl takový hadimrška přes ty bachaře, on nám hodil co cely pecen chleba, jako bochník chleba. To bylo něco úžasného pro nás, měli jsme hlad, že. Vycítil takové ty potřeby lidské, proto první co nám donesl byl chleba. Potom jsme pracovali na konopí, nebo jsme škubali peří, drali peří, nebo nakonec jsme byli přeloženi do dolu, tmavý důl…
Do Jáchymova?
Ne, uhlí, černé uhlí, tam někde v Čechách poblíž, Tmavá jsme tomu říkali, Tmavý důl, teď mi to vypadlo to jméno… je to severní Čechy, blízko toho… severovýchodní Čechy, Rtyně, Rtyně v Podkrkonoší. To jsme pracovali v dole normálně na černé uhlí. Tři směny, pracovní, a dělili jsme prostě co jsme byli schopni, i tajně jsme se setkali potom s tím páterem Remíkem, na tom Nováku, on tam byl přede mnou převeden, takže jsem se dostal do jeho party, kde jsme měli noční směnu, kde jsme připravovali práci, materiál pro denní šichtu. Hlavně to byly ty dřevěné podpěry v dolech, ty „falky“, jak se tomu říkalo, připravit, dovézt je až na to místo, kde se dolovalo.
Stalo se, že to tam někoho taky zavalilo?
Přímo neštěstí se nestalo, ale že to padalo, ty prázdné prostory, kde už to bylo odebráno, to bylo každou chvilku. To spadlo celé dolů, tam nebyly vysoké štoly, nevýš tak do dvou metrů jenom, od padesáti cm až do dvou metrů, ty žíly uhelné. Tam jsme se museli někdy plazit jak hadi po břiše, někde jsme mohli stát. Neštěstí žádné se tam za tu dobu co jsem tam byl nestalo žádné, větší neštěstí, takové ty maličkosti, oděrky, tož to je normální.
A koho jiného tam ještě pamatujete, kromě Remíka, nebo i z ostatních řád, jestli tam byli někteří bratři?
Bylo nás tam dost, ovšem ty jména mně už vypadávají, to už si nevzpomínám.
S P. Stanislavem jste se tam nesetkal třeba, nebo s Vladimírem?
Ti byli většinou na Mírově nebo v těch jáchymovských dolech. Já jsem se dostal do toho uhelného, to bylo takové jednodušší, slabší. Tam to bylo těžké v těch uranových dolech.
A P. Remig, ten byl na jak dlouho odsouzený?
Asi patnáct roků, nevím už přesně.
A bylo možné tam tajně sloužit mši svatou?
Tu možnost jsme měli, ano. Jak jsme byli ve styku s těmi pracovníky z venku, civilními, tak oni tam propašovali hostie, a i hrozny jako víno, většinou to byly hrozinky. To se zpracovávalo na… Takže měli jsme tu možnost mše svaté.
To jste sloužili asi každý tajně na své cele, že jo?
Buď na cele, nebo na procházce, nebo tak nějak. To byly zajímavé chvilky, ten kánon jsme znali na zpaměť, takže to bylo dobré, tenkrát byl jenom ten jeden, první. Za takovýchto podmínek…
Takže v tom 55. roce přišla amnestie, vás propustili…
No, já jsme do toho padl, mě ty dva roky byly jako celkově dány, jako odpuštění, amnestování, takže mi to vyšlo akorát, ovšem nemohli jsme se vrátit domů do kláštera, nebylo kde, takže jsme šli do civilu, většinou do rodin, zase zpátky. A nařídili nám ovšem – to byla podmínka – nucené práce. Museli jsme chodit na brigády buď v dolech, nebo ve stavebnictví. Takže já jsem šel domů, do rodného Štramberka, a tam v té době začali stavět mlýn na vápno, ale ten lom vápencový patřil Ostravě, ostravským dolům a vápenec se posílal do Ostravy. Tak já jsem se tam přihlásil, v rámci povinné brigády v dolech, ale pracoval jsem doma na výstavbě toho mlýnu. Takže jsem bydlel vlastně doma a ten rok jsem si tam musel odpracovat.
Pak jste byl zaměstnaný dále někde tam…
Pak jsem přestoupil, když to skončilo, já už jsem tam nechtěl déle zůstat, když to nebylo povinné už pro mě, tak jsem přestoupil do Tatrovky do Kopřivnice.
A bydlel jste stále ve Štramberku…
Ano, dojížděl jsem ze Štrambeku, to je sousední obec.
Tam jste vydržel až do toho 68.?
Ano, až do 68.
A tenkrát jste mši svatou mohl sloužit jenom tak v rodině, ne? Když to bylo zakázáno…
No, v rodině ne, ale doma. Tajné bylo tajné, takže jsem se nemohl nijak zveřejnit, ani rodičům ne.
Ani rodiče nevěděli, že jste kněz?
Maminka se dožila toho 68. roku, ta ano, ale tatínek ten se to nedozvěděl. Ten by si to zasloužil, ale už to ví. Takže jsem slavil mši svatou většinou soukromě, doma, před prácí, brzo ráno většinou.
A v tom 68. jste měl primici?
Takzvaná primici. Tu první primici jsem měl hned po svěcení v Praze, byl jsem vysvěcený v Krči, u sestřiček v sakristii, nebo v takové kapli blízko sakristie, a hned druhý den jsem měl primici, s tím knězem, který tam tenkrát sloužil, jezuita nějaký. Tak to byla opravdová primice, za účasti jenom toho spolubratra Chryzostoma, a toho kněze. To byla primice. V tom 68. to už byla taková veřejná, po zveřejnění, že už jsem knězem, jako první veřejná bohoslužba.
Ve Štramberku?
V 68. roce, ano.
Takže potom už jste začal působit jako kněz veřejně…
Ještě bych chtěl vzpomenout, když už jsme tady vzpomínali s kým jsem se tam setkával, ve Štramberku bylo ještě několik kněží, kteří byli jako řeholníci také, dominikán jeden – dva dominikáni, jeden salezián, a dva saleziáné, ano. To byli bohoslovci, nebyli kněží. Takže jsme se pak občas scházívali v kostele, ve sboru, a tak dále. Už to byl takový lepší život než v koncentráku.
S těma našima bratříma asi moc kontakt nebyl, ty byli daleko, že?
No to jsme se scházívali většinou když měl někdo svátek, nebo o nějaké slavnosti. To jsme se scházívali jako konvent. Ne jako místní, ale oblastní konvent, ano.
Kdo do toho vašeho patřil?
No měli jsme tam Serafína našeho, Víta, Kalabis se jmenoval…Patrik, …
Taky Bedřich?
Bedřich už ne. Hlavně tady tyhlety. Tak jsme se občas scházívali, jaká byla možnost. Většinou při nějaké té příležitosti. Podle situace, podle okolností a tak. Takže to už jsme o sobě věděli, většinou jsme byli po farách, po tom 68. roce.
Kam jste vy přišel?
No, první mě našly sestřičky z domova důchodců z Nového Jičína, domov důchodců tam byly františkánky brněnské, po tom 68. roce, po té takzvané primici se to dozvěděly, že tam jsem, tak si mě vyžádaly, abych šel jako údržbář do toho domova důchodců a přitom aby jsem tam sloužil mši svatou, čili duchovní správu sester. Tak to bylo moje první působiště. Údržbář, topič v domově důchodců a u sestřiček.
A mohl jste tam být veřejně jako kněz?
No to už bylo po tom 68. roce, to už bylo po Pražském jaru, po té primici. Ten vedoucí tam byl celkem dobrý člověk, lidsky slušný, dobrý, takže vycházel vstříc. Musel jsem si odpracovat nějaké ty hodiny, samozřejmě, topiče, a tak dále, v zimě, hlavně, a jinak jsem měl potom volno. Bydlel jsem v tom domově tam s nima. Kapličku si spravili, moc pěknou kapličku, jenomže brzy po tom mém odchodu sestřičky také odešly, kaplička byla zrušena, všechno bylo likvidováno… Moc pěknou kapličku tam zbudovali, to bylo po koncilu, podle nových směrnic, takže to bylo odebráno.
A pak jste přišel do jaké farnosti?
Pak mě zase vytáhly druhé sestřičky – opavské, potom ty dva roky do 73. v Opavě, z Opavy potom jsem byl přeložen přes biskupství do Charvát, jako duchovní správce v Charvátech, tam odtud odešel starý důchodce, starý pán, tak mě přeložili do Charvát. Tam jsem byl také jenom dva roky. To byla normální duchovní správa, celkem malá vesnice, ale patřilo tam celkem šest obcí okolo, celkem šest vesniček do jedné farnosti. Odtamtaď jsem byl ovšem přímo vyhnán, z důvodu, že… Tam byl totiž takový případ: měl jsem vyučování náboženství, takhle ve škole, že, jeden otec z rodiny, nešťastnou náhodou zastřelil svého syna, tam někde něco dělal… prostě zastřelil, přišel o život, jeho kluk, školák. Na Příboru, potom to bylo v Kožušanech, tam se šlo průvodem do Charvát, kde měli hřbitov společný ty obce vedlejší. Škola samozřejmě šla průvodem celá vyprovázet svého spolužáka, přišli jako průvod ke kostelu, rakev šla s ním, s tím chlapcem do kostela, jsme šli, školáci ovšem povinně museli zůstat venku. Já jsem potom při promluvě při rozloučení přidal takovou otázku: kde jsou tvoji spolužáci, proč tě nedoprovázeli až sem? No a to stačilo, že jsem za dva dny potom musel utíkat z Charvát. Takže jsem byl přeložený tak na rychlo. Takže jsem byl přeložen do Lutnéřovic jako kaplan zase, a tam jsem také byl až do smrti pana děkana, to bylo také dva roky, a po jeho smrti jsem byl přeložený do Velké Štále, tam bylo prostředí ještě katolické, okolo Ostravy, Opavy, kdežto Štále to už byl typicky pohraniční okres Bruntál, tam jsem měl tři farnosti, Břidličnou, Štáhli a Václavov a čtyři kostely. Takže to bylo takové trestní místo, kam mě přeložili. A tam jsem vydržel až do té revoluce takzvané v 89. roce. No a po té revoluci, v 91. roce, jsem už byl převedený do kláštera v Uherském Hradišti, ale prozatím jsem musel zůstat ještě jako kaplan, bydlel jsem na faře tenkrát, ale už jsem měl kontakt i s klášterem. Páč to bylo v jednom městě, to bylo za pátera Aleše.
Aha, takže jste byl tady na faře v Uherském Hradišti…
Tři roky asi jako kaplan, ale bydlel jsem jako kaplan na faře, ale pak jsem šel do kláštera, Hradišťského. A za tři roky zase tady ve Starém Městě sousedním odcházel starý pán, salezián, tak mě zase převeleli do Starého Města za duchovního správce. Takže to bylo v 94. roce.
A to jste bydlel stále tady, nebo ve Starém Městě?
Ne, to už jsem musel bydlet na faře, ve Starém Městě, tam je fara. To je spojené, Staré Město s Hradištěm, takže jsme byli v kontaktu pořád.
Po tom 68. roce jste se stále scházeli se stejnou skupinou bratří v tom oblastním konventu, nebo už to byla nějaká jiná skupina?
No, většinou jsme byli pořád ta stejná, z Moravy, ta naše moravská strana.
Vždycky jste se scházeli u někoho na faře?
Ano, většinou po farách to bylo.
A jak vypadaly ty setkání?
Tož to důležité bylo, že jsme se viděli, že jsme mohli posedět spolu zase, pomodlit se společně, popovídat si, povzpomínat, ale to důležité bylo právě že jsme se viděli a mohli zase se slyšet, že prostě, žijeme, že existujeme, že jsme nevymřeli duchovně.
Byla to pro vás posila, tyhlety společná setkání s bratřími?
No jistě, to jsme se na to těšili, až bude mít někdo svátek, a nebo podle práce, podle situace, jaká byla v té farnosti.
Zhruba tak jednou za čtvrt roku jste se viděli, nebo tak?
No, častěji. Pravidelně ne, ale častěji. No, čtvrt roku jsou vlastně tři měsíce, takže to není… No, asi tak.
A účastnil jste se taky nějakých voleb provinciála, definitoria, a takových řádových voleb, nebo jak to probíhalo?
Já teda tenkrát ne. Já jsem byl dost daleko od centra, od Prahy, od Liberce, tady na té moravské straně.
Takže to spíš asi bylo jmenované to vedení, než že by se ptali všech bratří, asi kvůli bezpečnosti…
Asi, já už si na to nevzpomínám.
A na jaké bratry nejradši vzpomínáte, třeba z těch starších bratrů, co už třeba zemřeli, třeba ještě z období toho klášterního života…
S nima jsem se málo setkával po tom koncentráku, po té vojně a kriminálu už málo s těma staršíma, jedině s páterem Izidorem to jsem se setkával, když už byl potom nemocný, někde u sestřiček, někde u Znojma, tak tam jsme se několikrát ještě navštívili, to byl asi jediný… A potom Serafín, ten byl zase v duchovní správě, ten byl zase mladší, jak jsem říkal, Vít Husek. To naše společenství bratrské se naplňovalo právě těmi návštěvami většinou, u našeho bývalého provinciála, co mě přijal do řádu, pátera Jana Urbana, toho jsem asi dvakrát navštívil v Nespekách, kde byl u těch sester, bylo to ale takové složité, všichni se báli, aby nebyl zbytečně prozrazován, ale podařilo se nám to. A potom hlavně tady páter Remig, ten byl také nejblíž, tady z Moravy, a Vít, to asi bude všecko.
A s těmi bratry z Čech jste se vůbec nevídali, nebo jste se někdy s nima viděli, během toho komunismu?
No, s těmi staršími jsme se třeba viděli, ale s těmi, co vstupovali do řádu za režimu, tak s těmi jsem se moc málo viděl.
Neobjížděli vás někteří bratři, třeba Aleš nebo Bárta, neobjížděli vás tady na Moravě, ty z toho vedení?
No to ano.
Jo? Snažili se s váma setkat nějak, nebo zkontaktovat…
Ano. Pokud měli možnost. Bylo to těžké tenkrát.
A kdo z nich vás tenkrát navštívil?
No, Bárta, ale to bylo až po tom 68. roce, Bárta Baptista, a P. Aleš, ještě předtím mě navštěvoval bývalý provinciál P. Metoděj Řezníček. To si pamatuju asi jenom ty.
Páter Donát, ten také patřil k vám?
Jo Donát ještě, Donát! To je taková odloučená jednotka. Na toho jsem úplně zapomněl. No jistě.
A Stanislav ten už ne. Nebo ještě Stanislav?
Ten už nepatřil jako do našeho konventu, ale setkávali jsme se.
A co považujete, když srovnáte ten tehdejší život bratří před tím uzavřením klášterů nebo i během té totality, jak jste se třeba scházeli, ale zvlášť ten život před uzavřením klášterů s tím nynějším životem františkánů, co myslíte, že bylo lepší, co bylo naopak horší…
To je těžko říct, co bylo lepší, co bylo horší, teď jsou to prostě jiné podmínky, jiná výchova těch nových bratří, jinší pohled na řeholní život, tak se mi to aspoň jeví. Například my jsme museli chodit v hábitě od obláčky jak se říká ve dne v noci, stále doma, na cestách… tonzuru jsme měli, vlasy ostříhané, to když viděl obrázek jeden spolubratr: já bych to nepřijal, já bych asi nešel k františkánům. Kvůli tonzuře. Kvůli ostříhání trošku vlasů… Takže po této stránce je úplně jinší myšlení, jinší náplň těch mladých lidí dnešních než jsme měli my. Takže musíme se snažit nějak se vyrovnat s tou mentalitou dnešních mladých bratří.
Co by jste třeba změnil, kdyby jste mohl?
To už se myslím ani nedá, to slovíčko změnit, to už se nedá. To už je takový trend dnešních mladých bratří. Duchovní obnova zevnitř, přiostřit to, to ano, ale po té vnější stránce to už asi těžko.
A v čem konkrétně – ta vnitřní obnova – v čem by se to mělo zlepšit? Nebo jaké kroky konkrétní by se mohly podniknout? Osobně nebo společně třeba.
To je těžko říct…
Třeba víc času na společnou motlitbu nebo osobní?
Protože tady jsou takové podmínky náplně nebo činnosti jakou tady bratři máme – nebo mají ti druzí, že – že ten společný život je opravdu důležitý, ale kvůli té zaměstnanosti nebo kvůli té duchovní správě nebo při těch povinnostech je to těžko potom zachovávat. A to dřív byla taková samozřejmost.
Že byl jasně daný řád a jasně daný prostor pro motlitbu, než dneska…
Na ten společný život. Ovšem to už dnešní doba k tomu vede.
Poslední otázka: Co byste nechtěl, aby bylo z vašeho života nebo ze života provincie zapomenuto?
Z mého života? Co já si mohu přát? Já bych tady mohl říct ještě takovou perličku: Když jsem letos slavil osmdesáté narozeniny, měli jsme děkovnou bohoslužbu, přišli ještě druzí bratři tady z okolí, tak jsme byli v kostele, nakonec jsem ještě připojil, že mám těch výročí letos víc. Tak jsem říkal, že je to osmdesát roků života, 80 roků křtu Božích dětí, 60 roků řeholního života, před 60 roky jsem byl oblečen obláčkou, jak jsme o tom mluvili, čili tak jsem právě říkal potom v kostele: tak jsem byl oblečen jako vstoupil jsem do řádu Menších bratří, jenomže za těch 60 roků se mě nepodařilo stát se menším bratrem. Šedesát roků to trvalo a teď si to vzal Pán Bůh do rukou sám, a říkal: Já z tebe udělám opravdu menšího bratra, vzal šroub, lis a začal šroubovat. Začalo to odvenku. Takže se skláním pomalu pod tím šroubem Božím a stávám se menším bratrem po té tělesné stránce a po té duchovní mám před sebou ještě další čas, který mi Pán Bůh dává.
Tak děkuju.
K těm výročím ještě bych chtěl připojit: před 10 roky jsem nastoupil do Starého Města za duchovního správce, tak jsme to také oslavovali děkovnou bohoslužbou ve Starém Městě. A právě při té příležitosti, takové jedno přání farníků bylo tenkrát postavit nový kostel. Protože předchůdce byl starý pán, také už přes 80 roků, už to odmítl, že už se nebude do ničeho dávat, tak takovou podmínku mi dali, že bych měl začít něco dělat s tím novým kostelem. A že Pán Bůh si zase vybral takového člověka, který nespoléhá na moudrost, já jsem neschopen něčeho takového a nikdy jsem nic takového nedělal, ale prostě mě povolal, abych to rozhýbal, abych to začal. Tak jsme se do toho pustili, ty přípravné práce, na prvém místě samozřejmě to bylo stavět ten duchovní chrám, motlitbou, příprava na postavení nového Božího domu pro Staré Město. Ale měl by to být kostel nejenom pro Staré Město, ale jedná se o to, že to bylo na místě Velké Moravy, kde jsou ty vykopávky dneska známé, kde působil sv. Cyril a Metoděj, a že na tom místě v třetím tisíciletí měli jsme v plánu začít budovat nový kostel zasvěcený Duchu Svatému a Neposkvrněné Snoubence Panně Marii.
Co byste doporučil mladým lidem, kteří hledají své povolání?
Ochotu a otevřenost nechat se Bohem oslovit a nechat se vést tam, kam jim ukáže Svou (Boží) vůli. Někdy to znamená jít tak trochu proti mým „lidským přáním“. Také je dobré se za to modlit. Také je dobré podívat se zpět do svého života, jak si nme Bůh vede. Často tam člověk už objeví stopy vedoucí k určitému povolání. U mne to tak bylo. A hlavně se nebát.
(Rozhovor s bratrem Vojtěchem natočil br. Jakub ofm, r. 2004, poslední odstavec doplněn v r. 2008)
