Nedávno jsme se dozvěděli o dosud neznámém příběhu, kdy jeden náš bratr za války zachránil pět lidí s nasazením vlastního života. Tento silný příběh si můžete přečíst zde, přetiskujeme svědectví, které o něm sepsal bratr Bonaventura pro farní časopis Sněženka, i svědectví jednoho ze zachráněných lidí.
Nebyl jsem hrdina?
Stal jsem se svědkem jednoho příběhu, o který bych se s vámi chtěl rozdělit. Ten příběh začal již za druhé světové války, kdy byl belgický voják Gerard Boyart zajat v koncentračním táboře. V roce 1944 se mu spolu s dalšími čtyřmi kamarády podařilo uniknout z transportu smrti. Bylo to u nás v Čechách a v jejich úkrytu v lese se jich ujal laskavý místní člověk, čímž jim jednoznačně zachránil život, a přitom sám svůj riskoval.
Pan Gerard sepsal o svých zážitcích knihu, ale nechtěl, aby tuto knihu četly jeho děti, dokud bude on živ. Nedávno však zemřel, takže jeho dcera Marie-Rita se mohla dočíst o otcově životě podrobnosti, které jí dosud zůstaly skryty. Našla tam také totožnost onoho laskavého muže: „Vladimír Holota *1922“. Zkusila jej vygooglit. Nejprve jí vyskočil nějaký slovenský kulturista, ale po chvíli se dostala k františkánovi Benediktovi. Sehnala kontakt na naši farnost, a když se potvrdilo, že oním zachráncem je skutečně náš bratr Benedikt, tak paní Marie-Rita poprosila o setkání. Zorganizoval jsem jim online konferenci a poprosil překladatelku Martu z Brna, aby jim tlumočila.
Otec o své minulosti moc nemluvil. Jediná věc, kterou jsem slýchala jako malé děvče, byly jeho vzpomínky na Vladimíra. A byl opravdu nesmírně vděčný za to, co jste pro něj udělal.
Setkání pro mě bylo výjimečným okamžikem. I když jsem čekal větu: „Chtěla bych vám především poděkovat, protože jste mého otce zachránil a je to díky vám, že jsem na světě“, stejně jsem se neubránil dojetí, když zazněla. Celý rozhovor se pak nesl velice přátelsky, vyprávěli si mnoho podrobností, o tom, jak se o nich dozvěděl od lesníka, který mu řekl: „Vladimíre, ty umíš francouzsky, běž se na ně podívat, já jim nic nerozumím“, o tom, jak Benedikt musel Belgičany přestěhovat do Babiné, aby je ukryl před frontou, nebo o tom, jak po válce pan Gerard poslal Benediktovi dárek (nějaké rýsovací potřeby).
Benedikt napsal před dvaceti lety knihu „Nebyl jsem hrdina“. Myslím si, že to není pravda. Neznám osobně nikoho, kdo by provedl něco hrdinštějšího, než že by s nasazením vlastního života zachránil pět lidí. Benedikt je hrdina.
br. Bonaventura
Úryvek z knihy Gerarta Boyarta
Úryvek z knihy pana Gerarda Boyarta z Belgie, kterému o. Benedikt a jeho přátelé zachránili život. Poslala nám ho dcera pana Gerarda, Maria-Rita Boyart (roč. 1947):
„Leželi jsme téměř v bezvědomí někde u silnice. Odněkud ke mně slabě doléhaly nesrozumitelné zvuky. Jsou tu nějací lidé? Mluví na mě? Chtěl jsem spát, přál jsem si, aby mě nechali na pokoji. Rozmazaně, skrze růžovou mlhu, jsem uviděl tvář cizího chlapce. Někdo se nade mnou skláněl. Jeho tvář jsem však v mysli udržet nedokázal a milosrdně upadal nazpět do temnoty.
Stále jsem ležel na zádech, a přesto, že jsem neměl tušení, co se kolem děje, viděl jsem teď přece jen o něco jasněji skupinku chlapců, kteří klečeli vedle mě. Co se to děje? Vůbec jsem jim nerozuměl. Mluvili řečí, která mi byla naprosto cizí. Chtěli mi pomoci a snažili se mě trochu nadzvednout. Potom odešli, všichni, až na jednoho. Ten se o nás staral dál. Byl jsem tak zesláblý, že jsem opět omdlel.
Najednou byli zpátky, cítil jsem, jak se mnou někdo manipuluje. „Vladimir, je suis Vladimir, ton ami.“ („Vladimír, jsem Vladimír, tvůj přítel.“ překl. Z. R.) Nepatrně jsem pootevřel oči. Vedle mě seděl nějaký mladík. „Nemusíte se ničeho bát“, řekl. Jeho povzbuzující hlas ke mně doléhal z velké dálky, jakoby
odněkud z lesa. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, ale najednou mě zaplavil hřejivý pocit bezpečí.
Začalo se mi snadněji dýchat a necítil jsem žádnou bolest. Vladimír, který uměl trochu francouzsky, se velice trpělivě snažil zjistit, co se stalo. Chtěl jsem mu všechno vysvětlit, ale moc se mi to nedařilo. Jen velice pomalu se dozvídal, kdo vlastně jsem. Potom nás chlapci odnesli pryč, někam hluboko do lesa. Tam nás opatrně položili na zem. Uviděli jsme malou chýši, částečně zahrabanou do úbočí nízkého pahorku, kterou zakrývaly pařezy a okolní podrost. Všichni byli v pohotovosti a přinášeli další větve a drny. Ukázalo se, že Vladimír je jejich velitel.
Chlapci nás zvedli a odnesli do úkrytu. Bylo velice těžké neupadat znovu a znovu do bezvědomí. Když jsem se probral, uviděl jsem starší muže a ženy se šátky na hlavách, kteří se na nás dívali otvorem v chýši. Někteří dokonce vešli až k nám dovnitř. Přinášeli lahve s pitím a pečivo. Mluvili na nás, a snažili se nám pomoci něco do sebe dostat. My jsme ale jen vrtěli hlavami. Pouhá představa jídla ve mně vyvolávala pocit na zvracení. Chtěl jsem těm lidem všechno vysvětlit, ale nešlo to. Potom k nám Vladimír přivedl někoho, kdo nám změřil puls. Venku se začalo stmívat. Vladimír přišel zkontrolovat,
jestli je všechno v pořádku. Bylo to v noci z 30. dubna na 1. května.
Velice brzy ráno, ještě za tmy, dorazil Vladimír s několika svými chlapci.
„Teď vás dostaneme do postele“, řekl.
Pro Boha, postel. Několik párů rukou nás zvedlo na primitivní nosítka. Myslím, že je ti mládenci sami vyrobili. Postupovali jsme velice pomalu. Nikdo nepromluvil ani slovo a chlapci šli jen v punčochách. Několikrát si udělali delší přestávku. Samozřejmě jsme tenkrát netušili, že jsme stále na územích okupovaných Němci, a že tudíž Vladimír a jeho chlapci musí dávat velký pozor, aby nenarazili na německou hlídku.
Po nejméně hodinové cestě, která proběhla v naprosté tichosti, nás čeští mladíci donesli do domu Anny Kryvošové, která žila ve vesnici jménem Babiná.
Můj přítel René byl dopraven ještě dál, až do Plzně, kde Vladimír bydlel.“
(z angličtiny přeložila Zuzana Rebcová)
