S děkování Pánu, dárci života, oznamujeme, že náš spolubratr Ivan Karel Žídlík OFM po krátké nemoci přijal sestru smrt v pátek 12.3.2021.
Životopis je níže, parte ke stažení zde.
Bratr Ivan Karel Žídlík
Narodil se 18. 10. 1941 ve Zlámance, vyučil se truhlářem. Vstup do noviciátu 14. 7. 1971, první sliby 15. 7. 1972, slavné sliby 21. 7. 1975. Zemřel 12. 3. 2021 v nemocnici ve Svitavách.
Od roku 1968 pracuje ve vinných sklepech v Kroměříži (tenkrát to ještě nebyly arcibiskupské sklepy), zde pracuje s P. Jiřím Veselým – též ze Zlámanky.
Je nadšencem do liturgické obnovy podle druhého vatikánského koncilu. Poté, co se jako samouk naučil hrát na varhany, dělá ve Zlámance první kroky k oživení liturgie. Po příkladu P. Jana Sarkandra Veselky je věrným žákem P. Josefa Olejníka, který se v olomoucké arcidiecézi hluboko vepsal do obnovy liturgické hudby.
Setkává se s otcem Alešem, který v něm probouzí povolání k zasvěcenému životu. Zhruba tři týdny po P. Janu Sarkandru Veselkovi (24. 6. 1971) vstupuje do noviciátu 14. 7. 1971, který koná v rámci tehdejších možností „s dojížděním“ pod vedením P. Aleše. Následujícího roku nastupuje jako údržbář k sestrám františkánkám do Cetechovic.
Když vzniká komunita v Brně, otec František Marášek ho při svých cestách z farnosti Loučka v neděli odpoledne nabírá a bere s sebou do Brna. Ivan se tak stává aktérem i svědkem pohnutých a později požehnaných začátků brněnské komunity františkánů, kteří v Brně společně nepůsobili od zrušení kláštera sv. Maří Magdaleny v centru města za josefínských reforem konce 18. století.
V druhé polovině 80. let je jeho týden rozdělen na dvě části: pondělí až pátek v Cetechovicích, víkend v Brně na Karlově ulici, kde jsou soboty věnovány intenzivní práci na rekonstrukcích dvou domů bratří a domu pro sestry klarisky, práci, při níž je Ivan se svými praktickými schopnostmi a zkušenostmi velkou oporou.
V roce 1988 je jako zástupce za bratry laiky zvolen do definitoria, což nový provinciál František Marášek vítal jako svou podporu.
Po pádu komunismu se Ivan plně přestěhoval do Brna na Karlovu ulici 22, resp. 61. V roce 1990 se po odchodu skupiny čtyř bratří z brněnské komunity do obnoveného konventu v Moravské Třebové (Angelus, Daniel, Pacifik, Adjut) stává v Brně kvardiánem jako první bratr laik. Svou funkcí ovšem velmi trpí, zvláště P. Titus mu ve svém subjektivním vidění dává najevo nedostatečnost a nevzdělanost. Též je na nějakou dobu jmenován magistrem postulantů, další trauma. Už od dob komunismu toužil jet s P. Alešem na jeho vysněné misie do Arménie.
10. 12. 1991 byl vydán dekret bez dalších informací o přesunu do Uherského Hradiště jako pomocník v pastoraci. Jenže po složité zlomenině nártu, když od varhan běžel po schodech ke svatému přijímání a špatně našlápl, se dlouho v UH zotavuje a rehabilituje. Má se stěhovat do Prahy do obnoveného konventu u P. Marie Sněžné, kam se mu moc nechce, a tak je i rád, že se jeho přesun protáhl.
Od 24. 5. 1992 přebírá službu u Panny Marie Sněžné pro „dočasnou výpomoc po dobu rekonstrukce“. Od 13. 9. 1992 u PMS je pověřen službou ekonoma konventu, pomocníka v pastoraci a varhaníka. Zanedlouho přišlo přesunutí, neboť se v Praze v napětí uprostřed mezi generačně nejstaršími bratry a mladými juniory necítil dobře. Podobně krátce tehdy v Praze pobyl br. Daniel.
Od 10. 12. 1992 v Moravské Třebové jako pomocník v pastoraci a v domě, varhaník a sakristián.
Od 1. 4. 1993 je veden jako pastorační asistent farností v Moravské Třebové a okolí – oprávnění k výkonu služby lektora a akolyty, k donášení Nejsvětější Eucharistie nemocným a k vykonávání pohřebních obřadů.
Od 1. 9. 1994 jako vikář domu a asistent v pastoraci tamní farnosti. V Moravské Třebové slouží 28 let.
Žil varhanami, sborem, liturgickým zpěvem, ale též vinnou révou, kterou pod okny zasadil.
Měl specifický smysl pro humor a bratrství spojený s přirozenou moravskou bodrostí.
