Žádné jiné místo nebylo svatému Františkovi tak drahé jako kostelík Panny Marie Andělské nazývaný Porciunkule. Zde našly tisíce lidí odpuštění a pokoj srdce, zde vznikl řád františkánů. Kostel, jehož zasvěcení si připomínáme 2. srpna, si přiblížíme v dalším díle seriálu o františkánských místech.
„Prosím tě, abys všem, kdo v pokání a vyznání hříchů přijdou navštívit tento kostel, udělil široké a velkodušné odpuštění s úplným prominutím všech vin.“ Tuto větu přednesl světec z Assisi Kristu jedné noci roku 1216. Svátek, kterým si církev připomíná toto místo a jeho patronku, se každoročně stává příležitostí ke smíření s Bohem pro nesčetné množství lidí.
Drobný kostelík se dnes nachází uprostřed velké baziliky poblíž města Assisi. Postaven byl snad již ve 4. století. Zde František z Assisi porozuměl svému povolání, zde založil řád františkánů. Na tomto místě, které podle světce „svatá Panna Maria milovala zvláštní láskou“, se Bohu zasvětila svatá Klára. Sem byl nemocný František přinesen, když se blížil jeho odchod z tohoto světa.
Chci vás všechny poslat do ráje!
V aktuálním dílu seriálu o františkánských místech se ale zaměříme na jinou událost, spojenou s odpuštěním. Odehrála se v noci, kdy se světec se modlil za spásu hříšníků.
Náhle k němu promluvil Ježíš: „Františku, tolik jsi mě prosil za ubohé hříšníky, že jsem přišel k tobě. Nyní mne můžeš pro jejich spásu prosit o milost, kterou si nejvíce přeješ.“ Odpověď byla okamžitá: „Nejsvětější Otče, i když jsem ubožák a hříšník, prosím tě, abys všem, kdo v pokání a vyznání hříchů přijdou navštívit tento kostel, udělil široké a velkodušné odpuštění s úplným prominutím všech vin.“ „To, co žádáš, bratře Františku, je veliké“, řekl mu Pán, „ale větších věcí jsi hoden a větší budeš mít. Přijímám tedy tvou prosbu, ale pod podmínkou, že o tento odpustek požádáš mého vikáře na zemi.“
František, doprovázen bratrem Masseem, se hned dostavil k papeži Honoriovi III., který se v těch dnech nalézal v Perugii, a upřímně mu vyprávěl své vidění. Papež řekl: „Na kolik let chceš tento odpustek?“ František rázně odpověděl: „Nejblaženější Otče, kéž se zalíbí Vaší Svatosti nedát mi roky, ale duše.“ A pokračoval: „Chci, jestliže se Vám zalíbí, aby každému, kdo ve vyznání hříchů a zkroušenosti přijde do tohoto kostela, byly prominuty všechny jeho hříchy, viny a tresty na nebi i na zemi, ode dne křtu až do chvíle, kdy vstoupí do toho kostela.“ Papež namítl: „Není u římského dvora zvykem udělovat takový odpustek.“ František odpověděl: „Ta žádost není z mé strany, ale od Toho, který mě poslal, tj. od našeho Pána Ježíše Krista.“ Papež tedy řekl: „Líbí se nám, abys ho dostal.“
Když se František šťasten vydal ke dveřím, papež ho zavolal: „Jakže, nechceš žádnou listinu?“ A František: „Svatý Otče, mně stačí Vaše slovo! Jestli je tento odpustek Božím dílem, On se postará, aby své dílo ukázal. Já nepotřebuji žádnou listinu, tím listem má být Nejsvětější Panna Maria, Kristus notářem a andělé svědky.“ A o několik dní později za přítomnosti umbrijského biskupa řekl v slzách lidu shromážděnému v Porciunkuli slavná slova: „Moji bratři a sestry, chci vás všechny poslat do ráje!“
Hluboký pokoj do srdce dává jenom Bůh
„Co jiného je ráj, než ono tajemství lásky, které nás provždy spojuje s Bohem,“ řekl papež František při návštěvě Porciunkule. Jedině Bůh dokáže dát srdci opravdový hluboký pokoj, který je ovocem jeho přítomnosti v nás.
Slavnost Porciunkule, kterou si církev po celém světě připomíná 2. srpna, je od dob svatého Františka až do současnosti příležitostí ke smíření s Bohem. Proto se i v italštině nazývá mezi františkány tento den „odpuštěním z Assisi“.
V tento den je možné ve všech františkánských nebo farních kostelech získat tzv. odpustek. Jeho podmínky (svatá zpověď, svaté přijímání, modlitba na úmysl svatého Otce, zbožná návštěva zmíněného kostela spojená s modlitbou Otče náš a Věřím v Boha) jsou především ukazateli toho, co je podstatné:
Nechat se obejmout Otcem, který mě vyhlíží; být znovu nalezenou ovcí, ze které se pastýř raduje více než z celého zbývajícího stáda; přijmout do svého srdce Boží lásku a jeho království; nechat si Kristem odebrat břemeno hříchu, které mě zotročovalo; jednou větou:
Vrátit se do Božího domu.
