Zveřejňujeme dopis našeho generálního ministra (tj. služebníka) k letošním Vánocům.
STÁT SE POKORNÝMI SLUŽEBNÍKY BOHA, KTERÝ SE PONÍŽIL, ABY SPASIL VŠECHNY
Moji drazí bratři, drazí přátelé Řádu,
Pán ať vám dá svůj pokoj!
Dnes se připojujeme k celému stvořenému vesmíru v písni chvály a díkůvzdání za úžasnou lásku a milosrdenství v Kristu Ježíši! Přidáváme se k poselství proroka Izajáše, které slyšíme v ranní liturgii Kristova narození:
Slyšíš? Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión (Iz 52).
V tomto textu z druhého Izajáše je návrat lidu Smlouvy z babylonského exilu do Jeruzaléma, Svatého města, popsán jako bezprostřední skutečnost, něco, co se má brzy odehrát. Lidé na to zoufale čekali. Byli již znaveni z toho, že museli žít mimo své domovy a mimo svou vlast, bez místa, které by mohli nazvat jako vlastní. I když jim bylo nakonec umožněno vrátit se do své rodné země, jak je patrné z třetího Izajáše, znovu se ocitli v nesnázích a v utrpení kvůli hlubokému existenciálnímu a duchovnímu vyčerpání. Brzy zjistili, že nemohou žít jednoduše v prchavých vzpomínkách na víru svých předků, víru utkanou z absolutní důvěry v Boha, který povolal Abraháma, Sáru, Mojžíše a Miriam, aby vyšli ze svých jistot a objali novou vizi a novou zemi, již jim Bůh sliboval. Lidé byli postupně vyčerpáni zneužíváním ze strany náboženských a politických vůdců ve svých komunitách; tito předáci se více soustředili na hromadění moci a bohatství pro sebe sama, své rodiny a přátele, než na spravedlivý a duchovně opravdový život. Byli vysíleni vnějšími tlaky, které na ně byly vyvíjeny, aby se přizpůsobili náboženským, kulturním, filozofickým a etickým zvyklostem své doby. Byli vyčerpáni životem ve strachu: strachu ze ztráty vlastní náboženské a kulturní identity; strachu ze ztráty naděje v Boha, který vyvedl jejich předky z otroctví Egypta do zaslíbené země a který jim nabízel možnost vrátit se domů.
V tomto kontextu odcizení a oslabení pout víry a bratrství je třeba chápat slova proroka Izajáše. I přes všechna jejich selhání zůstávala nějakým způsobem mezi lidmi hluboká touha po něčem – nebo ještě lépe po někom – kdo by jim přinesl poselství naděje, po návratu Pána mezi ně. Pouze tehdy, když by se Pán vrátil na Sión a postavil se doprostřed všech lidských a duchovních starostí, nalezli by lidé svou opravdovou identitu a svůj pravý domov.
To, co platilo tehdy pro Boží lid, zůstává pravdivé i dnes: je to Bůh, který začíná tento proces obnovy, návratu, jež nás vede po cestě svatosti života, každodenního života z víry i jednání ve spravedlnosti a míru, jež jsou Božím darem. Není snad toto uzdravení obsaženo v jádru vánočního příběhu? Není snad událost Ježíšova vtělení – jeho příchod mezi nás jako „jeden z nás“, jeho sdílení s námi – novou vizí toho, jak bychom mohli žít v lásce, v milosrdenství, ve spravedlnosti, v pravdě a v Božím pokoji, jak žít jádro naší identity učedníků, křesťanů a Menších bratří? Moji drazí bratři, odpověď na obě tyto otázky můžeme nalézt pouze tehdy, když věrně žijeme povolání, k němuž jsme byli povoláni a posláni.
Vrátíme-li se na chvíli k druhému Izajáši, text říká, že z bitevního pole bude vyslaný posel, aby prohlašoval, že Bůh zvítězil a utrpení národa skončilo. Nyní se mohou lidé duchovně, morálně i psychicky připravit na návrat „domů“. Přesto zde nastává zlom. Posel není nikdo jiný než sám Bůh, který přichází zvítězit. Pán se vrací! Bitevním polem je konfrontace mezi Bohem a celými lidskými dějinami. Bůh přichází nejen aby osvobodil a vykoupil Jeruzalém; Bůh přichází, aby osvobodil a vykoupil všechny národy a celé dějiny: minulost, přítomnost a budoucnost. Poselství proroka otevírá všem národům na světě, každému z nás, nabídku Boží spásy, která byla stvrzena krví Beránka. Není již omezena jenom na ty, kdo jsou pokládáni za součást původní Smlouvy. Jedná se o „pobuřující“, kacířské vyjádření, protože uznává, že by Bůh mohl působit i mimo doktrinálně schválená a rituálně očištěná místa vyvoleného národa. Že by Bůh mohl působit také v dosud neočištěných kulturách, které jsou zatím ještě „na cestě svatosti“, které pomalu prochází procesem inkulturace a očišťování. Bůh by mohl dokonce pracovat s lidmi, kteří mají zkušenosti s Bohem a konají skutky uctívání těžko pochopitelné těm, kdo stojí mimo jejich kulturu a tradice, jedná se však o opravdové skutky uctívání, jednání, jež vede k uctívání jediného Boha Stvořitele. Vítězství na poli dějin není proto vítězstvím tohoto nebo onoho krále, této nebo oné země, této nebo oné náboženské či politické ideologie, této či jiné kultury nebo rasy či národa. Vítězství, které ohlašuje Izajáš, patří pouze Bohu. Bůh přitahuje všechny národy k sobě rozličnými způsoby, protože žádné jednotlivé vyjádření není schopné obsáhnout všechno to, co Bůh je a co zamýšlí se světem.
Jak je krásně vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“
Moji drazí bratři a přátelé, toto nás přivádí k jádru vánočního příběhu, který dnes slavíme. Jedinečná událost Vtělení, kdy Bůh vzal na sebe lidskou podobu, sám sebe se zřekl a vzal na sebe naši lidskou přirozenost, svědčí o výkupné Boží lásce a milosti, o Božím závazku vstoupit do života a vykoupit jej bez výjimek, bez vyloučení kohokoliv. Pokoj, dobrá zpráva a spása, o níž mluví prorok Izajáš, je prohlášením, že Bůh kraluje nade vším, co zkouší rozdělit a zničit nás a přirozené prostředí. Toto vítězství není založeno na ideologii moci, jak se to v současnosti děje ve světě. Spíše jde o vítězství založené na bezpodmínečné lásce a na Božím milosrdenství, jež nemá v lidských dějinách nebo v přirozeném řádu obdoby. Tato bezpodmínečná láska a milosrdenství se neprojevuje silou a právem, nýbrž tím, co papež František nazývá „Boží pokorou až do extrému“ (Vánoční kázání 2014). Papež František pokračuje:
Je to láska, s níž na sebe Bůh onu noc vzal naši křehkost, naše utrpení, naše úzkosti, naše touhy a naše omezení. Poselství, které všichni očekávali a které v hloubi své duše hledali, nebylo nic jiného než Boží něha, Bůh, který na nás hledí přívětivýma očima a přijímá naši ubohost, Bůh zamilovaný do naší maličkosti.
Vtělení je ve své podstatě vztahovou událostí. Bůh se rozhoduje vstoupit do hlubšího společenství s námi tak, abychom my, podobně jako lidé v Izajášově době, mohli poznat výkupnou milost a velikost, s níž jsme byli stvořeni a nazváni syny a dcerami jediného a trojího Boha. Když si uvědomíme tuto pravdu, o kterou se Bůh chce podělit s celým lidstvem a stvořením, sami se staneme pokornými služebníky Boha, jenž se ponížil pro dobro všeho, co sám stvořil. Nebylo to také jádrem poselství Plenární rady Řádu v roce 2018? Není to také linie Řádu v době, kdy začínáme směřovat ke Generální kapitule v roce 2021?
Pokora; maličkost; chudoba; něha; láska; přijetí. Tato slova nám pomáhají lépe porozumět povaze slavení Vánoc a toho, jak máme žít a svědčit o neuvěřitelné události Vtělení Ježíše Krista v našem současném životě. Musíme si pouze pamatovat roli těchto slov, nebo – lépe řečeno – znaků křesťanského učednictví a františkánského života a poslání, jež se ukázaly v životě sv. Františka z Assisi. Světec postupně objevil ve svém životě, v životě svých bratří, v životě těch, kdo byli materiálně chudí a společensky vyloučení, v životě sultána al-Malika al-Kamila a dalších, kdo nevyznávali křesťanskou víru, a v celém stvoření přetvářející moc obsaženou nikoliv ve „velikosti“ Boží, ale spíše v jeho „maličkosti“.
František vnímal v maličkosti a chudobě jesliček lásku tak silnou a hlubokou, že byla schopná nechat roztát zatvrzelá srdce a prolomit překážky, jež oddělují jednoho člověka od druhého: geografické, kulturní, společenské, náboženské a další. Právě díky milosti Vtělení se vytvářejí a udržují nové cesty setkání, dialogu, objevování, odpuštění a lidského bratrství. Pouze ti, kdo jsou ponořeni do logiky lásky Božího Vtělení, budou schopni přijít k těm, kdo jsou odmítáni a vyloučeni: migranti a uprchlíci; ti, kdo vyznávají jiné ideje a náboženské praktiky; ti, o nichž se říká, že jsou našimi „nepřáteli“, a přitom jsou v logice Vtělení našimi bratry a sestrami; také zraněné a vyčerpané stvoření, ohrožené nespoutaným a nemorálním vykořisťováním.
Když oslavujeme nezměrnou Boží lásku a milosrdenství, které vstoupilo do lidských dějin jedinečným a mocným způsobem skrze Ježíšovo Vtělení, přijměme Boží pozvání stát se i my sami Boží nabídkou šalom, pokoje vůči všem, kdo jsou kolem nás. Nasaďme se a podporujme pilíře, na nichž je postaven tento pokoj: pravda, spravedlnost, láska, svoboda a odpuštění (srov. Jan XIII. Pacem in Terris; Jan Pavel II.) Kéž tento dar, který se plně vtělil do velkého Božího daru světu, milovaného Božího Syna Ježíše, naplní naše srdce radostí. Kéž dá směr našim komunitám. A kéž může pomoci utvářet podstatu a formu našeho poslání být spolu-učedníky se všemi křesťany putujícími spolu s Ježíšem, s celým lidstvem a stvořeným vesmírem na cestě do Božího království.
Požehnané Vánoce plné pokoje každému z vás!
V Římě, 12. prosince 2019, Svátek Panny Marie Guadalupské
Br. Michael A. Perry, OFM
Generální ministr a služebník
Obrázek: Jakob van Oost, Klanění pastýřů, Kunsthistorisches Museum ve Vídni.
