Když jsme se blížili k poustevně vysoko ve svahu nad údolím, stahovala se již těžká černá mračna. Záhy přišlo krupobití. Útočiště tak poskytl skromný klášteřík, v němž se člověk musí na mnoha místech sklonit, aby mohl projít. Možná i to je obraz události, která se na tomto místě odehrála za života sv. Františka a kterou přiblížíme v dalším dílu seriálu o františkánských místech.
Když přišel sv. František na místo současného kláštera, stávala zde malé poustevna, útulek pro poutníky a útočistě pro malomocné. Vše bylo postaveno na troskách původní tvrze. Světec objekt posléze přijal pro františkány od kamaldulských mnichů, kteří zde pobývali.
Dodnes můžeme obdivovat skromnost místa. Vedle vchodu visí tabulka s nápisem, který nás zve ke vstupu do duchovního prostoru poustevny: “Zde pobývali tři světci: František, Antonín a Bonaventura. Zde tři bezbožní lupiči žili jako světci. Zde v Pánu zemřeli mnozí ctihodní lidé. Proto: blažení ti, kdo přebývají v tvém domě, Pane.”
V zadní části kostelíku, jejž uzavírá výklenek se sochou Panny Marie s Ježíškem ze 13.-14. století, se nachází miniaturní chór bratří kapucínů. Z něho se dostaneme do chodby vedoucí k celám bratří Antonína a Bonaventury. Ze zadní části kostela mohou návštěvníci postoupit k místu, kde se na skále modlíval sv. František, a k malé křížové chodbě se studnou.
Právě pokora a dobrota je i ústředním tématem příběhu, který se zde odehrál. Pokora, jež přemáhá zlobu a otevírá lidská srdce. Pokora a úcta, která se odráží i v Nepotvrzené řeholi františkánů: “Ať (bratři) přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče. A kdekoli bratři jsou, nebo když se někde setkají, ať se navzájem v duchu ctí a váží a jsou jeden k druhému pohostinní bez reptání.”
Nyní již necháme mluvit svatopisce:
“V té době byli v té krajině tři pověstní loupežníci a ti přišli jednoho dne ke klášteru bratří a prosili bratra kvardiána Agnola, aby jim dal jíst. Kvardián jim odpoví s přísnou káravostí: »Vy loupežníci a ukrutní vražedníci, nestydíte se krást lopotu jiných lidí? Jste ještě tak opovážliví a nestoudní, že chcete ujídat almužnu, která je poslána Božím služebníkům. Nezasloužíte si, aby vás země nosila, protože nemáte žádnou úctu ani k lidem ani k Bohu, který vás stvořil. Jděte tedy po svém a zde se již neukazujte!« Loupežníci tedy rozhněváni odešli s velikou zlostí.
A hle, zvenčí se vrací svatý František s mošnou chleba a s nádobou vína, co se svým druhem vyžebral. Když mu kvardián pověděl, jak vyhnal ty lidi, svatý František ho velmi pokáral a řekl mu, že se zachoval ukrutně, protože hříšníci se lépe přivádějí zpět k Bohu laskavostí než krutými výtkami. »Vždyť náš Mistr, jehož evangelium jsme slíbili zachovávat, praví, že nepotřebují lékaře zdraví, ale nemocní, a že nepřišel volat spravedlivé, nýbrž hříšníky k pokání. A proto často s nimi jídal. Protože jsi jednal proti lásce a proti svatému Božímu evangeliu, poroučím ti pro svatou poslušnost, abys ihned vzal tuto mošnu s chlebem, který jsem vyžebral, a tuto nádobu s vínem a abys šel za nimi rychle přes hory a doly, až je opět najdeš. Odevzdej jim všechen tento chléb a víno mým jménem, pak před nimi klekni a vyznej jim pokorně, že ses provinil svou ukrutností, a pak je popros mým jménem, aby již nedělali zle, ale báli se Boha a neubližovali bližnímu. Jestliže to udělají, já jim slibuji, že se budu o ně v jejich potřebách starat a budu jim ustavičně dávat jíst a pít. Až jim to řekneš, pokorně se sem navrať.«
Zatímco řečený kvardián šel vykonat příkaz svatého Františka, svatý František se dal do modlení a prosil Boha, aby obměkčil srdce těch loupežníků a obrátil je k pokání. Přijde k nim poslušný kvardián, odevzdá jim chléb a víno a učiní, co mu svatý František řekl. A jak se Bohu zalíbilo, když tito loupežníci jedli almužnu svatého Františka, začali si navzájem říkat: »Běda nám, ubohým nešťastníkům. Jak přísné pekelné tresty nás očekávají, vždyť my nejen že okrádáme bližní, bijeme, zraňujeme, ale dokonce zabíjíme. A přesto kvůli tolika zlým a zločinným věcem, které činíme, nemáme žádné výčitky svědomí ani strach z Boha. Hle, tento svatý bratr přišel k nám pro několik slov, která nám spravedlivě řekl pro naši špatnost, a pokorně se nám vyznal ze své viny, a mimo to nám přinesl chléb a víno a takový štědrý slib od svatého Otce; opravdu, tito bratři jsou svatí Boží a zasluhují ráj; ale my jsme synové věčného zavržení, zasluhujeme pekelné tresty a každého dne rozmnožujeme své zavržení a nevíme, zda můžeme dojít Božího milosrdenství pro hříchy, kterých jsme se až doposud dopustili.«
Když taková a podobná slova jeden z nich říkal, druzí dva řekli: »Jistě mluvíš pravdu, ale co máme dělat?« »Pojďme,« řekl onen, »ke svatému Františkovi, a jestliže nám dá naději, že můžeme dojít od Boha milosrdenství nad svými hříchy, udělejme, co nám poručí, a vysvobodíme své duše od pekelných trestů.« Tato rada se ostatním zalíbila.
Přišli tedy všichni tři svorně k světci a praví mu: »Otče, pro mnoho hrozných hříchů, které jsme spáchali, nemyslíme, že dojdeme od Boha milosrdenství, ale máš-li nějakou naději, že nás Bůh přijme na milost, hle, jsme připraveni činit, co nám řekneš, a konat s tebou pokání.« Svatý František je tedy přijal laskavě a dobrotivě, povzbudil je mnohými příklady a ujistil je o Božím milosrdenství a slíbil jim jistě, že jim je vyprosí od Boha. Ukazoval přitom na to, že milosrdenství Boží je nekonečné, a kdybychom měli nekonečné hříchy, Boží milosrdenství je ještě větší, neboť podle evangelia a apoštola svatého Pavla Kristus požehnaný přišel na tento svět, aby vykoupil hříšníky. Pro ta slova a podobná naučení odřekli se ti tři loupežníci ďábla a jeho skutků a svatý František je přijal do řádu a začali činit veliké pokání.
Dva z nich byli krátce živi po svém obrácení a odešli do ráje. Třetí však, který je přežil, vzpomínal na své hříchy a konal takové pokání, že patnáct let bez přerušení, vyjma čtyřicetidenního postu, který zachovával s ostatními bratry, zbývající čas vždycky tři dny v týdnu se postil o chlebě a vodě, vždycky chodil bos, jenom s jednou suknicí na sobě, a nikdy nespal po jitřní modlitbě.” (Kvítky 26)
