Deníky ukazují zoufalou situaci ve městě, které patřilo kdysi k nejlidnatějším v Sýrii. Lidem, kteří zde zůstali, pomáhají františkáni ve farnosti v centru a větším domě na periferii: ten slouží jako „oáza“ pro děti i rodiny unavené válkou. Avšak i tento dům nedávno zasáhla bomba a zabila jednu ženu
P. Ibrahim působí ve farnosti v centru. V kostele, který spravuje, je otevřená Brána milosrdenství.
25. ledna 2015
Před několika dny oznámila vláda zdražení benzinu, plynu a nafty. V důsledku toho se výrazně zvýšila cena chleba a všech potravin. Cítíme tu atmosféru zoufalství: nemocní staří lidé, kteří trpí zimou přes jakoukoliv rozumnou míru, děti a ženy se silnými syndromy podvýživy, rodiny, které nedokážou platit nájem, lidé, především rodiče, kteří se již nestarají o své nemoci a tedy mají silně poškozené zdraví, díky čemuž i umírají. Dnes ráno za námi přišel otec a matka 5 dětí, kteří studují na univerzitě. Matka mi pošeptala, že má nemocné oči a měla by jít na chirurgický zákrok, avšak s těmi málo prostředky, co mají, chce raději zaplatit školné dětem. (…) 5. ledna začalo zkouškové období. V domech chybí elektřina a topení. Rozhodl jsem se, že otevřu ve farnosti sál, který bude moci pojmout 60 lidí. Včera jsem si všiml, že někteří mladí neměli co jíst. Koupili jsme chléb a čokoládu: byl to ten nejkrásnější dárek.
(pokračuje níže)
29. září 2015
Za náš kostel sv. Františka ve čtvrti Azizieh spadla bomba. Den poté jsem viděl ohromné množství ruin a trosek. Jeden otec se mi svěřil, že opravil dům již dvakrát, ale nyní si již není ani schopen představit, že by znovu začal. S manželkou i dětmi utekl. Včera se zkomplikovala situace, když znovu přestala téct voda. Život v Aleppu je absurdní a neptám se již lidí, proč chtějí emigrovat, proč chtějí vložit důvěru do moře a riskovat všechno, i samotný život. Podle lidského rozumu: zůstat zde je bláznovstvím.
7. února 2016
Důsledek neustávajícího bombardování je stále stejný: smrt a zničení. Dva křesťané byli zabiti, další zranění. Také nesčetné domy byly poničeny. Jak neztratit odvahu? (…)
Navádění raket ze strany džihádistických a rebelských skupin pokračovalo i v noci ze 4. na 5. únor. Explodovaly ve čtvrti Midan, což je většinově křesťanská zóna. Způsobily naprostou destrukci. Zkuste si představit, co to znamená zůstat zde, když padají rakety a bomby. Jedna stará paní brečela a vyprávěla, že lidé nevědí, co mají dělat: utéci z domů a riskovat, že zemřu na ulici? Nebo zůstat zavřený v domě s tím, že jej bomby zničí? Někteří lidé se rozhodli, že přečkají noc v chladu ve vchodu do domu, jiní pod schody. Jiná paní, která držela v náručí své dítě, bušila na naše dveře a prosila o pomoc. Vyprávěla o mnoha lidech, kteří zůstali pod troskami. Její křik jí u trosek nebyl k ničemu: nikdo jí nepřišel na pomoc. Zranění byli hodiny pohřbení spolu s mrtvolami. My se však nevzdáváme. Rozdáváme potraviny. Nespočet lidí, především rodin s malými dětmi, buší na naše dveře s hrůzou v očích. Většina z nich nedokáže ani utéci: je k tomu potřeba hodně peněz, a tyto rodiny nemají ani na jídlo. Zůstává problém s pitnou vodou, ale i s vodou na osobní hygienu. Lidé jsou tak zoufalí, když chodí po venku během bombardování, jen aby našli kohoutek s vodou.
1. května 2016
Dnes byl přeplněný kostel a během mše zde spadly bomby. Zvládli jsme ale pokračovat ve slavení. V Er-Ramu bylo na mši v šest večer 70 lidí. Různí lidé, kteří až dosud odolávali a nechtěli emigrovat, nyní pomýšlí na útěk. Mnoho jich také zachvacuje panika a nervová zhroucení.
(text a foto: © Kustodie Svaté země; převzato z webu www.cirkev.cz)
