Pro Svatý rok milosrdenství jmenoval papež František dva naše bratry za misionáře milosrdenství: P. Bonaventuru Čapka (Plzeň) a P. Bartoloměje Černého (Liberec-Ruprechtice). Jejich úkolem je být v první osobě znamením Boží blízkosti a toho, jak Bůh dokáže milovat.
Službu misionáře představí P. Bonaventura:
Papež František vyhlásil letošní rok rokem milosrdenství. Idea je poměrně jasná, ovšem jak zprostředkovat milosrdnou tvář Otce lidem, je věc druhá. Aby Svatý Otec toto tajemství zprostředkoval co nejzřejměji, zvolil nejrůznější prostředky: vyhlásil mimořádný Svatý rok, otevřel svaté brány po celém světě a – kromě dalšího – jmenoval misionáře milosrdenství. Chtěl, aby se lidé mohli setkat s jakýmsi reprezentantem tohoto jubilea, a proto pozval do Říma více než tisíc kněží ze všech kontinentů, aby je pověřil kázáním o Božím milosrdenství.
„Být misionářem milosrdenství po vás žádá, abyste byli v první osobě svědky Boží blízkosti a způsobu, jakým on miluje. Není to náš způsob, vždy omezený a někdy si i protiřečící, nýbrž jeho způsob lásky, jeho způsob odpouštění, kterým je milosrdenství.“
(papež František k misionářům milosrdenstvi)
Tito misionáři mají sloužit především jako kazatelé a zpovědníci. Pro jejich službu byli vybaveni mimořádnými pravomocemi týkající se hříchů, které jsou jinak vyhrazeny Apoštolskému stolci: znesvěcení eucharistie, napadení Svatého otce, vyzrazení zpovědního tajemství a rozhřešení spoluúčastníka na hříchu proti 6. přikázání. Jedná se o hříchy, za které následuje trest exkomunikace a s kterými se za normálních okolností musí zpovědník obrátit na Apoštolskou penitenciárii. V praxi jde ale o hříchy velice zřídkavé, například napadení papeže proběhlo naposledy v roce 1981.
Sám jsem byl také pověřen službou misionáře milosrdenství. Jmenování proběhlo na poslední chvíli, teprve týden před samotným ustanovením v Římě, které se odehrálo na popeleční středu. Naštěstí ale vše proběhlo v pořádku a beze zmatků. Ceremonie byla celkem důstojná a – odmyslím-li si nešťastné poutníky, kteří se několik dní marně pokoušeli spatřit ostatky P. Pia – pak i dobře zorganizovaná. Dostali jsme od Svatého otce latinsky psaný dekret a štólu s emblémem roku milosrdenství.
Nejhezčí ze všeho byla jeho promluva na masopustní úterý. Jeho promluva k nám, misionářům milosrdenství, byla velmi silnou výzvou k opravdové otevřenosti vůči kajícníkům. Dal najevo, že kněz, který klade hříšníkovi nadbytečné překážky na cestě k Bohu, by neměl raději vůbec zpovídat, aby nenadělal více škody než užitku. Někdo by se mohl po jeho promluvě až ptát, jestli papež nedělá „výprodej“ zpovědi. On však nebudil dojem zoufalého obchodíka, který snižuje cenu, aby alespoň někdo měl o jeho zboží zájem. Působil spíše jako člověk, který zná hloubku výroku Tomáše Akvinského, že „slitovávat se je Boží vlastností, a tím se také nejvíce projevuje jeho všemohoucnost.“
„Nemůžeme riskovat, že by kajícník nevnímal mateřskou přítomnost církve, která jej přijímá a miluje. Jsme povoláni k tomu, abychom byli živým výrazem církve, která jako matka přijímá kohokoliv, kdo k ní přichází, a která ví, že je člověk je skrze ni vštípen do Krista.“
(papež František v proslovu k misionářům)
Služba misionáře je celkem hezká. Čas od času mě někdo pozve na lidové misie, ale zpravidla můj diář takové pozvání neumožní přijmout. Někdy mě vyhledají i kvůli zpovědi, ale to se neděje nijak často. Když jsem jel do Říma, domníval jsem se, že mě Svatý otec vybaví nějakou nadpřirozenou silou. Jako kdyby moje žehnání bylo nějak vystužené, nebo chcete-li „vytuněné“, jako by moje zpovědi měly být hlubší a silnější. Možná to zní až směšně a vlastně to i trochu směšné je. Když jsem se totiž vrátil, nic takového jsem nevnímal. Vnímal jsem však, že jsem dost slabý a ubohý člověk. A tak nevím, ale snad toto je jedna z cest, kterou chce mluvit Bůh k nám, že si necháme zprostředkovávat jeho milost od lidí, kteří nejsou o nic lepší, než my sami.
P. Bonaventura Ondřej Čapek, ofm
