Přinášíme kázání, které pronesl u Panny Marie Sněžné v Praze krakovský pomocný biskup Damian Andrzej Muskus OFM.
Sestry a bratři, na prahu sedmnáctého století doputovalo čtrnáct Menších bratří z různých částí Evropy do města, ve kterém vládl strach, rozbroje, a kde byla prolévána krev. Tehdejší Praha nebyla místem pokoje a bratrství, nýbrž místem zraněným násilím a nenávistí, náboženskými rozdíly a s tím spojenými represemi. Do takové Prahy povolal Ježíš syny svatého Františka, aby obnovili kostel a klášter Panny Marie Sněžné. Sedm let se bratři modlili, hlásali Evangelium, s pokorou a radostí sloužili bližním a svědectvím života v chudobě a v prostotě vzbuzovali údiv a úctu u mnoha obyvatel města.
Byli si vědomi nebezpečí, které na ně číhá? Bezesporu. V období pobytu v Praze museli počítat s tím, že jejich mise může skončit tragicky. Cítili strach v hodině zkoušky, která se měla stát hodinou jejich mučednické smrti? Určitě ano. Proč tedy, když přišel 5. února roku 1611 rozvášněný dav ke kostelu Panny Marie Sněžné, byly brány kostela otevřeny? Je to lidsky nepochopitelné, stejně jako se zdá nepochopitelné a nesmyslné to, co se stalo ihned potom: smrt čtrnácti bezbranných bratří a znesvěcení svatého místa.
Otevřené brány kostela – otevřené navzdory nebezpečí, jež řeholníkům hrozilo – jsou důsledkem rozhodnutí, které vykonali, stejně jako kdysi sv. František, když uslyšel slova: „Jdi a oprav můj dům.“ Menší bratři přišli do Prahy proto, aby přinesli lásku a dobro do míst, ve kterých vládla nenávist; pokoj a odpuštění tam, kde byla válka; smíření do míst, kde byly rozdíly; a pokornou službu tam, kde se vláda získávala silou. Pramenem jejich odvahy a radosti bylo úplné odevzdání se Ježíši, věrnost evangeliu a prostota života. Neuzavírali se za zdmi kláštera, ale vycházeli do světa, byli nablízku lidem toužícím po Bohu, nesli jim trpělivě a s jemností poselství naděje a milosrdenství.
A navzdory tomu je nutné odpouštět, stále odpouštět, protože to ruší minulost a ponořuje do současnosti. Nositeli jména Kristova, křesťane, pro tebe se každá chvíle může stát naplněním.
Svou misi vyplnili do konce, v bratrské komunitě, kterou tvořili navzdory rozdílům svých zvyků, jazyka a kultury. „Jejich blahořečení je výzvou k pokoji, bratrství a radosti. Ano, dnes potřebujeme mírové soužití a pochopení. Pokračujte v zasévání dobrého zrna, aby se stalo mohutným stromem, který rozkvete a vydá ovoce lidského smíření a bratrství” – hlásal kardinál Angelo Amato 13. října roku 2012 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradčanech během slavnosti blahořečení čtrnácti pražských františkánů. Dnes jsou oni pro nás svědectvím, že jejich různorodost je bohatstvím a ne ohrožením. Jsou znamením toho, že komunita upevňovaná navzdory rozdílům je pramenem životodárné síly a základem opravdové svobody srdce.
V různých koutech světa čelí křesťané pronásledování a dávají svůj život za víru. Když dnes myslíme na ně, stejně jako na bratry od Panny Marie Sněžné, stojí za to připomenout si slova bratra Rogera z Taizé: „Pochopil jsi to? Abys žil s Kristem uprostřed jiných lidí, je největším nebezpečím odpuštění. A navzdory tomu je nutné odpouštět, stále odpouštět, protože to ruší minulost a ponořuje do současnosti. Nositeli jména Kristova, křesťane, pro tebe se každá chvíle může stát naplněním. Bůh pořád miluje a proto pořád odpouští. Jen člověk může přestat milovat a přestává odpouštět, a tehdy se jeho srdce zavírá, a v uzavřeném srdci, v temnotách, roste nechuť, podezření, závist, pomsta. Bůh miluje vždy a vždy čeká.”
Nutnost žít láskou nám dnes připomíná evangelium podle svatého Lukáše, které jsme slyšeli. Připomíná slova Ježíše, které říká svým učedníkům: „Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají.“
Svět dnes potřebuje otevřené brány kostelů a otevřená dveře srdcí.
Bratři a sestry. Svět dnes potřebuje otevřené brány kostelů a otevřená dveře srdcí. Když nás Ježíš zve, abychom šli v jeho šlépějích, zve nás na cestu, která prochází blízko jeho Kalvárie. Naše životní rozhodnutí pro Krista je spojeno s misí, která se jen tehdy stává důvěryhodnou, pokud jsme z ohledem na Něj a na bratry připraveni obětovat se až do konce. Jedinou odpovědí na teror a nenávist, na náboženské extrémy a fanatismus, jedinou odpovědí na strach před cizími, ze kterého se rodí agrese, je láska, pokora a dobro učedníků Krista.
Láska, pokora a dobro jsou také jedinou odpovědí pro svět, který porušuje lidskou důstojnost, opovrhuje právem k životu nejslabších a bezbranných, pro svět, který nepřijímá chudé a lidi bez domova, pro tento svět, který zavírá oči před bídou a lidským neštěstím.
Františkánští mučedníci, kteří žili v sedmnáctém století nám dnes zanechávají odkaz, že hráz zlu můžeme postavit jenom díky odpuštění, a to se rodí v srdci naplněném láskou, věrném Kristu a upevněném díky zkušenosti bratrství a společenství. Jejich příklad nás vybízí k obnovení přátelství s Ježíšem, k věrnosti úkolům které jsou nám svěřeny, k budování kultury dialogu a solidarity.
