Počátky velkých Božích příběhů mají nezapomenutelnou svěžest. Tepe v nich jako srdce poslání, kterým chce Bůh nějak výrazněji změnit chod dějin. Celé pozdější generace se pak vrací k těmto počátkům, aby zde nacházely zde svou inspiraci. Stejně je tomu i u těch, které zasáhl životní příběh sv. Františka.
Když světec z Assisi roku 1226 cítí blízkost smrti, vrací se i on k počátkům svého povolání a k životu prvního společenství bratří. V textu, který známe jako Závěť, sděluje věci, které v onu chvíli pokládá za podstatné.
Františkova slova tak mohou být i dobrou inspirací v den jeho svátku. Ti, kdo jsou zavázáni evangelními radami čistoty, chudoby a poslušnosti, i ti, kdo žijí ve světě, zde mohou nalézt podněty pro užší následování Krista.
Ze závěti sv. Františka
„Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: když jsem ještě vězel v hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocnými. Proto sám Pán mě dovedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo. Potom jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět.
A Pán mi dal takovou víru, že jsem se v kostelích modlil takto prostě: »Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě, a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.«
Potom mi Pán dal takovou věrnost ke kněžím, kteří žijí, jak to ukládá svatá římská církev, a to pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, budu se na ně obracet. A i kdybych měl moudrost jako Šalomoun a setkal se s prostičkými světskými kněžími na jejich farnostech, nebudu kázat proti jejich vůli.
A budu mít k nim a ke všem ostatním úctu, budu je mít rád a prokazovat jim čest jako svým pánům. A nebudu se starat o jejich hříchy, protože oni jsou mými pány a jejich prostřednictvím poznávám Božího Syna; na tomto světě totiž vidím svýma očima z nejvyššího Božího Syna jen jeho nejsvětější tělo a krev, které oni zpřítomňují a jen oni podávají druhým.
A přeji si, aby se těmto nejsvětějším tajemstvím prokazovala čest, klanění a byla ukládána na důstojných místech. Najdu-li nejsvětější jména a výroky Páně na nevhodných místech, seberu je a prosím, aby byly sebrány a uloženy na důstojném místě.
A máme si vážit a prokazovat čest teologům a těm, kdo nám slouží nejsvětějšími slovy Božími, protože nám dávají ducha a život.
A když mi pak dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě a pan papež mi to potvrdil.
A ti, kdo přicházeli přijmout tento život, rozdávali všechno, co měli, chudým; a spokojili se s jediným hábitem – když chtěli, tak si ho uvnitř i vně zesílili záplatami – s páskem a kalhotami; a to nám stačilo.
My klerici jsme se modlili hodinky jako jiní klerici, laici se modlili. A velmi rádi jsme přebývali při chudičkých a opuštěných kostelích; a zůstali jsme bez vzdělání a byli jsme podřízeni všem.
A já jsem pracoval vlastníma rukama a budu pracovat; a rozhodně chci, aby všichni ostatní bratři se zaměstnávali počestnou prací. Kdo neumí pracovat, ať se naučí, a to ne z touhy po mzdě za práci, ale pro příklad a pro potlačení zahálky.
A když za práci nedostaneme mzdu, obrátíme se k stolu Páně a budeme prosit o almužnu dům od domu.
Pán mi zjevil, že máme zdravit takto: »Ať ti dá Pán svůj pokoj« (srov. Mt 10,12).“
(foto: bazilika v Assisi, Umberto de Peppo Cocco / Flickr)
