Během druhé světové války ukrýval židovské děti, v důsledku čehož jej 11. srpna 1944 popravilo komando SS v koncentračním táboře ve Vughtu. „Co je lepšího, než dát život za druhé,“ jsou jeho poslední slova, která pronesl poté, co se ujistil, že malý Hans Themans se nachází v bezpečí.
Ve druhém záříjovém týdnu se seznam tzv. „Spravedlivých mezi národy“ v židovském památníku Jad vašem rozrostl o jméno františkánského řeholníka Sebalda, civilním jménem Jana Antonína Linderse (1907-1944). V Camp Vught National Memorial se při té příležitosti konala vzpomínková akce, které se zúčastnil holandský provinciál P. Rob Hoogenboom, ale i dnes již sedmasedmdesátiletý Hans Hartog Themans. Právě on je jedním z dětí, který byl zachráněn v době nacistického pronásledování.
Jaký je příběh holandského řeholníka, o jehož angažovanosti ve prospěch vyvoleného národa byly donedávna známy jen útržkovité informace? Jan Antonín Linders se narodil 15. června 1907 na jihovýchodě země. O devatenáct let později vstupuje do Řádu menších bratří a přijímá řeholní jméno Sebaldus. Od roku 1941 vykonává funkci rektora klášterního kostela ve vesnici Alverna.
V prosinci 1942 obsazuje tuto obec německá armáda. Všechny řeholníky vyhání, avšak P. Sebaldovi spolu s pěti bratry umožňuje zůstat v jednom domě, aby zde pečovali o farnost. Zřejmě na základě anonymních udání končí františkánská komunita v hledáčku tajné policie, která začíná zónu přísně hlídat a dvakrát u bratří provede domovní prohlídku.
Jakmile si P. Selbaldus uvědomí nebezpečí, které začíná hrozit židům, pouští se do ochrany těch nejbezbrannějších. Pomáhá dětem i dospělým nalézt úkryty v okolí Alverny a shání jim přídělové lístky.
Jedním z nich je také Hans Hartog Themans. „Když přišli němečtí vojáci,“ vzpomíná Hans po letech na tragické chvíle, „musel jsem se schovat do skladu pod schody. Zůstal jsem tam sám potmě, vystrašený pod přikrývkou. (…) Pro mě byla tato událost traumatizující. Ještě dnes se bojím tmy. Otci Sebaldovi se podařilo přesvědčit obyvatele té oblasti, aby ukrývali židy. Dělal to pro mnoho židů, především pro děti. (…) Já jsem byl jedním z těch dětí, které P. Sebaldus poslal do rodiny poblíž Wijchenu.“
26. července 1942 nechává holandský episkopát číst ve všech kostelích dopis, v němž ostře odsuzuje „nelítostné a nespravedlivé zacházení s židy“. Následující neděli však říšský komisař pro Holandsko urychluje deportace členů vyvoleného národa, přičemž pátrá také po uprchlících ukrytých v klášterech. V té době byla odvezena do koncentračního tábora také Terezie Benedikta od Kříže, známá jako Edith Steinová.
V březnu 1944 je i sám P. Sebaldus nucen se skrýt, avšak díky udání jej zajímají německé jednotky a odváží do tábora ve Vughtu. Zde dostává číslo 2936. 11. srpna před 21. hodinou večerní je v okolních lesích společně s dalšími 33 muži zastřelen.
S vědomím osudu, který jej čeká, říkával těm, kdo mu stáli nablízku: „Co může být lepšího, než dát život za druhé,“ což se ve světle nadcházejících událostí ukázalo jako prorocké.
Před samotnou popravou ještě napsal tužkou jakousi duchovní závěť: „S mým případem to jde špatně a připravil jsem se na nejhorší. Bůh mi dal sílu a s touto posilou mi umožňuje být silný, pozvedl mě a dává mi cítit se klidný a šťastný. Každý den se připravuji na smrt a nemám již strach. Nemohl jsem mít lepší přípravu. Naděje na možné osvobození, kterou jsem choval, zcela vymizela. Žádám vás pouze o modlitby, zvláště mé farníky. Prosím vás upřímně o odpuštění za všechno, co jsem vám nějakým způsobem učinil; i mé bratry a mé sestry, mé spolubratry a spolusestry a farníky.“
V letech 1940-1945 skončilo v Holandsku ve vězení více než třicet františkánů. Tři bratři byli deportováni do Dachau, z nichž se pouze jeden vrátil zpět. Opatrovnice Hanse Themanse, paní Louisa de Bruyinová, dodržela slib, který dala P. Sebadlovi, a ihned po osvobození zóny v okolí Wijchenu zapsala malého chlapce do školy. V červenci 1945 se tak mohl konečně setkat se svými rodiči.
(zpracováno podle portálu Vatican Insider)
