1. ŘEHOLE. Sestrám u sv. Damiána dal zpočátku krátkou řeholi sv. František – jakýsi »Způsob života«, jako bratřím. Ztratila se a citáty z ní jsou zřejmě v této pozdější řeholi, která měla delší historii. Roku 1215/16 potvrdil Inocenc III. »nejvyšší chudobu« tzv. Privilegiem. Roku 1219 vystoupil kardinál Hugolín s přísnou řeholí pro »Chudé paní«, tj. klarisky, která však předpokládala řeholi sv. Benedikta. Proto se o ní spíš mluví jako o »Hugolínových konstitucích«. Roku 1245 Inocenc IV. slavně potvrdil »Hugolínovu řeholi« pro klarisky. Už za dva roky ji však změnil v tzv. novou řeholi z roku 1247, která velmi zmírňovala chudobu. Nerozšířila se však, Klára ji nepřijala a odvolala se. Ještě roku 1247 se sama pustila do sepsání řehole v duchu sv. Františka a za předlohu vzala konečnou řeholi Menších bratří. Některé instituční prvky, například o formě a hovorně, převzala z řehole Hugolína a Inocence IV. Po mnoha obtížích potvrdil tuto řeholi Kláře na smrtelném lůžku Inocenc IV. ústně, a písemně ji schválil bulou
2. ZÁVĚŤ. Původ není úplně jasný, ale pro její pravost mluví jak tradice, tak obsah. V mnoha klášterech klarisek se čte každý pátek u stolu.
ŘEHOLE SVATÉ KLÁRY
obsažená v bule papeže Inocence IV.
2744
Inocenc, biskup, sluha služebníků Božích, v Kristu milovaným dcerám, abatyši Kláře i ostatním sestrám kláštera sv. Damiána u Assisi, milost od Boha a apoštolské požehnání!
2745
Je zvykem Apoštolského stolce vyhovovat zbožným žádostem a uctivé prosby žadatelů podporovat svou přízní. Předložily jste nám pokornou prosbu, abychom apoštolskou autoritou schválili a potvrdili způsob života, podle něhož máte společně, v jednomyslnosti žít se slibem nejvyšší chudoby. Tento způsob života vás naučil blažený František a vy jste jej dobrovolně přijaly. Náš ctihodný bratr biskup z Ostie a Velletri má za to, aby byl schválen; obšírněji o tom píše v příslušném listu.
2746
Jsme vašim uctivým prosbám nakloněni a co tento biskup doporučuje, schvalujeme, apoštolskou mocí potvrzujeme a autoritou tohoto listu vyhlašujeme. Biskupův list připojujeme v doslovném znění, jak následuje:
2747
Rainald, z Božího milosrdenství biskup v Ostii a Velletri, své v Kristu milované Matce a dceři, paní Kláře, abatyši u sv. Damiána u Assisi, i jejím sestrám současným i budoucím, milost od Boha a otcovské požehnám‘!
2748
Pohrdly jste, milované dcery, nádherou a rozkošemi světa, chcete jít ve šlépějích Krista a jeho svaté Matky, žijete v klášterní odloučenosti v nejvyšší chudobě, abyste mohly sloužit Pánu s úplně svobodnou duší. S vaším svatým úmyslem v Pánu souhlasíme a s otcovskou náklonností rádi chceme vaši žádost a svatou touhu blahosklonně podporovat.
2749
Proto nakloněni vašim zbožným prosbám, autoritou pana papeže i naší pro všechen čas potvrzujeme a stvrzujeme pod ochranou tohoto listu všem vám i budoucím sestrám vašeho kláštera formu a způsob svatého společenství v nejvyšší chudobě, které vám ústně i písemně předal váš blažený Otec František k zachovávání.
Tato řehole, k tomuto listu připojená, zní:
I. kapitola
Ve jménu Páně
Způsob života Chudých sester
2750
1. Způsob života Chudých sester, jehož původcem je svatý František je tento:
2. Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.
2751
3. Klára, nehodná Kristova služebnice a nepatrná sazenička nejblaženějšího Otce Františka, slibuje poslušnost a úctu panu papeži Inocencovi i jeho právoplatným nástupcům a římské církvi.
2752
4. Jako na počátku svého obrácení spolu se svými sestrami slíbila poslušnost blaženému Františkovi, slibuje, že ji neporušenou bude zachovávat i jeho nástupcům.
2753
5. Také ostatní sestry jsou zavázány poslouchat nástupce svatého Františka a sestru Kláru i abatyše po ní právoplatně zvolené.
II. kapitola
O vstupu sester do kláštera
2754
1. Přijde-li některá z Božího vnuknutí k nám s touhou přijmout tento způsob života, je abatyše povinna vyžádat si souhlas všech sester. Když bude většina sester souhlasit, může ji přijmout se svolením našeho kardinála-ochránce.
2755
2. Má-li abatyše za to, že ji může přijmout, má ji pečlivě přezkoušet nebo dát přezkoušet o katolické víře i o svátostech církve.
2756
3. Když tomu všemu věří a chce to věrně až do smrti vyznávat a pevně se toho držet, nemá-li manžela – a pokud ho má, on se svolením diecézního biskupa už vstoupil do některého řádu a složil slib čistoty – když jí nepřekáží ani pokročilý věk, nemoc nebo duševní nedostatečnost, aby tento život zachovávala, třeba jí pečlivě vysvětlit, co je základním cílem a smyslem našeho života.
2757
4. Když je ve všem způsobilá, ať se jí řekne slovo svatého evangelia, aby šla, prodala všechen svůj majetek a zařídila rozdat to chudým. Kdyby tak nemohla učinit, stačí její dobrá vůle.
2758
5. Abatyše i její sestry ať se však chrání starat se o její časné věci, aby s nimi mohla bez překážky naložit, jak jí Pán vnukne. Bude-li však žádat o radu, ať ji odkáží na bohabojné lidi s moudrým úsudkem, a podle jejich rady ať se chudým rozdá to, co má.
2759
6. Pak ať se jí ostříhají vlasy, odloží světské šaty a abatyše jí dá tři hábity a jeden plášť.
7. Od té chvíle už jí není dovoleno vyjít ven z kláštera bez rozumného, odůvodněného, zjevného a schváleného důvodu.
2760
8. Po uplynutí zkušebního roku ať je přijata pod poslušnost a slíbí, že bude navždy zachovávat náš způsob života a chudoby.
2761
9. Během zkušebního roku ať nedostane závoj.
10. Sestrám ať jsou dovoleny krátké pláště k ulehčení i usnadnění služeb a prací.
11. Abatyše má sestry obezřetně zaopatřovat oděvem podle potřeb osoby i podle místa a doby a chladnějších krajů, jak je to podle jejího mínění vhodné.
2762
12. Mladým dívkám, jež se přijmou do kláštera před dosažením potřebného věku, ať se ustřihnou vlasy; po odložení světského oděvu mohou být podle dobrozdání abatyše oblečeny do řeholního roucha.
13. Po dosažení potřebného věku ať jsou oblečeny po způsobu ostatních a složí sliby.
2763
14. Těmto i ostatním novickám ať abatyše s rozvahou stanoví z nejzkušenějších sester kláštera magistru, která ať je vzdělává ve svatém způsobu života i v počestných mravech přesně podle našeho způsobu života, jak jsme jej slíbily.
15. Uvedené předpisy třeba dodržovat i při zkoušce a přijímání sester sloužících mimo klášter.
16. Těmto sestrám je však dovoleno nosit obuv.
2764
17. Nikdo, kdo neslíbil tento způsob života, nesmí u nás v klášteře bydlit.
2765
18. Pro lásku nejsvětějšího a milování nejhodnějšího Dítka, které v jeslích leželo, zavinuto do chudičkých plenek, i pro chudobu jeho nejsvětější Matky vroucně prosím, napomínám a povzbuzuji své sestry, aby vždy nosily chudičký oděv.
III. kapitola
O posvátném oficiu, postu, zpovědi a o svatém přijímání
2766
1. Sestry, které dovedou číst, ať slaví posvátné oficium po způsobu Menších bratří. Proto mohou mít breviáře. Ať je recitují beze zpěvu.
2. Kdyby někdy některá z rozumného důvodu nemohla recitovat hodinky, může se místo nich modlit Otče náš jako ostatní sestry.
2767
3. Ty, které nedovedou číst, ať se modlí za jitřní 24 Otče náš, za ranní chvály 5, za první, třetí, šestou a devátou, za každou z těch hodinek 7, za nešpory 12, za doplněk 7.
4. Ať se také modlí za zemřelé: k nešporám 7 Otče náš včetně Odpočinutí věčné, k jitřní 12.
5. Sestry, které dovedou číst, jsou povinny modlit se oficium za zemřelé.
6. Za každou zemřelou sestru našeho kláštera ať se dále modlí 50 Otče náš.
2768
7. Sestry ať se postí v každý čas.
8. O Narození Páně se mohou dvakrát nasytit, ať připadne na kterýkoli den.
9. Mladé, slabé a mimo klášter pracující sestry mohou byt podle úsudku abatyše těchto postů zproštěny.
10. V době zřejmé nouze však nejsou sestry vázány tělesným postem.
2769
11. S dovolením abatyše ať se zpovídají aspoň dvanáctkrát za rok.
12. Ať při zpovědi nemluví o jiných věcech než o těch, které se vztahují na vyznání a spásu duše.
2770
13. Ať přijímají sedmkrát za rok, a to: o Narození Páně, na Zelený čtvrtek, o Zmrtvýchvstání Páně, na Seslání Ducha svatého, o Nanebevzetí Panny Marie, na svátek svatého Františka a o Všech svatých.
2771
14. Kaplanovi je dovoleno slavit mši svatou uvnitř kláštera, aby mohl podávat svaté přijímání zdravým i nemocným sestrám.
IV. kapitola
O volbě a úřadu abatyše, o kapitule, o sestrách rádkyních a zastávajících úřad
2772
1. Při volbě abatyše jsou sestry povinny zachovávat kanonickou formu.
2773
2. Ať se včas postarají, aby byl přítomen generální nebo provinční
ministr řádu Menších bratří, aby je při volbě povzbuzoval Božím slovem k pevné svornosti i ke společnému blahu.
2774
3. Volena má být jen sestra se sliby. Kdyby však byla zvolena nebo jinak ustanovena sestra, která nesložila sliby, ať jí není prokazována poslušnost, dokud nesložila sliby na náš způsob chudoby.
4. Po smrti abatyše ať se zvolí jiná.
2775
5. Kdyby někdy všechny sestry jasně poznaly, že abatyše na svou službu a zajištění společného dobra sester nestačí, jsou sestry povinny předepsanou formou co nejrychleji zvolit si jinou za svou abatyši a matku.
2776
6. Zvolená ať uváží, jaké břímě na sebe vzala a komu bude muset vydávat počet ze stádce sobě svěřeného.
7. Má se také snažit, aby vynikala spíše ctnostmi a svatým životem než úřadem, aby sestry podníceny jejím příkladem poslouchaly ji spíše z lásky než z bázně.
2777
8. Ať se neváže osobními přátelstvími, aby společenství nedávala pohoršení, kdyby některým prokazovala větší lásku než ostatním.
2778
9. Ať těší zarmoucené; ať je také posledním útočištěm skleslým, aby nenabývalo u slabých převahu zlo malomyslnosti, kdyby u ní nenalézaly léky spásy.
2779
10. Ve všech věcech ať zachovává společný život, především v kostele, ložnici, refektáři, na ošetřovně i při obědě. Vikářka je povinna toto vše zachovávat stejným způsobem.
2780
11. Abatyše je povinna aspoň jednou týdně svolávat své sestry ke kapitule.
12. Tam se mají abatyše i sestry pokorně vyznávat z běžných i veřejných provinění a nedbalostí.
13. Tam se také má radit se všemi sestrami o tom, co je třeba udělat na prospěch a k dobru kláštera, neboť Pán často nepatrnému zjevuje, co je lepší.
2781
14. Klášter se nemá vážně zadlužovat bez obecného souhlasu sester a bez zjevné nutnosti, a je-li to třeba, pak jen prostřednictvím prokurátora.
15. Ať abatyše ani sestry neberou do úschovy v klášteře nějaké cenné věci, kdyby jim je někdo chtěl svěřit. Často z toho totiž vznikají neshody a pohoršení.
2782
16. Aby se zachovala jednota vzájemné lásky a pokoje, ať se sestry zastávající úřady v klášteře volí společným souhlasem všech sester.
17. Stejně ať se volí aspoň osm sester, které mají moudrý úsudek. Abatyše pak je povinna vždy slyšet jejich radu ve všem, co se týká našeho způsobu života.
18. Kdyby se to někdy sestrám zdálo užitečné a prospěšné, mohou a také mají odvolat sestry zastávající úřady a sestry rádkyně (diskrétky) a místo nich zvolit jiné.
V. kapitola
O mlčení, hovorně a mříži
2783
1. S výjimkou sester sloužících mimo klášter ať sestry zachovávají mlčení od doplňku po třetí hodinku.
2. Stále ať také mlčení zachovávají v kostele, v ložnici a v refektáři, zde však jen při jídle.
3. Jen v ošetřovně je sestrám vždy dovoleno s mírou mluvit, pokud to slouží zotavení nemocných a péči o ně.
4. Vždy a všude si však mohou stručně a tiše sdělovat, co je třeba.
2784
5. Bez dovolení abatyše nebo vikářky není sestrám dovoleno chodit do hovorny nebo k mříži.
6. Kterým bylo dáno dovolení, ať tam nemluví, leč v přítomnosti dvou sester, které je slyší.
2785
7. Jít ke mříži ať si nedovolí, nejsou-li tam přítomny aspoň tři sestry z oněch osmi zvolených rádkyň určené abatyší nebo vikářkou.
8. I abatyše a vikářka jsou povinny zachovávat tento způsob hovorů.
9. Hovory u mříže ať jsou povolovány zřídka, u formy vůbec ne.
10. Tato mříž ať je zevnitř zakryta látkou, která se může odhrnout jen když se káže Boží slovo nebo když některá sestra s někým mluví.
11. Mříž má mít také dřevěná dvířka se dvěma různými pevnými železnými zámky, a mají se v noci zamykat dvěma klíči, z nichž jeden má abatyše, druhý sakristánka. Dvířka ať jsou stále zamčena s výjimkou bohoslužeb a výše uvedených důvodů.
12. Za žádných okolností nesmí sestra s někým mluvit u mříže před východem slunce nebo po jeho západu.
2786
13. V hovorně ať je vždy na vnitřní straně záclona, která se nesmí z žádného důvodu odhrnout.
14. Během martinského nebo velkého postu ať v hovorně žádná nemluví leč s knězem, aby se zpovídala, nebo z jiné zřejmé potřeby. Rozhodnutí o tom přísluší abatyši nebo její vikářce.
VI. kapitola
Přísliby blaženého Františka a o slibu chudoby
2787
1. Když se nejvyššímu nebeskému Otci zalíbilo osvítit mou duši svou milostí, abych po příkladu a učení našeho blaženého Otce svatého Františka konala pokání, dobrovolně jsem mu brzy po svém obrácení spolu se svými sestrami slíbila poslušnost.
2788
2. Když blažený Otec poznal, že se nebojíme ani nejpřísnější chudoby, ani námah, svízelí a ponižování, ani opovrhování světem – naopak, že to pokládáme za velikou radost, s otcovskou láskou nám napsal, jak má vypadat náš život: »Protože jste se z vnuknutí Božího staly dcerami a služebnicemi nejvyššího Krále, nebeského Otce, a zasnoubily se Duchu svatému tím, že jste si zvolily život dokonalosti podle svatého evangelia, chci a za sebe i své bratry slibuji, že se o vás budu starat stejně láskyplně jako o ně a věnovat vám zvláštní pozornost.«
2789
A toto, dokud žil, věrně zachovával a chtěl, aby to i bratři vždycky zachovávali.
2790
3. A abychom se ani my, ani ty sestry, které přijdou po nás, neuchylovaly od přesvaté chudoby, kterou jsme slíbily, napsal nám opět krátce před smrtí tuto poslední vůli:
»Já, maličký bratr František, chci následovat život a chudobu našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista i jeho nejsvětější Matky a chci v ní vytrvat až do konce. A prosím vás, moje paní, a radím vám, abyste v této chudobě stále žily přesvatým životem. A chraňte se velmi bedlivě, abyste se něčím poučováním nebo radou nikdy od ní neodvrátily.«
2791
4. A jako jsem se já se svými sestrami vždy pečlivě snažila zachovávat svatou chudobu, kterou jsme Pánu Bohu a blaženému Františkovi slíbily, tak jsou abatyše, jako moje nástupkyně v úřadě, i všechny sestry povinny zachovávat ji neporušenou až do konce.
5. Tak totiž, že nebudou přijímat ani mít majetek, vlastnictví ani cokoli jiného, co by se majetkem dalo nazvat, a to ani osobně ani prostřednictvím jiného.
6. S výjimkou tolika půdy, která je třeba k postačující obživě v odloučenosti kláštera – a tato půda se bude vzdělávat jen jako zahrada pro vlastní potřeby kláštera.
VII. kapitola
O způsobu práce
2792
1. Sestry, kterým dal Bůh milost, že mohou pracovat, ať po třetí hodince svědomitě a oddaně pracují. Ať se zaměstnávají prací počestnou a pro společenství užitečnou.
2793
2. Ať pracují tak, aby přemohly zahálku, nepřítele duše, ale neunášely ducha svaté modlitby a oddanosti, jemuž mají všechny ostatní časné věci sloužit.
3. Ruční práci ať přiděluje abatyše nebo vikářka vždy na kapitule v přítomnosti všech sester.
4. Na kapitule ať se také připomíná, když někdo pošle nějakou almužnu pro potřeby sester, aby se společně za něj modlily.
2794
5. Po poradě s rádkyněmi má abatyše nebo její vikářka všecko rozdělovat k užitku všech.
VIII. kapitola
Že si sestry nemají nic přivlastňovat, o sbírání almužny a o nemocných sestrách
2795
1. Sestry ať si nepřivlastňují žádný majetek: ani dům, ani místo, ani jinou věc. Ať Pánu na tomto světě slouží v pokoře a chudobě jako cizinci a poutníci a ať jdou plny důvěry po almužně.
2. A nemají se kvůli tomu stydět, neboť i Pán se pro nás na tomto světě stal chudým: to je ta vznešenost nejvyšší chudoby, která vás, mé vroucně milované sestry, ustanovila dědičkami a královnami nebe, která vás učinila chudé majetkem, ale ušlechtilé ctnostmi. Ona je vaším dědičným údělem, který vám pomůže do země živých. Na ní lpěte, mé vroucně milované sestry, celou svou duší a pro jméno našeho Pána Ježíše Krista a jeho nejsvětější Matky vždy se snažte, abyste pod nebem nic nevlastnily.
2796
3. Žádné sestře se nedovoluje, aby bez dovolení abatyše odesílala dopisy, něco přijímala nebo dávala mimo klášter.
4. Ať nemá nic, co by jí nedala nebo nedovolila abatyše.
5. Když některé sestře její příbuzní nebo jiní lidé něco pošlou, má abatyše dovolit, aby to dotyčná dostala. Když to ta sestra potřebuje, může to použít, jinak to má v lásce dát potřebné sestře.
6. Kdyby jí poslali peníze, má jí abatyše po poradě s rádkyněmi sama zaopatřit to, co potřebuje.
2797
7. Abatyše je přísně povinna sama nebo prostřednictvím jiných sester zjistit, co při onemocnění potřebují, ať už rady, pokrmy a ostatní potřebné věci, a podle místních možností to láskyplně a dobrotivě opatřovat.
8. Neboť všechny sestry jsou povinny o nemocné sestry tak pečovat a jim sloužit, jak by si přály, aby se jim sloužilo, kdyby byly nemocné.
2798
9. S důvěrou ať jedna sestra druhé sděluje, co potřebuje. Když matka svou dceru podle těla miluje a o ni pečuje, oč větší musí být péče, kterou v lásce prokazuje sestra své duchovní sestře.
2799
10. Nemocné mohou mít slamníky a pod hlavou péřovou podušku; ty, které potřebují vlněné ponožky a polštáře, mohou je používat.
11. Když příchozí do kláštera navštíví nemocné sestry a mluví s nimi, může jim každá krátce odpovědět několik povzbuzujících slov.
2800
12. Jiné sestry ať nemluví s lidmi, kteří vešli do kláštera, i když dostaly dovolení, leč v přítomnosti dvou rádkyň, určených od abatyše či vikářky, které by to slyšely.
13. Abatyše a vikářka jsou vázány samy tato ustanovení zachovávat ve svých rozhovorech s návštěvníky.
IX. kapitola
O pokání, které třeba uložit sestrám hřešícím, a o sestrách sloužících mimo klášter
2801
1. Kdyby některá sestra z podněcování zlého ducha těžce zhřešila proti slíbené řeholi a po dvojím nebo trojím napomenutí abatyší nebo jinými sestrami se nepolepšila, ať v refektáři sama přede všemi sestrami požívá na zemi jen chleba a vodu, a to tak dlouho, dokud bude zatvrzelá. Kdyby abatyše pokládala za nutné, může ji stihnout ještě těžším trestem.
2. Dokud zůstává zatvrzelá, ať se za ni sestry modlí, aby ji Pán osvítil a pohnul k pokání.
2802
3. Abatyše i sestry ať se chrání hněvu a rozčilení pro hřích, jehož se některá sestra dopustila, protože hněv a rozčilení překážejí jim i druhým v lásce.
2803
4. Kdyby se stalo – což nedej Bůh – že by mezi dvěma sestrami ať slovem či znamením došlo k rozčilení nebo pohoršení, ať ta, která byla toho příčinou, dříve než Pánu ponese oběť modlitby, druhou na kolenou pokorně prosí za odpuštění a také ji upřímně poprosí, aby se za ni přimluvila o odpuštění u Pána.
5. Druhá sestra pak, pamětliva slov Páně: »Neodpustíte-li vy ze srdce, ani váš nebeský Otec vám neodpustí«, ať sestře urážku velkomyslně odpustí.
2804
6. Sestry, které slouží mimo klášter, ať venku nemeškají dlouho mimo vážný důvod.
7. Mají se tam ušlechtile chovat a zbytečně nemluvit, aby všechny, kteří se s nimi sejdou, svým příkladem povzbuzovaly k dobrému.
8. A ať se dobře chrání, aby s někým neměly podezřelé vztahy nebo schůzky.
9. Ať též nepřijímají kmotrovství mužům ani ženám, aby kvůli tomu nevznikaly nedobré řeči nebo mrzutosti.
2805
10. A ať do kláštera nenosí zprávy o tom, co se děje venku.
11. O tom, co se v klášteře mluví nebo děje, nesmějí mluvit mimo klášter nic, co by mohlo působit pohoršení.
12. Kdyby v těchto dvou věcech některá sestra z prostoty pochybila, ať jí abatyše moudře a shovívavě uloží pokání. Kdyby však tak učinila ze zlozvyku, ať jí abatyše po poradě s rádkyněmi uloží pokání podle míry provinění.
X. kapitola
O napomínání a napravování sester
2806
1. Abatyše ať své sestry napomíná, navštěvuje a v pokoře a lásce napravuje, aniž by jim nařizovala něco, co by bylo proti jejich svědomí nebo řeholi, kterou jsme slíbily.
2807
2. Podřízené sestry pak ať uváží, že se z lásky k Bohu zřekly vlastní vůle. Proto je jejich přísnou povinností, aby svým abatyším prokazovaly poslušnost ve všem, co Pánu slíbily zachovávat a co není proti svědomí a našim slibům.
2808
3. Abatyše ať se k nim chová s tak srdečnou láskou, aby s ní mohly mluvit a zacházet jako paní se svou služebnicí. Neboť tak tomu má být: abatyše ať je služebnicí všech sester.
2809
4. Napomínám a povzbuzuji sestry v Pánu Ježíši Kristu, aby se varovaly jakékoli pýchy, marné slávy, závisti, chamtivosti, světských starostí a zájmů, nactiutrhání, reptání, rozbrojů a roztržek.
2810
5. Vždy ať zachovávají jednotu vzájemné lásky, která je poutem dokonalosti.
2811
6. A které nejsou vzdělané, nechť o to neusilují.
7. Spíš ať se snaží o to, po čem mají především toužit, totiž aby měly Ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlily s čistým srdcem, zachovávaly pokoru a trpělivost v protivenstvích a nemoci. Ať milují ty, kdo nás pronásledují, tupí a obviňují, neboť praví Pán: »Blahoslavení, kdo trpí příkoří pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. A kdo vytrvá až do konce, bude spasen.«
XI. kapitola
O zachovávání klauzury
2812
1. Vrátná ať je vyrovnaná, mlčenlivá a přiměřeného věku. Ve dne ať se zdržuje v otevřené cele bez dveří.
2. Ať má vhodnou pomocnici, která ji podle potřeby ve všem zastupuje.
2813
3. Brána ať je opatřena dvěma různými pevnými zámky, vyhlídkou a mřížovím.
4. Hlavně v noci ať je uzavřena oběma klíči, z nichž jeden má vrátná a druhý abatyše.
5. Ve dne ať není nikdy ponechána bez dozoru a ať je zamčena.
6. Vrátné ať pečují o to, aby brána nikdy nezůstala otevřena, leda z vážného důvodu na nejnutnější dobu.
7. Ať se neotvírá nikomu, kdo by chtěl vstoupit, pokud nemá dovolení od pana papeže nebo od našeho pana kardinála.
2814
8. Před východem slunce ať nikomu nedovolují do kláštera vstoupit, ani po jeho západu v něm zůstat, mimo závažný, rozumný a nutný důvod.
9. Když bylo biskupovi kvůli požehnání abatyše, zasvěcení některé sestry nebo z jiného důvodu dovoleno sloužit uvnitř kláštera mši svatou, ať se spokojí s nejmenším možným počtem průvodců a služebníků dobré pověsti.
2815
10. Bude-li třeba vpustit do kláštera některé lidi, aby tu prováděli určité práce, ať abatyše postaví k bráně vhodnou osobu, která otevře jen lidem určeným k té práci.
11. Všechny sestry ať pečují o to, aby je neviděli lidé vstupující do kláštera.
XII. kapitola
O vizitátorovi, kaplanovi a kardinálovi ochránci
2816
1. Náš vizitátor ať je vždy z řádu Menších bratří, podle vůle a nařízení našeho kardinála.
2. Ať je znám dokonalým životem.
3. Jeho úkolem bude, aby napravoval prohřešky proti našim slibům v hlavě i údech.
4. Je mu dovoleno, aby v místnosti obecně přístupné, kde ho mohou ostatní vidět, promluvil si s několika nebo s každou jednotlivě o tom, co se týká vizitace tak, jak uzná za nejvhodnější.
2817
5. Pro lásku Boží a blaženého Františka vyprošujeme si na jeho řádu – jak dosud vždy z milosrdenství bylo – jednoho kaplana s druhem klerikem, kteří mají dobrou pověst a dovedou zachovávat moudrý odstup, a také dva bratry-laiky, milovníky svatého a ušlechtilého života, aby nám pomáhali v naší chudobě.
2818
6. Kaplanovi ať není dovolen vstup do kláštera bez jeho druha.
7. Když jsou v klášteře, ať se zdržují v místnosti obecně přístupné, aby si byli vždy na dohled a aby je druzí také mohli vidět.
8. Dovoluje se jim vstupovat do kláštera k zpovídání nemocných, které nemohou jít do hovorny, dále aby jim donesli svaté přijímání, k pomazání nemocných a když konají modlitby za umírající.
9. Když se kopou nebo otevírají a uzavírají hroby, konají pohřební obřady nebo zádušní bohoslužby, mohou potřební a vhodní lidé podle úsudku abatyše vstoupit do kláštera.
2819
10. Sestry jsou přísně zavázány, aby měly vždy jako správce, ochránce a napravovatele toho kardinála svaté římské církve, jehož pan papež ustanoví pro Menší bratry.
2820
11. A to, abychom byly vždy v pokoře podřízeny a poddány svaté církvi, pevné v katolické víře a věrně zachovávaly chudobu a pokoru našeho Pána Ježíše Krista a jeho nejsvětější Matky a svaté evangelium, jak jsme to pevně slíbily. Amen.
Závěr řehole
2821
1.Dáno v Perugii dne 16. září (1252), v desátém roce pontifikátu pana papeže Inocence IV. (Závěr listu kardinála-ochránce Rainalda.)
2822
2. Ať si žádný člověk nedovolí této naší potvrzovací listině odporovat nebo se proti ní opovážlivě postavit.
3. Kdyby se toho někdo lehkovážně opovážil, ať si uvědomí, že na sebe uvalí hněv všemohoucího Boha a jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.
Dáno v Assisi dne 9. srpna (1253), v jedenáctém roce našeho pontifikátu.
