Sepsán Tomášem z Celana 1246/1247. Druhý životopis chce splnit příkaz generální kapituly v Janově 4. října 1244 a nového generálního ministra Crescencia z Jesi »sepsat skutky i slova« Františkova a neomezovat se již jen na »znamení a zázraky«, o nichž se vypravovalo, že je světec vykonal. Tato generální kapitula vyzvala všechny bratry, aby předložili své osobní vzpomínky, a tak bylo možno sepsat novou biografii, která by doplnila (ne nahradila) Prvý životopis. Výzva se pochopitelně týkala zvláště žijících blízkých druhů Františkových. Mezi ně patřili především Lev, Rufin a Angelus, kteří na výzvu odpověděli pověstným listem z poustevny v Grecciu datovaným 11. srpna 1246 s připojeným výborem vzpomínek vlastních i dalších Františkových druhů (který však není totožný s Legendou tří druhů, jež se naopak zdá záviset na Druhém životopise).
Menším literárním propracováním prosvítá zářivá prostota a síla obrazů, které dávají jeho spisu značný význam. Svým spádným, hutným vyprávěním, soustředěným na podstatné, naučil Tomáš františkány, jaký má být jejich způsob psaní na poli prózy, jak je třeba být františkány v literatuře. Dokázal však také zhodnotit přednosti – i praktické – za účelem získávání nových přívrženců Františkovy biografie, která není suchá, ale dovede uchvátit čtenáře a přenést ho do sféry duchovních emocí vzácných a milých, jakož i opět přivolat zvuk slova a poučení Chudičkého.
PŘEDMLUVA
VE JMÉNU NAŠEHO PANA JEŽÍŠE KRISTA. AMEN.
Generálnímu ministru řádu Menších bratří
Začíná předmluva
578
1. Posvátnému shromáždění generální kapituly i Vám, nejdůstojnější Otče, se kdysi zalíbilo – ne bez Božího úradku – pověřit mou maličkost sepsáním skutků i slov našeho slávy hodného Otce Františka současníkům pro útěchu a budoucím na památku. My jsme ho přece stálým stykem, vzájemnou důvěrností i osobní zkušeností poznali lépe než jiní. Proto chci v pokorné poslušnosti příkazu bez odkladu vyhovět. Vždyť nevyhovět by bylo velikou křivdou.
579
Hluboce si však uvědomuji svou slabost a právem se obávám, že vzbudím nelibost jiných, kdybych tento veliký námět nezpracoval s náležitou pílí. Obávám se totiž, že to, co by mělo být velkým požitkem, bude vinou mé nedostatečnosti čímsi nechutným. Proto pokládám toto dílo spíš za věc opovážlivou než poslušnosti. Kdyby se, důstojný Otče, po přehlédnutí této práce ukázalo, že ji sice přijímáte příznivě, ale že by nebylo vhodné dávat ji na veřejnost, budu vděčen za poučení, jak by se dala zlepšit, a Váš souhlas mne bude těšit. Kdo by také při tak velké rozmanitosti slov a činů svatého Františka dovedl vše přesně přezkoumat a zvážit a tak jasně podat, aby všichni, kdo čtou, ihned také vše dopodrobna pochopili.
580
Protože se však v prostotě srdce snažíme, aby z toho měl každý čtenář užitek, prosím čtenáře o milosrdné posouzení. Ať laskavě přihlédnou k prostotě vyprávěčů, nebo ať si jejich slova tak upraví, aby úcta toho, o němž píšeme, byla vždy zachována. Naše paměť, jak bývá u neučených lidí, během mnoha let zeslábla. Nestačí už upamatovat se na přesný sled jeho moudrých slov i podrobně popsat jeho úžasné skutky.
581
2. Toto dílo podává nejprve zprávu o několika podivuhodných událostech, týkajících se obrácení svatého Františka, které v jeho předcházejícím životopise nebyly uvedeny, protože o nich autor tehdy nevěděl.
582
Pak se snažím dobře vylíčit, jak byl náš blažený Otec vždy pln dobré vůle jednat podle nebeské nauky a podle úsilí o nejvyšší dokonalost, což před Bohem projevoval láskyplným smýšlením a před lidmi dobrým příkladem. Na vhodných místech bude zmínka o některých zázracích. Vyprávění bude jednoduché a prosté, aby bylo pochopitelné těm, kdo jsou méně hbitého ducha, ale aby se líbilo i učeným.
Prosím tedy, laskavý Otče, abyste touto skromnou prací nepohrdl – vždyť jsem ji psal s nemalou pílí – a požehnal ji tím, že chybné opravíte, zbytečné odstraníte, aby to, co je v ní vylíčeno, bylo Vaším zasvěceným posudkem schváleno a silou Vašeho jména, vpravdě Crescenda, všude rostlo a v Kristu přinášelo užitek. Amen.
Konec předmluvy.
I. KNIHA
Začíná se »toužebně očekávaný spis« o skutcích a slovech
našeho svatého Otce Františka
JEHO OBRÁCENÍ
I. kapitola
Jak byl nejprve pojmenován Jan a potom František.
Co o něm jeho matka prorokovala a co o své budoucnosti
sám předpověděl. O jeho trpělivosti v žaláři
583
3. František, služebník a přítel Nejvyššího, dostal své jméno skrze Boží prozřetelnost, aby tím neobvyklým a vzácným jménem svět rychleji poznal jeho poslání a uvěřil v ně. Jeho matka mu totiž dala jméno Jan, když se stal znovuzrozením z vody a Ducha svatého z »dítěte hněvu« dítkem milosti.
Tato žena, milovnice počestnosti, podobala se svým životem Alžbětě a zrcadlila i její ctnosti, jako ona směla dát svému synu jméno a měla ducha proroctví. Když se totiž sousedé obdivovali Františkově šlechetnosti a mravní pevnosti, odpověděla, jakoby poučena Božím vnuknutím: »Co myslíte, že z mého syna bude? Uvidíte, že díky svým zásluhám bude mužem Božím.« A tohoto mínění byli i mnozí z těch, kteří si Františka pro jeho dobré vlastnosti oblíbili. To, co u jiných nazýval špatným, nikdy sám nedělal. Protože se vybraně choval a byl dobrých mravů, měli lidé za to, že není synem těch, kdo se pokládali za jeho rodiče.
Jméno Jan se tedy vztahuje na poslání, které na sebe vzal, jméno František se stalo předzvěstí jeho slávy, která se po jeho úplném obrácení k Bohu všude rozšířila. Daleko vroucněji než svátky ostatních svatých slavíval proto František svátek Jana Křtitele, protože velikost tohoto jména vtiskla jeho duši stopy tajemné síly. Mezi narozenými z ženy nevystoupil nikdo dokonalejší nad Františka. A tato pravda zasluhuje rozšíření.
584
4. Jan prorokoval, už když byl v mateřském lůně; František svou přítomnost předpověděl, když byl ještě v žaláři světa a Boží úradek ještě neznal. Kdysi totiž, když mezi obyvateli Perugie a Assisi došlo ke krveprolití, byl František s mnoha jinými zajat a s nimi držen ve špinavém žaláři. Spoluzajatci se trápili a nad sebou naříkali, jen František se v Pánu radoval a pro své okovy měl jen pohrdavý úsměv. Ostatní se zlobili, že je přes své okovy tak veselý; ba pokládali ho za blázna. František však v prorockém vnuknutí odpověděl: »Z čeho myslíte, že se raduji? Já myslím na něco úplně jiného: celý svět mě jednou bude ctít jako svatého.« A vskutku tomu tak je. Vše, co předpověděl, se vyplnilo.
Mezi spoluvězni byl tehdy jistý rytíř, zpupný a nesnesitelný člověk. Všichni se snažili nic s ním nemít, jen František byl vyvolenou nádobou ctností vnímavý pro každou milost, kterou rozléval na všechny strany.
II. kapitola
Jak oděl chudého rytíře; František má vidění
o svém povolání ve světě
585
5. Když se vysvobodil ze zajetí, byl vůči potřebným stále dobročinnější a dobrotivější. Pevně si umínil, že svou tvář nikdy neodvrátí od chudého, který by ho pro »lásku Boží« prosil o almužnu.
Kdysi cestou potkal zchudlého, polonahého rytíře. Jat soucitem, daroval mu pro Kristovu lásku velkodušně vlastní, jemné šaty. Neučinil nic menšího, než kdysi svatý Martin. Proč? Oba měli sice stejné předsevzetí a totéž učinili; ale v tom, jak to učinili, byl rozdíl: František daroval nejprve své šaty a potom to ostatní, Martin se nejprve zřekl všeho ostatního, a nakonec se vzdal i svých šatů. Oba pak na světě žili chudě a nenáročně, oba také vešli do nebe bohatí. Martin, rytíř sice, ale chudý, přikryl žebráka uříznutým kusem svého pláště, František, ač rytířem nebyl, byl bohatý a oděl chudého celým svým rouchem. Oba byli omilostněni viděním Krista, protože vykonali jeho příkaz; jeden pro svou dokonalost, druhý milostí zván k tomu, co mu ještě chybělo.
586
6. Brzy potom měl František vidění: spatřil nádherný palác s různou výzbrojí a překrásnou nevěstu. Ve snu ho někdo zavolal jménem: »Františku!« – a slíbil mu, že všechny tyto věci dostane. Proto chtěl vytáhnout do Apulie, aby došel rytířské slávy. Nákladně se připravoval a toužil být brzy pasován na rytíře. Tento tělesný výklad vidění mu vnukalo jeho ještě tělesné smýšlení. Pravý smysl vidění, skrytý v hloubce Boží moudrosti, byl daleko nádhernější.
587
Jednou, když spal, měl opět vidění: někdo se ho tázal, kam hodlá jít. Když mu sdělil svůj úmysl a prohlásil, že hodlá jít do Apulie a tam získat rytířskou slávu, slyšel starostlivé: »Kdo ti může dát lepší? Sluha nebo pán?« A František odpověděl: »Pán.« Nato zaslechl jako výčitku: »Proč tedy hledáš sluhu, a ne pána?« A on odpověděl: »Co chceš, Pane, abych učinil?« »Vrať se domů,« řekl mu Pán, »vidění se vyplní duchovním způsobem.« František se ihned vrátil jako vzor poslušnosti. Odřeknutím se vlastní vůle stal se ze Šavla Pavel. Byl sražen k zemi a po tvrdých ranách slyšel sladká slova; František zaměnil tělesné zbraně za duchovní a místo válečné slávy přijal hodnost rytíře Božího.
Mnoho lidí se podivovalo jeho neobyčejné veselosti – a on jim odpovídal, že bude velikým rytířem.
III. kapitola
Zástup mladých mužů ho zvolil svým vůdcem,
aby je hostil; Františkova přeměna
588
7. František dosahoval mužné zralosti a začal se úplně měnit. Když se vrátil do otcovského domu, začali za ním »synové Babylonu« opět běhat a v jejich vleku se proti vlastní vůli dostával jinam, než kam chtěl jít.
Zástup assiských mladých, kterým byl už dříve vůdcem v marnivostech, zval ho i nadále ke kamarádským pitkám, rozpustilostem a žertování. Znali jeho dřívější štědrost a pevně počítali s tím, že bude platit za všechny. Proto ho zvolili svým vůdcem, proto předstírali poslušnost, aby si mohli hovět. Aby se nezdálo, že je lakomý, František nabízenou poctu neodmítl. Smýšlel však už jinak a dbal o slušné chování. Dal připravit nákladnou hostinu a podávat mnoho chutných jídel. Přátelé se takřka přejedli, pak vytáhli do assiských ulic a zpívali pijácké písně. František za nimi sice jde, v ruce vůdcovskou hůl, vnitřně však pro jejich blázniviny už hluchý. Ponenáhlu se od nich odděluje, touží po ústraní a v srdci zpívá Pánu chvály.
Jak později sám vyprávěl, pronikla jím tehdy tak mocná nebeská sladkost, že neměl slov, ani se nemohl pohnout z místa. Zmocnilo se ho jakési ještě neurčité, ale velké nadšení a přitahovalo ho k neviditelnému. V síle tohoto nadšení nepokládal pozemské jen za bezvýznamné, ale za zcela bezcenné.
Opravdu podivuhodná je Kristova vlídnost, která těm, kdo konají nejnižší, dává nejvyšší a »přívalem nových vod mnohých« své nejen chrání, ale i posiluje. Vždyť Kristus dal zástupům chleby i rybičky, hříšníky neodmítal od své hostiny, ale když ho chtěli učinit králem, odešel, vystoupil na horu a modlil se. Tak vnikal František do Božích tajemství; ba, i když nevědomky, jde k dokonalému poznání.
IV. kapitola
Jak, oblečen do žebráckého šatu, jedl před kostelem svatého Petra
s chudými; o obětním daru, který tam dal
589
8. František začal vystupovat jako zvláštní milovník chudých. Už tyto počátky dávaly tušit, jaký dokonalým způsobem v budoucnosti bude. Často vysvlékal své nádherné šaty a vyměňoval si je s chudými; snažil se úplně jim podobat. I když se mu to ještě nedařilo skutkem, srdcem už byl hotov.
Jednou přišel na pouť do Říma. Z lásky k chudobě svlékl své jemné šaty, oblékl se do hadrů nějakého žebráka a usadil se mezi chudými v předsíni svatého Petra, kde se žebráky jen hemžilo. Pokládal se za jednoho z nich a s radostí a s chutí s nimi jedl. Kdyby mu v tom nebránila ostýchavost před známými, byl by tak činil častěji. Když došel k oltáři knížete apoštolů a viděl, jak skromné dary dávají poutníci, hodil tam celou hrst zlatých. Tím chtěl naznačit, že by měli všichni ctít zvláštním způsobem toho, kterého Bůh nade všechny ostatní poctil.
590
Vícekrát také opatřil chudým kněžím oltářní nádoby a všem kněžím prokazoval náležitou úctu. Neboť se sám chystal přijmout apoštolské poslání, byl cele proniknut katolickou vírou a vždy pln úcty k Božím služebníkům a k Boží službě.
V. kapitola
Jak mu při modlitbě ďábel ukazoval ženu; co mu Bůh
odpověděl a jak jednal s malomocnými
591
9. Ač dosud nosil světský šat, choval pod ním František už nábožnou mysl. Rád vyhledával osamělá místa, vzdálená ruchu světa, a zde byl často poučován navštíveními svatého Ducha. Na tato místa ho pudila ona vše překonávající sladkost, kterou zakoušel a která ho již po celý život neopustila.
Když však horlivě vyhledával místa k modlitbě jakoby stvořená, snažil se ďábel zlomyslnými úklady i násilím ho od takového počínání odvrátit. Vnukl mu představu ošklivé a hrbaté ženy, která v Assisi bydlila a všem byla odporná. Hrozil mu, že ho udělá této ženě podobným, jestli od svých předsevzetí neupustí. Ale Pán ho posilnil, takže se mu dostalo spásné odpovědi: »Františku,« slyšel hlas Pána, »vyměňuj to, co jsi tělesně a marnivě miloval, za duchovní. Ber hořké za sladké. Chceš-li mne poznat, pohrdej sám sebou. Budeš mít zalíbení v tom, co ti řeknu, i když řád hodnot bude proti dřívějšímu opačný.« A hned se snažil výzvy Boží poslouchat a podle nich žít.
592
Mezi nešťastnými lidmi na světě si František podle přirozenosti ošklivil nejvíce malomocné. Jednoho dne, když si vyjel za Assisi na koni na procházku, potkal malomocného. Ač k němu cítil veliký hnus a odpor, seskočil s koně – aby jako křivopřísežník neporušil daný slib věrnosti – pospíchal k malomocnému, objal ho a políbil. Když malomocný natáhl ruku, aby přijal almužnu, vložil do ní peníze a políbil ho znovu. Pak vsedl na koně a ať se jakkoli rozhlížel, stopy po malomocném nebylo, ač bylo na všechny strany daleko vidět.
Pln údivu i radosti koná po několika dnech podobný skutek. Jde k obydlím malomocných, každému dává peníze a líbá jim ruce i ústa. Tak bere doslova hořké za sladké a mužně se připravuje zachovávat také ostatní.
VI. kapitola
K Františkovi promlouvá obraz Ukřižovaného.
O úctě, kterou František prokazuje kříži
593
10. Když bylo Františkovo srdce už úplně přeměněno, šel jednoho dne kolem kostela svatého Damiána, který byl skoro rozpadlý a zcela opuštěn. Veden Duchem vstoupil, aby se pomodlil. Pokorně a pln oddanosti poklekl před Ukřižovaným. A tu se mu dostalo nezvyklých osvícení a cítil se docela jinak, než když do kostela vstoupil. Za tohoto stavu k němu promluvil – je to od věků neslýcháno – obraz Ukřižovaného, jehož rty se pohybovaly. Oslovil ho jménem a pravil: »Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.« František se při těch slovech chvěl úžasem a byl jakoby u vytržení. Připravoval se uposlechnout a cele se zaměřoval na tento úkol. Celou svou bytostí prožíval změnu, která se s ním stala. Protože sám pro tuto změnu nenalézal slov, sluší také nám, abychom mlčeli.
594
Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřižovaným. Snad smíme mít zbožně za to, že se od té doby vtiskují jeho duši, i když ještě ne jeho tělu, znamení svatého utrpení.
11. Jak úžasná a pro naši dobu neslýchaná událost! Kdo nad tím nežasne? Viděl někdo něco podobného? Kdo by pochyboval o tom, že František už po cestě domů vypadal jako ukřižovaný: vždyť k němu Kristus neslýchaným zázrakem promluvil ze dřeva kříže, ač František neměl svět ještě plně v opovržení. Od chvíle však, kdy k němu Milovaný promluvil, byla jeho duše jako roztavený vosk. Láska jeho srdce se pak znameními ran zjevila na jeho těle.
Od této chvíle se nemohl ubránit pláči a hlasitě želel Kristova utrpení, jako by je měl stále před očima. Všude, kde chodil, se ozýval jeho pláč, a když rozjímal o Kristových mukách, nenechával se utěšit. Když důvěrnému příteli při setkání zjevil příčinu svého žalu, byl přítel tak dojat, že také hořce plakal.
595
František nezapomínal pečovat o ten svatý obraz. Brzy předává knězi peníze na koupi lampy a oleje, aby svatý obraz nebyl bez pocty světla. A pak horlivě pracoval, aby tento kostel opravil. Neboť i když se Boží slovo vztahovalo na ten dům Boží, který Kristus vydobyl vlastní krví, František nechtěl být ihned povýšen, nýbrž chtěl ponenáhlu přecházet od těla k duchu.
VII. kapitola
Jeho tělesně smýšlející otec a bratr ho pronásledují
596
12. Jakmile se však František začal vážně věnovat skutkům zbožnosti, začal ho jeho tělesný otec pronásledovat. V bludném domnění, že sloužit Kristu je největší pošetilostí, kde se s ním střetl, hanlivě ho plísnil. Proto si zavolal Boží služebník k sobě prostého muže z lidu a přijal ho za otce. Prosil ho, aby mu pokaždé tím víc žehnal, čím víc ho vlastní otec proklínal. Opravdu naplnil slovo proroka a činem to, co žalmista vyjadřuje slovy: Ať si proklínají, ty žehnej!
597
Muž Boží vrátil otci peníze, které chtěl vynaložit na opravu zmíněného kostela, a to na radu assiského biskupa, který soudil, že by nebylo správné věnovat na svaté účely to, co nebylo spravedlivě nabyto. Lidem, kteří se sběhli, František řekl: »Od nynějška budu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích – a už nebudu říkat: otče Petře Bernardone. Vracím mu – vizte – nejen jeho peníze, ale také všechny své šaty a půjdu za Pánem nahý.«
Ó svobodná duše muže, kterému stačí jen Kristus! Tehdy se ukázalo, že Boží muž už nosil pod šaty kající pás; měl větší radost z toho, že tu byly pravé ctnosti, než kdyby se jen navenek zdály.
598
Tak, jak ho pronásledoval otec, pronásledoval ho i jeho tělesně smýšlející bratr; hanlivě, potupně mu nadával. Jednou ráno, v zimě, viděl Františka na modlitbách oděného jen do tenkých hadrů, jak se celý třese zimou. Tento falešný bratr požádal pak jednoho spoluobčana: »Řekni Františkovi, ať ti prodá aspoň kapku ze svého potu!« Když to muž Boží slyšel, velmi se rozveselil a s úsměvem odpověděl: »Ten pot prodávám Pánu velmi draze.« Vpravdě nic není pravdivějšího: nejen stonásobně, nýbrž tisícinásobně víc přijal na tomto světě, a do budoucna získal nejen sobě, nýbrž i mnohým věčný život.
VIII. kapitola
Jak František přemohl ostych; proroctví o chudých pannách
599
13. Ve snaze, aby svůj dřívější, pohodlný život obrátil v opak a své zhýčkané tělo do stavu kázně, chodil Boží muž jednoho dne po Assisi a žebral o olej do lamp v kostele sv. Damiána, který tehdy opravoval. Když před jedním domem, kde chtěl prosit o almužnu, viděl skupinu veselých lidí, studem se začervenal a odešel. Jakmile však svého šlechetného ducha pozvedl k Bohu, žaloval na sebe svou zbabělost a vykonal nad sebou soud: vrátil se k onomu domu, všem tam vyznal příčinu svého ostychu a jako duchem opojen, francouzsky prosil o olej, který také dostal. Plamennými slovy pak nadchl všechny pro obnovu toho kostela a jasně všem posluchačům prorokoval, že tam bude klášter svatých panen. Pokaždé totiž, když byl naplněn ohněm Ducha, mluvil překotně a ohnivě francouzsky, jako by předvídal, že především tímto národem bude ctěn a zvláštní úctou oslavován.
IX. kapitola
Jak žebral jídlo od dveří ke dveřím
600
14. Od té doby, co začal František sloužit Pánu všech lidí, rád dělal nejprostší práce a neměl rád zvláštnosti a výjimky. Když totiž při opravě kostela – jak mu přikázal Kristus – pilně pracoval a ze zhýčkaného jinocha se stával otužilý, práci zvyklý muž, viděl kněz, jemuž byl ten kostel svěřen, jak se přílišnou dřinou moří. Jat soucitem, začal mu proto opatřovat lepší jídlo, i když ne pochoutky, protože byl sám chudý. František dobrotu kněze pochválil a jídlo přijímal. Pak si však řekl: »Všude nenajdeš takového kněze, který by se takto o tebe staral. Toto přece není život člověka, který se rozhodl žít chudě. Ani ti není prospěšné na takové věci si zvykat, jinak se časem vrátíš k tomu, čím nyní pohrdáš, a opět se oddáš přepychu. Nelenoš a choď si vyžebrávat jídlo ode dveří ke dveřím a jez směs toho, co ti lidé dají. Začal tedy chodit v Assisi ode dveří ke dveřím a žebrat jídlo. Když však uviděl nádobu plnou nejrůznějších jídel, třásl se zpočátku odporem, ale přemohl se, když vzpomněl Kristovy chudoby, a pak jedl a radoval se v duchu. Láska dělá vše sladkým a to, co bývalo sladké, hořkým.
X. kapitola
Jak se bratr Bernard zřekl svého majetku
601
15. Muž jménem Bernard z Assisi, který se později stal synem dokonalosti, rozhodl se po příkladu Božího muže zcela pohrdnout světem. Pokorně se proto tázal Františka na radu: »Otče, když někdo dlouho užíval statků svého pána a už by si je déle nechtěl ponechat – jak nejlépe by s nimi měl naložit?« Boží muž mu odpověděl, že by je měl všechny vrátit pánu, od něhož je přijal. A Bernard řekl: »O všech věcech, které mám dnes, vím, že mi je svěřil Bůh. Jsem hotov podle tvé rady mu je vrátit.« »Chceš-li své slovo prokázat skutkem,« řekl světec, »půjdeme ráno do kostela, vezmeme do rukou evangelium a poradíme se s Kristem.«
Brzy ráno tedy vešli do kostela, a když se vroucně pomodlili, otevřeli evangelium rozhodnuti ve skutek proměnit radu, s níž se setkají. Otevřeli tedy knihu a Kristus jim takto oznámil svou radu: »Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všecko, co máš, a dej to chudým.« Otevřeli knihu po druhé a četli: »Nic si neberte na cestu.« Otevřeli po třetí a zrak jim padl na tato slova: »Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe.« Bernard toto vše bez váhání provedl a ani o čárku se od těchto rad neodchýlil.
Za krátkou dobu se ještě mnoho jiných odvrátilo od trýzně světských žádostí a pod Františkovým vedením zamířili k dobru nekonečnému, k vlasti slávy. Vedlo by však příliš daleko, kdybychom chtěli podrobně sledovat, jak dosáhli vítězného věnce povolání, daného jim shůry.
XI. kapitola
O podobenství, které vyložil před panem papežem
602
16. Když se František se svými prvními bratřími představil papeži Inocencovi a prosil o schválení řehole pro svůj způsob života, řekl papež, který poznal, že Františkova pravidla jsou nad lidské síly: »Modli se, můj synu, ke Kristu, aby nám skrze tebe oznámil svou vůli. Až ji poznáme, budeme s tvým přáním bez starostí souhlasit.« Světec uposlechl ochotně příkazu nejvyššího pastýře a pln důvěry spěchal ke Kristu; vroucně se modlil a také bratry vyzval, aby se vroucně k Pánu modlili. Krátce řečeno: při modlitbě dostal odpověď. Kristus mu ji v důvěrné rozmluvě zjevil: »Františku,« řekl Pán, »takto promluvíš k papeži: Na poušti žila chudá, ale krásná žena. Pro její půvab si ji zamiloval sám král. S radostí si ji vzal za ženu a zplodil s ní překrásné syny. Když, dobře vychováni, vyrostli, řekla jim matka: Milé děti, nestyďte se za to, že jste chudí, všichni jste syny onoho velikého krále. Bez obav jděte na jeho dvůr a žádejte, co potřebujete. Když to sdělila svým synům, radovali se. Spoléhali na to, že jsou královského původu, věděli, že jsou budoucími dědici, a každé strádání pokládali za bohatství. Statečně se představili králi a nebáli se jeho pohledu – vždyť se mu velmi podobali. Když král viděl, jak velmi se mu podobají, tázal se jich, čí jsou synové. Když ho ujistili, že té chudobné ženy na poušti, objal je král a řekl: Jste moji synové a dědici. Nebojte se. Když u svého stolu sytím cizí, čím spravedlivější je sytit ty, jimž po právu patří celé dědictví. Král tedy ženě přikázal, aby všechny děti poslala na jeho dvůr, aby je tam živil.«
Toto zjevení Františka naplnilo radostí a hned o něm Svatého otce zpravil.
603
17. Touto ženou byl František, protože zplodil mnoho znamenitých synů. Pouští je svět v jeho době neobdělaný a neúrodný v umění ctností. Statečným a nádherným pokolením synů je ctnostmi zdobené množství bratří. Králem je Syn Boží, kterému se svatou chudobou podobají. U stolu tohoto Krále se živí, aniž by se pro svou prostotu rděli; cele oddáni následování Krista živí se almužnami a jsou přesvědčeni, že výsměch světa jim zjednává slávu.
Pan papež byl tímto podobenstvím udiven a poznal, že skrze Františka bez pochyby promluvil Kristus. Vzpomněl si na vidění, které měl několik dní před tím, a Duch svatý mu vnukl jistotu, že se vidění skrze tohoto muže vyplní. Ve snu totiž viděl, jak se hroutí Lateránská bazilika. Ale jakýsi nevzhledný a nepatrný mnich ji zády podepřel a udržel, aby se nezřítila. »Opravdu,« zvolal, »to je muž, který skutkem i učením bude oporou církve.« Proto byl světcově prosbě tak příznivě nakloněn, proto měl Božího služebníka vždy ve zvláštní úctě. Vyhověl jeho přáním a přislíbil i další práva. Nato začal František podle plné moci, kterou od papeže dostal, rozsévat sémě ctnosti, chodit po městech i vesnicích a se zápalem kázat.
PORCIUNKULA ZASVĚCENÁ PANNĚ MARII
XII. kapitola
O světcově lásce k tomuto místu; o životě bratří zde;
o lásce Panny Marie k Františkovi
604
18. Boží služebník František, postavou nevzhledný, duchem pokorný, který chtěl vždy být »menším«, vyvolil si za pozemského života pro sebe a svoje »dílek, kousíček« země. Něco ze země a na zemi musel mít – jinak by býval nemohl Kristu sloužit. Božím úradkem dostali tuto »Porciunkulu, údělíček« ti, kdo na zemi nechtěli mít nic. Na tomto kousku země byl postaven kostelík ke cti Panny a Matky, která si pro svou jedinečnou pokoru zasloužila být po svém Synu královnou všech svatých. Zde se narodil řád Menších bratří, zde se rozrostl jako nádherná stavba na skálopevném základu. Toto místo bylo světci nad jiná místa milé. Bratřím přikázal, aby je vždy měli ve zvláštní úctě. Chtěl, aby toto místo bylo jakoby zrcadlem řádu, vždy spravováno v pokoře a největší chudobě. Vlastnické právo ponechával jiným, pro sebe i své měl jen právo užívání.
605
19. Zde se ve všem zachovávala nejpřísnější kázeň mlčení, práce i jiných předpisů řehole. Nikdo sem neměl přístup mimo těch bratří, kteří sem byli zvlášť určeni. A určeni byli ti, kdo byli Bohu vpravdě oddáni a kdo byli dokonalí. I světským lidem sem byl vstup zakázán. Světec nechtěl, aby bratři, jejichž počet zde byl přesně stanoven, zvědavě naslouchali vyprávění světských lidí. Chtěl, aby tu nebyli v rozjímání rušeni ani novinami zatahováni do věcí a sporů světa. Nikomu tu nebylo dovoleno zbytečně mluvit ani dávat dál, co jiní vypravovali. Když v tom někdo pochybil, poučil provinilce trest o tom, že se toho má vyvarovat. Bez ustání, ve dne v noci věnovali se zde bratři Boží chvále. A andělský život u Porciunkuly šířil podivuhodnou vůni. A právem, protože, jak vypravovali staří lidé, jmenovalo se to místo dříve jinak, totiž Panna Maria od Andělů. Jak blažený Otec vyprávěl, Bůh mu zjevil, že blahoslavená Panna Maria ze všech kostelů k její poctě na světě postavených tento kostelík zvlášť miluje. Proto ho také světec nad všechny kostely miloval.
XIII. kapitola
Vidění
606
20. Jeden zbožný bratr měl před svým obrácením vidění, které stojí za to, abychom se o něm zmínili. Spatřil totiž v tom vidění nespočet lidí raněných politováníhodnou slepotou. Klečeli okolo tohoto kostelíka s tvářemi obrácenými k nebi. Všichni vztahovali ruce vzhůru, v slzách volali k Bohu a prosili o slitování a světlo. A hle, z nebe sestoupila ohromná zář, rozlila se na všechny, všechny osvítila a přinesla vytouženou spásu.
ŽIVOT SVATÉHO FRANTIŠKA A BRATŘÍ
XIV. kapitola
Jak přísná byla kázeň
607
21. Statečný Kristův rytíř své tělo nikdy nešetřil, ale skutkem i slovem je vystavoval takřka jako nepřítele všem zkouškám. Tísně svatých napsané v knize apoštola by nestačily, kdybychom chtěli vypočítat, co vše vytrpěl. Podobně jako on snášeli i první bratři všechny těžké zkoušky a strasti. A ve všech těchto zkouškách hledali útěchu jen u Ducha svatého – hledat ji jinde považovali by za nesprávné.
Opásávali se kajícnými řetězy, nosili kajícné košile, často v noci bděli a zachovávali půst. Tím však se velmi vysilovali a často by bývali podlehli, kdyby na domluvu svatého Otce nemírnili toto přísné umrtvování.
XV. kapitola
Moudrý úsudek sv. Františka
608
22. Kdysi v noci, když ostatní už dávno odpočívali, zvolala jedna z Františkových oveček: »Bratři, umírám, umírám hladem!« Dobrý pastýř ihned vstal a spěchal, aby zesláblé ovečce lékem pomohl. Dal prostřít stůl a podávat venkovské pochoutky: chybějící víno, jako často, nahradila voda. František začal jíst první a k této službě lásky přizval i ostatní bratry, aby se vyhladovělý bratr nestyděl. Když v bázni Boží pojedli – aby byl skutek lásky dokonalý – mluvil Otec k synům dlouho o ctnosti moudrosti. Vyzval je, aby svou oběť přinášeli vždy okořeněnou solí, a důrazně je napomínal, aby každý moudře zhodnotil své síly ve službě Boží. Říkal, že je skoro stejným hříchem potřebné tělu odpírat jako mu zbytečné dopřávat. A dodal: »Když jsem nyní pojedl, nejmilejší bratři, udělal jsem to po pečlivém uvážení, ne z nezřízené žádosti; přikazovala mi to bratrská láska. Příkladem má být láska, ne pokrm, protože pokrm slouží žaludku, láska duchu.«
XVI. kapitola
Předvídá budoucnost; svůj úřad svěřuje římské církvi; vidění
609
23. Náš svatý Otec stále rostl v zásluhách i ctnostech. Když se jeho synové počtem i milostí rozmnožili a jako plod nesoucí větve rozprostírali se až na konec země, začal František starostlivě uvažovat, jak jejich setbu uchovávat a jak by jako jedna rodina všem mohli prospívat.
Viděl, jak proti malému stádci začali mnozí řádit jako vzteklí vlci, viděl, jak se lidé zešedivělí ve špatnosti chápou příležitosti, aby bratřím pro nevšední novost jejich způsobu života uškodili. Předvídal také, že i mezi jeho syny by se mohlo objevit leccos, co by neprospívalo svatému pokoji a svornosti. Obával se, že by mohli povstat i buřiči – jak často bývá mezi vyvolenými – kteří svým tělesným smýšlením, svou nadutostí, svárlivostí a hašteřivostí budou pohoršovat.
610
24. Když o tom muž Boží takto často uvažoval, měl jednou v noci sen: viděl černou slepičku, která se podobala holubovi s docela opeřenýma nožičkama. Slepička měla nesčíslná kuřátka, která kolem ní čile pobíhala, ale všechna se nemohla vejít pod její křídla. Muž Boží se probudil, uvažoval o snu a takto si jej vykládal: »Slepička,« řekl, »jsem já, malé postavy a tmavé pleti. Holubičí prostota mi musí dopomoci k čistotě života, která je sice ve světě vzácná, ale bez překážek pozvedá k nebi. Kuřátka jsou moji bratři, kteří vzrostli počtem i milostí. Hájit je před piklemi lidí a pomluvami nestačím.
611
Proto půjdu a doporučím je svaté římské církvi. Ona svou silou zlosyny zdrtí, Boží děti budou svobodny a porostou k věčné spáse. Takto poznají synové něžná dobrodiní své Matky, oddaně ji budou poslouchat. Pod její ochranou se do řádu nevplíží žádné zlořády a žádný Belialův syn se nebude potloukat po této vinici Pána beztrestně. Svatá církev sama bude bedlivě bdít nad slávou naší chudoby a nedopustí, aby se zatemnila sláva pokory mrakem pýchy. Bude mezi námi upevňovat pouta lásky a pokoje a bude přísnými tresty postihovat neposlušné. Pod jejím dohledem bude vždy vzkvétat zachovávání čistého evangelia a nebude trpět, aby vůně evangelního života vyprchávala.«
Toto bylo úmyslem světce, když svůj řád svěřil církvi. To, že nutnost tohoto opatření předvídal, je neklamným důkazem toho, že měl dar proroctví.
XVII. kapitola
Jak si pana kardinála z Ostie
vyprosil za papežova zástupce pro řád
612
25. Když tedy Boží muž došel do Říma, přijali ho papež Honorius a všichni kardinálové s velikou úctou. Co se o něm šířilo svatou pověstí, to vyzařoval svým životem i slovy. Pln odvahy a se strhujícím nadšením před papežem i kardinály kázal z plnosti toho, co mu Duch svatý vnukl. Kardinálové byli jeho slovem pohnuti, hlasitě vzdychali a slzami omývali vnitřního člověka.
Když si František po kázání vyměnil s papežem několik slov, obrátil se na něho nakonec těmito slovy: »Jak víte, pane papeži, chudého člověka přímo k vám jen tak nepustí. A my to chápeme; vždyť držíte v rukou okrsek země a protože jste zaneprázdněn tak velikými věcmi, není možné, abyste nám maličkým věnoval přímo svoji pozornost. Proto Vaši Svatost prosím: dejte nám tohoto pana kardinála z Ostie jako svého zástupce, aby se na něho mohli v těžkých dobách bratři obracet o dobrodiní ochrany i vedení.«
Papežovi se tato prostá prosba zalíbila a brzy pana Hugolina, který byl tehdy biskupem v Ostii, ustanovil nad řádem, tak jak si to Boží muž vyprosil.
Panu kardinálovi přirostlo svěřené stádce velmi k srdci, takže se mu stal horlivým otcem a živitelem. Zůstal jeho pastýřem a členem až do smrti. Děkujeme této jeho zvláštní oddanosti za lásku i péči, kterou svatá římská církev ustavičně prokazuje řádu Menších bratří.
Končí první díl.
II. KNIHA
Předmluva ke druhé knize
613
26. Zachovávat velké činy předků synům na památku značí oněm vzdávat čest a těmto prokazovat lásku. I když se nemohli těšit z osobního styku s nimi, přece je jejich činy vyzývají k dobrému a povzbuzují k lepšímu. Máme z toho pak nemalý užitek zvlášť tím, že poznáváme svou vlastní malost a chatrnost, když poznáváme, jak bohatí zásluhami byli oni a jak chudí zásluhami jsme my. Mám upřímně za to, že blažený František byl nejvýš svatým zrcadlem svatosti našeho Pána Ježíše a obrazem jeho dokonalosti. Vše na něm – pravím – jeho slova i skutky mají jakýsi nádech božské libovůně. Jestliže se do nich někdo pečlivě zahledí, aby se jimi poučil, rychle ho naplní spasitelným věděním a otevírají mu cestu k nejvyšší moudrosti. To, co jsem o něm skromně a jakoby mimochodem předeslal, nepokládám za zbytečné. Naopak: chci z množství látky o něm předávat dál. Kéž by nám to světce přiblížilo a naši ospalou lásku vyburcovalo.
I. kapitola
O duchu proroctví blaženého Františka
614
27. Náš blažený Otec, který stál určitým způsobem nad věcmi tohoto světa, dovedl světské podivuhodně přemáhat. Protože svou mysl vytrvale obracel k nejjasnějšímu světlu, věděl Božím zjevením nejen co bylo třeba v přítomné době dělat, nýbrž prorockým duchem také mnoho předvídal, poznával vzdálený stav věcí, viděl do srdcí lidí a předpovídal budoucí. Příklady to jasněji ukáží.
II. kapitola
Jak ve zdánlivě svatém bratrovi poznal licoměrníka
615
28. Jeden bratr vedl na pohled velmi svatý život, ale jeho chování bylo velmi podivné. Stále se oddával modlitbě a mlčení zachovával tak přísně, že se zpovídal jen posuňky. Slova Písma svatého ho vždy velmi nadchla. Když je poslouchal, zakoušel nebeskou sladkost. Zkrátka všichni ho pokládali za velmi svatého. Jednou tam přišel blažený Otec, bratra viděl a slyšel, že ho všichni nazývají svatým. Když ho vychvalovali, řekl: »Přestaňte, bratři, nechvalte ďábelský klam. Vězte, že je to zkouška od Zlého a lstivé klamání. Potvrzení toho vidím především v tom, že se nechce zpovídat.«
Tento soud vzbudil u bratří, zvlášť u světcova vikáře, velikou nelibost. »Jak by bylo možné,« říkali, »aby se pod tolika známkami dokonalosti skrývala podvodná přetvářka?« Otec jim řekl: »Napomeňte ho, ať se jednou nebo dvakrát týdně vyzpovídá; když tak neučiní, poznáte, že je pravda, co jsem řekl.« Tu ho vzal vikář stranou, nejprve s ním žertovně promluvil, ale pak mu uložil, aby se vyzpovídal. Bratr se zdráhal, položil prst na ústa, pak zavrtěl hlavou, čímž naznačil, že se zpovídat nebude. Tu bratři oněměli. Licoměrník po několika dnech opustil řád dobrovolně a odešel do světa. Nakonec začal páchat zločiny a lehkomyslností se připravil o ovoce pokání a život.
Varujme se jakéhokoli podivínství; i když je na pohled krásné, je balancováním nad propastí. Zkušenost s několika podivíny nám ukázala, že vystupují jakoby k nebeským výšinám, a pak se náhle řítí do propasti. Vizme i sílu zbožné zpovědi: svatého nejen dělá, ale dává ho i poznat.
III. kapitola
Podobný případ s jiným bratrem
616
29. Něco podobného bylo s jiným bratrem, Tomášem ze Spoleta. Všichni byli přesvědčeni, že je svatý. Později však odpadl, a tím se potvrdil úsudek svatého Otce, že je nedobrý. Nevydržel dlouho, protože ctnost, která se jen předstírá, má krátké trvání. Vystoupil z řádu. Když mimo řád umíral, s hořkostí poznal, co učinil.
IV. kapitola
Jak u Damietty předpověděl brzkou porážku křesťanů
617
30. Když křižácké vojsko obléhalo Damiettu, byl tam také Boží světec s několika druhy. Přeplavili se přes moře, protože pláli touhou po mučednictví. Když světec slyšel, že se křižáci připravují k boji, velmi ho to zarmoutilo a spolubratrovi pravil: »Dojde-li dnes ke střetnutí – jak mi Pán ukázal – pro křesťany to dobře neskončí. Řeknu-li jim to, budou mne pokládat za blázna, budu-li mlčet, neujdu výčitkám svědomí. Co ty myslíš?«
Bratr mu odpověděl: »Za menší zlo pokládám soud od lidí; nebude to poprvé, co tě budou pokládat za pošetilce. Řiď se podle svědomí a boj se Boha víc než lidí.« Světec se ke křižákům ihned obrátil se spasitelným napomenutím. Aby zabránil boji, předpovídal hroznou porážku. Ale pravda jim byla na posměch. Zatvrdili svá srdce a neposlechli. Vojsko šlo do bitvy, boj byl zuřivý, nepřítel naše rozdrtil. Během boje světec druhovi nařídil, aby se šel z návrší podívat, sám pak stále trpěl úzkostí srdce. Po prvé ani po druhé neviděl bratr nic. I přikázal mu František, aby se šel podívat po třetí. A hle, celé křižácké vojsko bezhlavě prchalo a boj skončil hanbou místo vítězstvím. Touto velkou porážkou se zmenšil značně počet našich: bylo na šest tisíc padlých a zajatých. Světec s křižáky soucítil; i oni svého činu litovali. Především truchlil pro Španěly, jichž pro jejich statečnost málo boj přežilo.
Kéž by knížata pochopila, že není moudré proti vůli Páně bojovat. Povýšená zpupnost mívá hrozný konec. Poněvadž důvěřuje ve vlastní sílu, nezasluhuje pomoc z nebe. Má-li být dosaženo vítězství pomocí shůry, je třeba řídit se Duchem Božím.
V. kapitola
Jak poznal tajemství jednoho bratra
618
31. Po návratu ze Svaté země doprovázel světce na cestách bratr Leonard z Assisi. Stalo se, že František, unaven cestou, sedl si chvíli na osla. Bratr Leonard, sám velmi unaven, šel za ním. A tu začal uvažovat takto: »Jeho a moji rodiče spolu do školy nechodili – a tady to máš: on si jede na oslu a já musím chodit pěšky a ještě mu osla vést.« Když takto bratr chvíli uvažoval, sestoupil světec z osla a řekl: »Nesluší se, bratře, abys ty chodil pěšky a já se vezl. Vždyť tys byl ve světě šlechticem a zámožnější než já.«
Bratr byl zaražen a červenal se studem, že ho světec přistihl při těchto myšlenkách. Padl před ním na kolena, s pláčem se přiznal a prosil za odpuštění.
VI. kapitola
František nad bratrem vidí ďábla.
O těch, kdo se od společenství oddělují
619
32. Byl i jiný bratr, slavný mezi lidmi, ale slavnější ctnostmi před Bohem. Otec vší závisti mu však jeho ctnosti nepřál a přemýšlel, jak by nebetyčný strom skácel a urval mu korunu. Stále se kolem něho plížil, všecko mu rozviklával, ničil a zamotával, aby bratru nějak nastražil osidla. Vnukl mu myšlenku, že bude daleko dokonalejší, když se uchýlí do samoty, odloučí se od společenství, aby se na samotáře snadněji vrhal, a když nebude mít, kdo ho pozvedne, aby ho snadněji povalil na zem. Zkrátka: bratr se rozloučil s řádem a jako cizinec putoval světem.
Zkrátil své řeholní roucho a nenosil už kapuci přišitou na hábit. Tak chodil světem sám sebou opovrhuje. Stalo se, když takto putoval, že brzy ztratil nebeskou útěchu a začal být zmítán vlnami prudkých pokušení. Záplava mu vystoupila až k hrdlu, zbaven vnitřní i vnější útěchy byl jako pták, který se chytil do léčky. Už už mu hrozilo, že spadne do propasti, když se nad ním zbědovaným slitovalo oko otcovské Prozřetelnosti: trápen výčitkami poznal svůj omyl, šel do sebe a řekl si: »Nešťastníku, vrať se do řádu – jen tam je tvá spása.« A neváhal: hned se vydal na cestu a spěchal k duchovní matce.
33. Když však přišel k bratřím do Sieny, byl tam právě svatý František. Jakmile světec bratra spatřil, utekl do cely a zavřel se tam. Bratři z toho byli jako bez sebe a ptali se ho, proč to dělá. Světec jim řekl: »Divíte se, že jsem utekl? Což nerozumíte? Utekl jsem se k modlitbě, abych chybujícího zachránil. Viděl jsem na tom synu cosi, co se mi právem nelíbilo, ale Kristovou milostí všechen klam zmizel.« Bratr padl na kolena a zahanben přiznal svou vinu. Světec mu řekl: »Pán ti odpusť, bratře, ale příště se chraň, aby ses pod rouškou svatosti od svého řádu a od bratří už neodlučoval!« Jmenovaný bratr si pak společenství zamiloval a zvlášť miloval ty komunity, kde se řehole přísně zachovávala.
Pánovy skutky jsou nesmírné ve shromáždění spravedlivých, píše žalmista. Vždyť ve společenství naleznou oporu pokoušení, kdo upadá, toho pozvedne, kdo je vlažný, povzbuzuje se. V něm se článek s článkem pojí a bratr bratrem podpírán stojí pevně jako opevněné město. I kdybys pro zástup bratří Ježíše na pouti neviděl, zástup andělů v nebi ti v tom bránit nebude. Ze společenství neutíkej! Budeš-li věren až do smrti, dostaneš korunu života.
620
34. Brzy na to se stalo něco podobného s jiným bratrem. Jeden bratr se totiž nechtěl podřídit světcovu vikáři, ale poslouchal jiného bratra jako svého představeného. Světec, který se o tom dozvěděl, dal ho napomenout. Bratr padl ihned vikáři k nohám, zřekl se dosavadního »představeného« a poslouchal toho, kterého mu světec za představeného určil. Blažený Otec si však zhluboka povzdechl a bratrovi, kterého poslal jako posla, řekl: »Bratře, viděl jsem ďábla sedět na zádech toho neposlušného bratra, jak svými drápy svírá jeho krk. A on pod takovým jezdcem pohrdal uzdou svaté poslušnosti a dal se řídit jezdcovými otěžemi. Když jsem se za bratra pomodlil,« pokračoval světec, »ďábel se hned klidil.«
Jak jasnozřivý byl tento muž, jehož oči byly tak slabé, když se díval na pozemské, ale tak bystré, když šlo o duchovní.
Jaký div, že byl onen bratr svírán takovou můrou, když nechtěl nést Pána slávy? Věz, že není jiné cesty: buď poneseš břímě lehké, které vlastně tebe samého nese, nebo se ti jako mlýnský kámen pověsí na krk nepravost a bude na tobě ležet jako olověné závaží.
VII. kapitola
Jak František osvobodil obyvatele Greccia
od dravých vlků i od krupobití
621
35. Světec u bratří v Grecciu prodléval s velkou oblibou jednak proto, že viděl klášter bohatý chudobou, jednak proto, že se tam v odlehlé jeskyňce pod převislou skálou mohl volně spojovat se svým Pánem a Bohem.
Zde kdysi slavil narození betlémského Dítka a s Dítkem se sám stal dítětem. Nyní byli obyvatelé Greccia postiženi hroznými útrapami: houf dravých vlků požíral nejen zvířata, nýbrž i lidi. Kromě toho každoročně se opakující krupobití ničilo pole i vinice. Když jim jednoho dne blažený František kázal, řekl: »Ke cti a chvále všemohoucího Boha poslyšte plnou pravdu: Jestli se každý z vás vyzná ze svých hříchů a ponese pravé ovoce pokání, ručím vám za to, že vaše útrapy přestanou; že na vás Pán shlédne a časnými statky vám požehná. Avšak,« pokračoval »poslyšte i toto: budete-li za dobrodiní nevděční a vrátíte-li se k tomu, co jste vyznáním opustili, útrapy se vrátí a budete trestáni dvojnásob.«
36. I stalo se, že pro zásluhy a modlitby našeho svatého Otce rány pak přestaly, nebezpečí pominula, vlci ani krupobití jim neškodili. Ba, a to je podivuhodnější, když někdy přišlo krupobití na lány jejich sousedů a blížilo se k jejich polím, ustalo nebo se obrátilo jinam. Lidem se vrátil pokoj a oplývali časnými statky. Ale i zde působil blahobyt tak, jak obyčejně působívá: »Ukryli svůj obličej ve vlastním tuku a na svých slabinách skládali sádlo,« jak praví Job; lépe řečeno: »Oslepli vlastním lejnem,« jak čteme v knize Tobiáš. Nakonec upadli do ještě větších nepravostí a zapomněli na Boha, který je zachránil. Trest pak je neminul, neboť Boží spravedlnost trestá opětný pád do hříchu přísněji než prvý. Boží hněv se na ně rozlítil, dřívější útrapy se znovu objevily, k tomu přišel od lidí meč a z nebe umírání, které sklátilo mnoho lidí. Nakonec lehla celá obec popelem. Jistě je spravedlivé, že lidé, kteří se k dobrodinci obracejí zády, propadají zkáze.
VIII. kapitola
Jak během kázání předpověděl rozvrat v Perugii;
chvála svornosti
622
37. O několik dní později, když blažený Otec sestupoval z jeskyňky, o níž byla zmínka, řekl přítomným bratřím s bolestí v hlase: »Mnoho zla napáchali obyvatelé Perugie svým sousedům a jejich srdce podlehlo pýše, a to k jejich zmatení. Hle, přibližuje se Boží trest a Bůh již položil ruku na meč.«
Uplynulo málo dní a František se v zápalu Ducha vydal do Perugie. Bratři z toho s jistotou vyvodili, že měl nějaké vidění ve své jeskyňce.
Když Otec dorazil do Perugie, jak byl, shromáždil lid a začal kázat. Protože však rytíři na koních, jak mají ve zvyku, jezdili okolo a harašili zbraněmi, takže bránili tomu, aby bylo slyšet Boží slovo, světec se k nim obrátil a zvolal: »Jak žalostné je bláznovství vás ubohých, kteří nemyslíte na Boží soud, ani se jej nebojíte! Slyšte však, co vám Pán zvěstuje skrze mne ubožáka. On vás učinil mocnějšími nad všechny okolní; a proto byste měli být k nim milosrdnější a více děkovat Bohu, zatímco vy, nevděční za Boží přízeň, sousedy napadáte zbraněmi, zabíjíte je a pustošíte jejich území. Nyní vám však říkám, že vaše vina nezůstane bez trestu, naopak pro větší pokoření dopustí mezi vámi Bůh vnitřní válku, takže jeden povstane proti druhému. Tak nebeský hněv poučí ty, kdo se nenechali pohnout jeho přízní.«
Za několik málo dní poté vypukl svár, prostí pozvedli zbraně proti rytířům a vznešení tasili meče proti lidu. Boj nabyl takové urputnosti a došlo k takovému krveprolití, že i sousedé, které tak často Perugijští potupili, měli s nimi soucit.
Jak spravedlivý soud! Protože se oddálili od jediného a nejvyššího Boha, nutně mezi nimi nemohla zůstat svornost. Ve veřejném životě nemůže být silnější pouto než zbožná láska k Bohu a upřímná víra bez přetvářky.
IX kapitola
František předpovídá ženě, že se jí muž polepší
623
38. Kdysi šel Boží muž do Celle u Cortony. Když se o tom dozvěděla jedna urozená paní z Volusiána, spěchala mu vstříc a když k němu došla, byla velmi unavena, protože byla křehká a slabá. Když svatý Otec viděl, jak je unavena a jak těžce dýchá, pln soucitu řekl: »Co si přeješ, vzácná paní?« A ona řekla: »Abys mi požehnal, Otče.« Načež se jí světec tázal: »Jsi vdaná, či ne?« Odvětila: »Mám muže velmi krutého, Otče, a nepřítele ve službě Kristu Pánu. A to mne nejvíce trápí, že dobro, které mi Pán vnuká, nemohu konat skutky, protože mi v tom muž brání. Modli se za něho, svatý muži, aby jeho srdce Boží milosrdenství pokořilo.« Světec se podivil statečnosti i zralosti mladé ženy a s láskou řekl: »Jdi, požehnaná dcero, a věz, že se ti brzy dostane útěchy od tvého muže.«
A dodal: »Řekni mu na místě Božím a místo mne, že nyní je čas spásy, potom však že bude jen čas spravedlnosti.« Když paní přijala požehnání, vrátila se domů. Setkala se s mužem a řekla mu Františkův vzkaz. Tu dostal světlo Ducha, ze starého člověka se stal nový a pln vlídnosti odpověděl: »Má paní, v našem domě od nynějška budeme sloužit Pánu a pracovat na spáse svých duší.« Mladá žena na to odpověděla: »Myslím, že by bylo dobré položit do našich duší za základ zdrženlivost a na ní postavit ostatní ctnosti.« Manžel řekl: »Jsem stejného názoru.« Od toho dne žili mnoho let ve zdrženlivosti a nakonec zesnuli v týž den blaženou smrtí; jeden takřka jako ranní, druhý jako večerní oběť.
Šťastná žena, která svého manžela mohla vrátit pravému životu! Vyplnilo se na ní apoštolovo slovo: »Nevěřící muž je posvěcen skrze svou věřící ženu.« Ale takové ženy lze dnes – abych to řekl běžným úslovím – spočítat na prstech.
X. kapitola
Otec poznal bratra, který dal druhému bratru pohoršení;
předpověděl o něm, že řád opustí
624
39. Stalo se, že přišli dva bratři z Terra di Lavoro. Starší mladšímu dával v mnoha věcech pohoršení; nebyl mu druhem, ale tyranem. Mladší z lásky k Bohu vše snášel, že to bylo až podivuhodné.
Když došli do Assisi, vyhledal mladší bratr svatého Františka, protože se s ním velmi dobře znal. Mezi jiným mu světec pravil: »Jak se k tobě bratr po cestě choval?« On odpověděl: »Docela dobře, milovaný Otče.« Světec na to řekl: »Pozor, bratře, abys pod rouškou pokory nelhal! Vím, jak se k tobě choval. Jen počkej a uvidíš.«
Bratr byl pln údivu nad tím, jak světec viděl vzdálené věci. Za pár dní ten, který pohoršoval, opovrhl řádem a ponořil se do víru světa. Bezpochyby je znamením zvrácenosti a zřejmým důkazem neomalenosti, když někdo jde s dobrým společníkem a není s ním jedné mysli.
XI. kapitola
Prohlédl jinocha, který chtěl vstoupit do řádu,
ale nebyl veden Duchem svatým
625
40. V té době přišel do Assisi urozený jinoch z Lukky a chtěl vstoupit do řádu. Když ho Otci představili, padl na kolena a se slzami v očích prosil o přijetí. Jakmile se na něho Boží muž podíval, ihned v duchu poznal, že není puzen Duchem Božím. Řekl mu: »Ty nešťastný, tělesně smýšlející člověče, proč se domníváš, že můžeš obelhat Ducha svatého i mne? Jsi naoko pohnutý až k slzám, ale tvé srdce není Boží. Jdi,« pokračoval, »nemáš smysl pro duchovní věci.«
Sotva světec domluvil, hlásili bratři, že rodina stojí u dveří a chtěli by syna odvést domů. Jinoch k nim vyšel a rád se s nimi vrátil. Bratři nad tím žasli a chválili Boha, který dal světci tolik darů.
XII. kapitola
Uzdravil klerika; pro jeho hříchy mu předpověděl,
že bude trpět víc
626
41. V době, kdy světec ležel nemocen v paláci biskupa v Rieti, byl tam také kanovník Gedeon, hýřil a světák, stižen bolestnou nemocí a upoután na lůžko. Dal se odnést k svatému Františkovi a s pláčem ho prosil, aby mu udělal znamení kříže. Světec mu řekl: »Když jsi žil podle žádostí těla a Božího soudu ses nebál, jak nad tebou mám nyní udělat kříž?« Pak pokračoval: »Znamenám tě křížem ve jménu Pána. Ale věz: horší ti bude vytrpět, vrátíš-li se po uzdravení k hříchu.« A dodal: »Pro hřích nevděčnosti se vždy ukládají tresty, které jsou horší než předešlé.« Sotva nad ním udělal znamení kříže, vstal zdráv ten, který tu před chvílí ležel jako mrzák. Jásal a volal: »Jsem zdráv!«
Ale po krátké době na Boha opět zapomněl a oddal se nečistotě. Jednoho dne večeřel v domě jiného kanovníka a tam také spal. Najednou se nade všemi zřítila střecha domu. Zatímco ostatní smrti ušli, on jediný, zasypán, přišel o život.
Nelze se divit, že, jak řekl světec, dočkal se trestů horších, než byly předešlé; být za prokázanou shovívavost nevděčný, opakovat ohavné skutky je dvojnásob zavrženíhodné.
XIII. kapitola
O pokušení jednoho bratra
627
42. Ještě za světcova pobytu v Rieti byl kterýsi bratr, duchovní člověk z Marsie, trápen těžkými pokušeními. I řekl si v srdci: »Kdybych měl něco od svatého Františka, třeba jen kousek jeho nehtu u sebe, myslím, že by bouře pokušení zmizela a milostí Boží by se pokoj vrátil.« Dostal tedy dovolení, odebral se tam a jednomu z druhů svatého Otce přednesl své přání. Bratr mu však odpověděl: »Myslím, že mi nebude možné dát ti něco z jeho nehtů. Ačkoliv mu je někdy stříháme, nařídil nám, abychom vše zahazovali a nic neuschovávali.« V té chvíli byl tento bratr světcem zavolán. »Přines nůžky, můj synu,« žádal Otec, »a hned mi ostříhej nehty.« Bratr blaženému Otci ostříhal nehty a dal je bratrovi, který o ně žádal. Bratr je přijal s úctou, pečlivě je uschoval a hned byl prost pokušení.
XIV. kapitola
Muž přináší sukno na hábit; tím je splněno přání,
které světec předtím projevil
628
43. Otec chudých měl jen ošumělý hábit. Jednou na zmíněném místě řekl tomu, jehož určil za svého kvardiána: »Bratře, prosil bych tě, je-li to možné, abys mi opatřil sukno na hábit.« Bratr přemýšlel, jak by to nutné a tak pokorně vyprošené sukno opatřil.
Druhý den časně zrána, když chtěl vyjít, aby na nějakém dvorci sukno opatřil, seděl u vchodu muž, který si s ním přál mluvit. Řekl mu: »Pro lásku Boží, přijmi ode mne toto sukno na šest hábitů. Jeden si ponech pro sebe a ostatní za spásu mé duše rozděl, jak za vhodné uznáš.«
S radostí se bratr vrátil k Otci Františkovi a vyprávěl mu o tomto daru nebes. Otec nato řekl: »Přijmi látku; muž byl poslán k tomu, aby odpomohl mému nedostatku. Děkujme tomu, který o nás pečuje tak, jako bychom byli jeho jediní.«
XV. kapitola
Jak František pozval svého lékaře na oběd, ač bratři nic
k jídlu neměli; jak Pán ihned pomohl; Bůh o své pečuje
629
44. Když dlel blažený Otec v poustevně u Rieti, navštěvoval ho denně lékař, který léčil jeho oči. Jednou řekl světec bratřím: »Pozvěte lékaře a dejte mu nejlepší jídlo.« Kvardián mu odpověděl: »Otče, se zahanbením se musím přiznat, že se ho stydíme pozvat; právě jsme velmi chudí.« Světec pravil: »Chcete, abych to opakoval?« Lékař, který u toho byl, řekl: »Milí bratři, já budu vaši chudobu považovat za požitek.« Tu si bratři pospíšili a dali na stůl vše, co u bratra kuchaře bylo: trochu vína a chleba. A aby lépe stolovali, přišlo z kuchyně i trochu zeleniny. Mezitím se však stůl Páně smiloval nad stolem služebníků. Někdo klepe na dveře; bratři otevírají a hle: nějaká žena přinesla košík plný čerstvého chleba, ryb, paštiky, s medem a hrozny. Když to bratři spatřili, propukli v jásot. Všední věci z toho nechali na druhý den, vše lepší dali na stůl. Lékař si povzdechl a řekl: »Ani vy, bratři, ani my, světští lidé, nepoznáváme tak, jak bychom měli, svatost Františkovu.«
To, že se nasytili, bylo spíše tím zázrakem než tím jídlem. Ono Otcovské oko nepřehlíží svoje; naopak: čím jsou chudší, s tím větší péčí je živí. Stůl chudých může být bohatěji prostřen než stůl knížat – a to tou měrou, jíž je Bůh v darování štědřejší než člověk.
Jak osvobodil František bratra Riceria od jeho pokušení
630
44a. Bratr Ricerius, původem šlechtic, měl o zásluhách blaženého Františka vysoké mínění. Věřil, že by si jistě získal Boží milost, kdyby získal světcovu přízeň, nebo že by byl hoden Božího hněvu, kdyby ji neměl.
Měl vroucí touhu se světcem se důvěrně stýkat, ale zároveň se obával, že by o jeho přízeň přišel, kdyby na něm objevil nějakou tajnou chybu. Touto obavou byl velmi tísněn, ale nikomu se se svými těžkostmi nesvěřoval. I stalo se jednou, že takto stísněn přišel k cele, v níž se blažený František modlil. Muž Boží, který v duchu zvěděl, že Ricerius přišel i v jakém je stavu, vlídně ho zavolal k sobě a řekl: »Můj synu, nenech se zneklidňovat žádnou obavou a žádnými pokušeními; jsi mi velmi milý a mezi těmi, které mám zvlášť rád, jsem zejména tobě láskou nakloněn. Kdykoli chceš, přijď ke mně; a odcházej, kdykoli budeš chtít.«
Bratr tím byl velmi udiven a ze slov svatého Otce měl velikou radost. A od té doby, jist si jeho láskou, rostl také v lásce Spasitelově, jak uvěřil.
XVI. kapitola
Jak František skrze Ducha svatého poznal touhu dvou bratří
a jak jim požehnal ze své cely
631
45. Svatý František obyčejně celý den prodléval v odlehlé cele a k bratřím se vracel, jen když ho donutil hlad. V určité hodiny k jídlu z cely nevycházel, protože touha cele se oddat rozjímání u něho byla silnější než hlad.
Jednou přišli do Greccia zdaleka dva bratři, kteří vedli velmi bohumilý život. A přišli jen proto, aby viděli světce a přijali od něho požehnání.
Došli tedy, ale už ho nezastihli, protože od bratří odešel do své cely. Byli z toho velmi smutní, protože světec svou celu opouštěl jen nepravidelně, takže by bývali mohli i dlouho čekat. Svůj neúspěch přičítali svým proviněním a odcházeli bez požehnání a útěchy.
Druhové svatého Františka je vyprovodili a snažili se je potěšit. Když se však od chýší vzdalovali, světec na ně zavolal, aby se k němu vrátili. On nad nimi udělal znamení kříže a pln lásky jim požehnal. Bratři se velmi radovali z toho, že tak podivuhodným způsobem dosáhli toho, po čem toužili. Vraceli se domů a Boha ze srdce chválili a velebili.
XVII. kapitola
Na Františkovu modlitbu vytryskla ze skály voda,
kterou sedlák zahnal žízeň
632
46. Jednou chtěl jít blažený František do poustevny, aby se tam mohl nerušeně oddávat rozjímání. Protože byl velmi sláb, půjčil mu sedlák osla, aby se tam svezl. Bylo to v parném létě. Sedlák Božího muže doprovázel. Když začali stoupat na horu a hrbolatá a dlouhá cesta unavovala, dostal sedlák tak hroznou žízeň, že byl úplně vyčerpán a vysílen. Hořekoval a prosil světce, aby se nad ním smiloval, že umře, když se nebude moci napít vody. Muž Boží, který měl s trpícími vždy soucit, neprodleně seskočil z osla, poklekl, ruce pozvedl k nebi a nepřestal se modlit, dokud nezvěděl, že je vyslyšen. Pak řekl sedlákovi: »Běž tam naproti a najdeš pramínek vody, kterou ti dal Kristus vytrysknout ze skály k napití.«
Jak úžasná to Boží vlídnost, která se k svým služebníkům tak ochotně sklání! Na světcovu výzvu mohl sedlák pít vodu ze skály, z nejtvrdšího kamene. Předtím tam žádná voda netekla a netekla ani potom, přes bedlivé pátrání.
Jaký div: František, plný Ducha svatého, činí zázračné skutky ostatních svatých! Ano, kdo je zvláštním darem milosti spojen s Kristem, koná podobné věci jako ostatní svatí.
XVIII. kapitola
Jak krmil ptáčky a jak jeden pošel vinou své nepřejícnosti
633
47. Jednou seděl blažený František za stolem s bratry, když tu přilétli dva ptáčci, sameček a samička, kteří sháněli krmi pro svá mláďátka. Každý den pak odnášeli ze stolu drobty, světec s nimi laškoval a bohatě je krmil. Jednoho dne přilétli staří se svými mladými, které bratři stejně vyživovali, nechali je bratřím a už se tam neukázali. Mladí ptáčci si na bratry brzy zvykli; sedali jim na ruce a byli mezi nimi jako doma. Světským lidem se vyhýbali a hlásili se jen k bratřím. Světec to pozoroval, žasl a vybízel bratry, aby se radovali. Řekl: »Vizte, bratři, jak červenky jednají, jako by byly nadány rozumem. Jako by říkaly: Vezměte si naše mláďata, odchovaná vašimi drobty, nakládejte s nimi, jak vám libo; my si hledáme nové hnízdo.«
Mladí ptáčci si na bratry brzy úplně zvykli a svorně u nich zobali drobty i krmi. Avšak lakota a nepřejícnost brzy zničila jejich svornost, protože větší z mláďat v nadutosti pronásledovalo menší; odstrkávalo je od krmě.
»Pohleďte,« řekl Otec, »co ten lakomec dělá! Sám přecpán a ještě závidí hladovým bratříčkům. Jednou to s ním špatně dopadne.« Sotva to světec vyřkl, přišel trest: největší z ptáčků vyskočil na nádobu s vodou, aby se napil, ale utopil se. A nenašla se kočka ani jiné zvířátko, které by se opovážilo dotknout ptáčka od světce proklatého.
Jak hrozně budou trestáni lakotní mezi lidmi, když už na ptáčcích je lakota tak trestána. Bojme se ortelu svatých, když po něm tak rychle následuje trest.
XIX. kapitola
Jak se vyplnilo všechno, co František o bratru
Bernardovi předpověděl
634
48. O bratru Bernardovi, který do řádu vstoupil jako druhý, předpověděl Otec František toto: »Nejchytřejší démoni a nejhorší ze zloduchů jsou určeni, aby bratra Bernarda vyzkoušeli. Ať se však sebetvrději budou snažit, aby hvězdu z nebe strhli, nezdaří se jim to. Bratr bude hrozně sužován i raněn, ale nakonec vyjde ze všeho vítězně.« A ještě dodal: »Až se jeho smrt přiblíží, bude po všech bouřích, pokušeních a zkouškách, jeho srdce bude v líbezném pokoji a klidu a po skončeném putování se blaženě vrátí ke Kristu do nebeské vlasti.«
A skutečně se tak stalo: Bernardova smrt byla slavná, i zázraky a vše se vyplnilo tak, jak světec předpověděl. Bratři po jeho smrti říkali: »Opravdu, dokonalost tohoto bratra, dokud žil, jsme nedocenili.« Ale přenechme jiným, aby zvěstovali Bernardovu chválu.
XX. kapitola
Jeden bratr chtěl v pokušení něco, co světec vlastnoručně napsal
635
49. Když světec na Alverně v samotě přebýval, přál si toužebně jeden z jeho druhů dostat od svatého Františka vlastnoručně napsané povzbuzující slovo Páně, aby se tím zbavil mučivého pokušení – ne těla, ale ducha – nebo aby je snadněji snášel. Ač ho tato touha soužila, bál se své přání Františkovi sdělit. Ale co Otci neřekl člověk, to mu odhalil Duch; jednoho dne si bratra zavolal a řekl mu: »Přines mi pergamen a inkoust, abych napsal Boží chvály, které jsem v srdci uvážil.« Bratr mu ihned žádané přinesl a František vlastní rukou napsal »Boží chvály« a nakonec požehnání pro bratra. Potom řekl: »Vezmi ten list a pečlivě jej schovej až do mé smrti.« Pokušení přestalo, list byl uschován, a potom se skrze něj dály podivuhodné věci.
XXI. kapitola
Jak dal bratrovi hábit, jak si bratr přál
636
50. Jmenovanému bratrovi se dostala milost dalšího zázraku našeho svatého Otce. V době totiž, kdy Otec ležel nemocen v paláci v Assisi, myslil si jmenovaný bratr: »Otec je blízko smrti. Jakou útěchou by mi bylo, kdybych dostal jeho hábit.« A jako by byl jazykem poprosil o to, po čem srdce toužilo, zakrátko si ho zavolal blažený František a řekl mu: »Tobě dávám tento hábit, vezmi si jej, od nynějška patří tobě. Budu jej sice, dokud budu živ, ještě nosit, ale po mé smrti připadne tobě.«
Bratr užasl nad Otcovou znalostí lidských tajemství. Ke svému potěšení hábit nakonec dostal. Později jej zbožní ctitelé převezli do Francie.
XXII. kapitola
O petrželi, kterou na rozkaz Otce v noci našli mezi polními bylinami
637
51. V době své nemoci chtěl jednou František – byla již tmavá noc – pojíst petržel. Pokorně tedy o ni poprosil. Zavolali kuchaře, aby ji přinesl. Ten však odpověděl, že ze zahrady asi nic nepřinese pro tmu a řekl: »Petržele jsem denně tolik vytrhal, že bych i ve dne těžko nějakou našel, tím méně za tmy ji rozeznám od jiných bylin.«
Světec mu pravil: »Jen jdi, bratře, a přines ty byliny, kterých se tvá ruka dotkne!« Bratr odešel do zahrady, natrhal byliny, jak mu do ruky přišly, protože vůbec nebylo vidět, a přinesl je. A hle, bratři mezi bylinami našli jemnou petržel. Světec z ní pojedl a posílil se. Pak řekl bratřím: »Nejmilejší bratři, rozkaz vždy ihned plňte a nečekejte, až bude opakován. Také se neomlouvejte, že to je nemožné, neboť i kdybych poručil, co se zdá nad síly, poslušnost síly dodá.« Tolik prorockého ducha mu Bůh propůjčoval.
XXIII. kapitola
František předpovídá, že po jeho smrti nastane hlad
638
52. Svatí mužové jsou někdy vnuknutím Ducha puzeni, aby o sobě řekli podivuhodné věci. Bývá to tehdy, když si to žádá čest Boží, nebo když to žádá řád lásky pro povzbuzení bližního. Takto je třeba rozumět slovu, které kdysi o sobě řekl blažený Otec milému sobě bratrovi. Řekl: »V současné době žije na zemi Boží služebník, kvůli němuž – dokud bude živ – Pán nedopustí, aby mezi lidmi řádil hlad.« Neřekl to z marnivosti, ale dostalo se mu nebeského zjevení, které mu k našemu povzbuzení svatými slovy dala vyjevit láska, která nehledá svoje. Také neměla být zatajována ta úžasná Kristova láska k Františkovi.
My všichni, kdo jsme toho byli svědky, víme, jak klidně a pokojně plynul čas, dokud Boží služebník žil, jak úrodné byly doby. Netrpělo se hladem po slově Božím, protože slova kazatelů bývala tehdy plná síly i srdce posluchačů snad byla Bohu otevřená. Na těch, kdo nosili řeholní roucho, zazářily příklady svatosti. Také pokrytectví »nabílených« ještě nenakazilo tolik věřících, ani nauka těch, kdo se vydávají za učitele pravdy, nepodnítila takovou zvědavost. Byla po zásluze hojnost časných statků, protože všichni milovali statky věčné.
639
53. Po Františkově smrti byl řád převrácen a vše se změnilo; na mnoha místech vypukly války, byla povstání, náhle se v různé podobě začala mnoha krajinami procházet smrt a plenila je. Také se široko daleko rozmáhal hrozný hlad a jeho krutost, která je horší než krutost ostatního, skosila velký počet lidí. Z nouze se jedlo i to, co ani zvířata nežerou. Z ořechových skořápek a kůry se dělal chléb, a otcovská láska – abych se mírně vyjádřil – utišena hladem, netruchlila nad smrtí dítěte, jak vysvítá z přiznání jednoho muže.
Aby se však jasně vědělo, kdo byl onen věrný služebník, pro jehož lásku Boží spravedlnost zadržovala trestající ruku, odhalil blažený Otec František několik dní po své smrti jednomu bratrovi, že tímto služebníkem byl on sám. Neboť jednou v noci, když ten bratr spal, jasně ho zavolal a řekl: »Bratře, už nastává hlad, kterému Pán, dokud jsem žil, nedal vkročit na zem.« Tímto zavoláním ze spánku probuzen, všechno pak druhým vypravoval. Třetí noc poté se mu světec opět zjevil a opakoval mu to podobnými slovy.
XXIV. kapitola
Světcovo vědění a naše nevědomost
640
54. Nikomu nechť není divné, že prorok naší doby zazářil takovými výsadami. Byl prost zaslepenosti pozemskými věcmi, neotročil tělesným choutkám, a proto se jeho duch mohl úplně svobodně povznést k Nejvyššímu a křišťálový vejít do světla. Tonul v záři věčného Světla a od Slova dostával to, co v jeho slovech nalezlo ohlas. Ach, jak nepodobni jsme mu my, kteří toneme ve tmách a ani nejpotřebnější neznáme. Tážeš se proč? Je to proto, že jako milovníci prachu jsme v prachu zahrabáni a lpíme na pozemských věcech, Kdybychom pozvedli srdce, mysl i ruce k nebi a zaměřili k věčnému cíli, poznali bychom, co teď neznáme: Boha i sebe. Vždyť kdo je ve špíně, nemůže vidět leč špínu. Kdo je celou bytostí obrácen k nebi, nemůže nebeské nevidět.
CHUDOBA
XXV. kapitola
Chvála chudoby
641
55. Dokud blažený Otec František přebýval mezi námi v slzavém údolí, opovrhoval všemi pozemskými poklady jako tretkami, neboť jeho úsilí směřovalo k jinému, vznešenějšímu cíli. Proto dychtil celým srdcem po chudobě. Protože poznal, jak důvěrně byla známa Božímu Synu, zaměřil svou mysl i snahu na to, aby se s paní Chudobou zasnoubil věčnou láskou. Vždyť je čím dál tím víc celým světem zapuzována. Protože se zamiloval do její krásy, neopustil jen otce a matku, ale zřekl se všeho, aby své choti co nejvěrněji náležel, aby byli dva v jednom duchu.
Proto ji vytrvale cudně objímal a nikdy se nechoval jinak než jako její snoubenec. Svým synům ji představoval jako cestu k dokonalosti, záruku i pečeť věčných pokladů. Nikdo nemůže tak dychtit po zlatě, jako dychtil František po chudobě, nikdo nemůže pečlivěji hlídat svůj poklad, než hlídal Otec tuto perlu evangelia. To se mu především nelíbilo, když v domě nebo na bratřích zpozoroval něco, co bylo proti chudobě. A vskutku, od počátku řádu až do jeho smrti byly jediný hábit, provaz a jedny kalhoty jeho celým jměním, nic jiného neměl. Jeho chudý šat prozrazoval, kde hromadí své poklady. Proto byl radostný a bezstarostný, proto mu v jeho běhu k cíli nic nepřekáželo; vždyť pomíjivé poklady vyměnil za stonásobné a věčné.
CHUDOBA V DOMECH
XXVI. kapitola
642
56. Své bratry učil, aby si stavěli prosté přístřešky. Měly to být chatrče, vystavěné ze dřeva, ne z kamene, a to skrovné. Často, když hovořil o chudobě, připomínal bratřím toto z evangelia: »Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam složit hlavu.«
XXVII. kapitola
Jak začal bourat dům u Porciunkuly
643
57. Kdysi se měla u Porciunkuly konat kapitula. Času bylo pramálo, a proto assisští postavili pro kapitulu chalupu. Boží muž o tom nevě-
děl a u Porciunkuly nebyl. Když se tam vrátil a dům uviděl, velmi ho to bolelo. Beze slova jej začal bourat. Vystoupil na střechu a házel dolů tašky i latě. Také bratřím poroučel, aby tento chudobě nepřátelský barák zbořili. Řekl, že zpráva o té opovážlivosti by se rychle roznesla po celém řádu a všichni by si z toho vzali příklad. Asi by ten dům zbořil do základů, kdyby tomu drábi neučinili přítrž, prohlásili totiž, že dům nepatří bratřím, ale městu.
XXVIII. kapitola
Dům v Bologni a jak z něho vyháněl i nemocné
644
58. Jednou chtěl jít František z Verony přes Bolognu; dozvěděl se však, že tam bratři postavili nový dům. Protože se mu slovo »dům bratří« nelíbilo, změnil směr cesty a do Bologne nešel. Nakonec bratřím poručil, aby dům neprodleně opustili; oni dům vyklidili tak, že tam ani nemocné nemohli nechat, protože Otec nařídil, aby i oni dům opustili s ostatními. Teprve když pan Hugo, ostijský biskup a legát v Lombardii veřejně prohlásil, že dům je jeho majetkem, dal František dovolení k návratu. Toto dosvědčuje a píše ten, jehož tehdy nemocného z domu vynesli.
XXIX. kapitola
František nechce vstoupit do cely, o níž říkali, že je »jeho«
645
59. František nechtěl, aby bratři obývali i jen malý řeholní dům, když se s jistotou nevědělo, komu patří. Žádal totiž, aby jeho synové žili podle zákonů platných pro poutníky; aby pobývali pod cizím přístřeším, pokojně chodili světem a měli vroucí touhu po pravé vlasti.
V poustevně v Sarteano se zeptal jeden bratr druhého, odkud jde. On odpověděl: »Z cely bratra Františka.« Jakmile to světec uslyšel, řekl: »Protože jsi tu celu nazval Františkovou a mně ji přivlastnil, hledej si pro ni už jiného obyvatele; já ji už obývat nebudu.« A pokračoval: »Když byl Pán na poušti a čtyřicet dní se tam modlil a postil, nedal si tam také postavit žádnou celu ani dům, ale pobýval pod skálou. Podle řehole ho můžeme následovat tím, že nic nevlastníme, i když nemůžeme žít bez užívání obydlí.«
O CHUDOBĚ ZAŘÍZENÍ DOMŮ
XXX. kapitola
646
60. Muž Boží nejen že nechtěl zakládat si pyšně a domýšlivě na domech, ale protivilo se mu i početné a vybrané domácí náčiní. Nechtěl na stole nic, co by připomínalo svět. Vše mělo připomínat putování, vyhnanství.
XXXI. kapitola
Poučný oběd v Grecciu; František se po Kristově příkladu
chová jako poutník
647
61. Jednou, na Boží Hod velikonoční, prostřeli bratři stůl pečlivěji než jindy, bílým plátnem a porcelánovým nádobím. Otec vyšel z cely a vidí: stůl je bohatě upraven a marnivě ozdoben.
A pro usměvavý stůl nemá úsměv. Nepozorovaně, potichu odchází, dá si na hlavu klobouk chudáka, který tam právě byl, vezme do ruky hůl a jde ven. Venku přede dveřmi čeká, až začnou bratři jíst – byli totiž zvyklí nečekat na něho, když na dané znamení nepřišel.
Když začali jíst, volá pravý chudý u dveří: »Pro lásku Boží dejte chudému a slabému poutníkovi almužnu.«
»Vstup, muži,« odpověděli bratři, »pro lásku toho, jehož jsi vzýval.« I vstoupil a předstoupil před stolující. Jak ale strnuli »občané světa« údivem, když poutníka poznali! Prosil o misku podali mu ji; posadil se na zem a misku postavil do popela. A řekl: »Teď sedím za stolem jako Menší bratr.« Obrácen k bratřím pokračoval: »Nás musí příklad chudoby Syna Božího zavazovat víc než jiné řeholníky. Viděl jsem upravený a vyzdobený stůl a nepoznal jsem v něm stůl chudých, kteří chodí od dveří ke dveřím.«
Událost dosvědčuje, že se podobal tomu poutníkovi, který byl toho dne jediným cizincem v Jeruzalémě. Přesto však hořelo srdce spolupoutníků, když mluvil.
XXXII. kapitola
Proti nezřízené touze po knihách
648
62. František říkával, že by se v knihách mělo pátrat po skutcích Páně, nemělo by se hledět na jejich cenu, mělo by se hledat povznesení, moudrost, a ne krása. Chtěl, aby bratři měli jen málo knih a aby sloužily těm, kdo je potřebují.
Jednou ho požádal ministr, zda by si s jeho dovolením mohl podržet několik skvostně vázaných svazků. Světec mu odpověděl: »Pro tvoje knihy se nezřekneme evangelia, které jsme slíbili zachovávat. Učiň, co chceš, ale moje dovolení nesmí být osidlem.«
O NUZNOSTI LŮŽEK
XXXIII. kapitola
Příklad pána z Ostie a jeho chvála
649
63. Lůžka bratří byla tak nuzná, že ten, kdo měl na slámě jakž takž celé prostěradlo, připadal si jako ženich na svatebním lůžku. V době, kdy se u Porciunkuly konala kapitula, přijel na návštěvu k bratřím pán z Ostie s průvodem rytířů a kleriků. Když viděl, jak bratři spí na zemi a že se jejich lůžka podobají spíš pelechům zvířat, propukl v pláč a přede všemi řekl: »Vizte, jak spí bratři.« A dodal: »Jak to dopadne s námi, bídnými, kteří žijeme v přepychu!« Všichni přítomní byli dojati k slzám a odcházeli plni zbožného údivu. To byl onen biskup z Ostie, který se pak stal papežem, nepřátelům víry pevně odolával, až svou blaženou duši vrátil nebi jako svatou obětinu. Ó zbožné srdce, hlubino lásky! Jak velice povýšen, ale bolí ho, že se nemůže vykázat velikými zásluhami, ač jeho ctnosti jsou ve skutečnosti vyšší než jeho trůn.
XXXIV. kapitola
Jak František v noci odhodil podušku
650
64. Protože jsme se zmínili o lůžkách, napadá mi, co snad bude užitečné, když to sdělím. Od té doby, kdy se světec obrátil ke Kristu a věcí světa se zřekl, nechtěl spát na polštářích, nechtěl mít pod hlavou podušku. Ani když byl nemocen, ani když byl u světských lidí, nezřekl se této přísnosti. Když mu však v poustevně u Greccia oční nemoc činila veliké potíže, musel proti své vůli použít malou podušku. Časně ráno po první noci zavolal světec svého druha a řekl mu: »Bratře, v noci jsem nemohl spát, ani modlit jsem se nemohl, když jsem k modlitbě vstal. Hlava mě brněla, celé tělo se mi třáslo, jako bych pojedl chleba z lilku. Zdá se mi, že v té podušce, kterou mám pod hlavou, sedí ďábel. Dej ji pryč.«
Bratr Otce politoval a vzal podušku, aby ji odnesl. Když s ní odcházel, ztratil řeč a tak se lekl, že se nemohl hnout z místa, ani rukou pohnout. Světec to zpozoroval a zavolal na něho. Nato se bratr opět mohl pohybovat, vrátil se a vyprávěl Otci, co se mu stalo. Světec řekl: »Když jsem se v noci modlil kompletář, zjistil jsem, že do cely vchází ďábel. Je velmi lstivý a zchytralý. Když nemůže škodit duši, dává aspoň tělu příčinu k reptání.«
Tohle ať uváží ti, kdo si pod hlavu kladou polštáře, aby se jim měkce leželo. Ďábel jde za změkčilostí rád a rád stojí u měkkých a pohodlných postelí zvlášť tam, kde k tomu žádný důvod není, nebo to řehole dokonce zakazuje. Neméně ten starý had utíká před člověkem, který se dobrovolně všeho zřekl. Buď že nechce bydlet s chudým, nebo že se jeho chudoby hrozí. Budou-li bratři myslet na to, že se pod poduškou schovává ďábel, budou pod hlavou spokojeni s tvrdým.
PROTI PENĚZŮM: PŘÍKLADY
XXXV. kapitola
Přísná důtka bratrovi, který se dotýkal peněz
651
65. Boží přítel sice opovrhoval vším světským, ale nejvíc mu byly proklety peníze. Od počátku svého obrácení zvlášť penězi pohrdal a těm, kdo ho následovali, znovu a znovu důrazně přikazoval, aby se jim vyhýbali jako ďáblu. Dával svým dobrou radu: aby peníze a bláto hodnotili stejně.
Jednou vešel nějaký člověk do kostelíka Panny Marie v Porciunkule, aby se tam pomodlil. U kříže položil peněžitý milodar. Když odešel, sebral některý bratr peníze a hodil je do okenního výklenku. Světec se o tom dozvěděl. Když bratr viděl, že se to o něm ví, spěchal prosit za odpuštění. Světec ho pokáral a přísně mu vytýkal, že se peněz dotkl. Nařídil mu, aby peníze ústy z výklenku zvedl a ústy je za ohradu položil na oslí trus. Bratr rozkaz ochotně splnil a na všechny, kdo to slyšeli, padla bázeň. Ještě více pak všichni pohrdali penězi, když byly postaveny naroveň hnoji a den ze dne byli novými příklady povzbuzováni, aby penězi hluboce pohrdali.
XXXVI. kapitola
O potrestání bratra, který zvedl peníze
652
66. Dva bratři jdou k městečku malomocných. Na cestě nacházejí peníze. Zastaví se a radí, co dělat s tím »blátem«. Jeden se směje výčitkám druhého a chce peníze zvednout, aby je dal malomocným. Druhý praví, že ho klame nezřízená láska, a nerozvážnému připomíná řeholi, podle níž máme po penězích šlapat nohama. Bratr se však zatvrdí a nedbá napomenutí, protože vždy býval svéhlavý. Nedbal řehole a peníz zvedl. Božímu trestu však neušel.
Na místě ztratil řeč, jen skřípal zuby. Pošetilého trest vystavil hanbě a naučil poslouchat Otcovy příkazy. Bratr nakonec odhodil »bláto«, poskvrněné rty očistil vodami pokání a ony se rozvázaly k chválám. Staré přísloví praví: »Pokárej pošetilce a bude tvým přítelem.«
XXXVII. kapitola
Důtka bratrovi, který chtěl uchovávat peníze pod záminkou,
že budou potřeba v čas nouze
653
67. Jednou, když světcův vikář Petr Catani viděl, jak na návštěvu Porciunkuly přicházejí zástupy bratří, ač z almužen není ani tolik, aby se jim dostalo nejnutnějšího, řekl Františkovi: »Bratře, nevím, co mám dělat. Bratři sem odevšad přicházejí a já nemám, čím je občerstvit. Dovol, prosím, abychom si mohli ponechat něco z majetku noviců, co by se uschovalo, aby se to použilo v čas potřeby na krytí nezbytných výdajů.« Světec mu odpověděl: »Nejmilejší bratře, kéž bychom neměli lásku, která by nás nutila hřešit proti řeholi!« Bratr na to odpověděl: »Co tedy mám dělat?« Světec mu řekl: »Směle si vezmi ze šperků na oltáři Panny Marie, když nemůžeš jinak potřebným pomoci. Věř mi: Bude jí milejší, když obereme její oltář, abychom zachovali evangelium našeho Pána Ježíše Krista, než kdyby její oltář zůstal ozdobený, ale evangeliem jejího Syna by se pohrdlo. Však Pán někoho pošle, a ten Matce nahradí, co nám zapůjčila!«
XXXVIII. kapitola
O tom, jak se peníze proměnily v hada
654
68. Jednou chodil Boží muž se svými druhy po Apulii. Na cestě poblíž Bari našel brašnu na peníze plnou zlaťáků, které kupci říkají »peněžní kočka«. Druh žádal světce, aby peníze vzal a rozdal chudým. Dovolával se jeho lásky k chudým a poukazoval na to, jakou dobročinnost by mohl projevit při rozdávání peněz. Světec návrh rozhodně odmítl a ujišťoval bratra, že je to jen ďáblova lest. Řekl: »Můj synu, není dovoleno brát cizí majetek.«
Opustili to místo a spěchali dál, aby se dostali k cíli své cesty. Ale bratr, oklamán falešnou láskou, nedával pokoj. Stále Františka sváděl, aby peníze nenechával ležet. Světec souhlasil s návratem na to místo. Ne, aby bratrovo přání vyplnil, ale aby mu zjevil Boží tajemství. Zavolal mladíka, který seděl u cesty při prameni, aby bylo tajemství nejsvětější Trojice zjištěno výpovědí aspoň dvou svědků. Když pak ti tři došli zpět k peněžní kočce, ležela tam ještě plná peněz. Světec nedovolil žádnému z obou, aby k ní přistoupili, protože moc modlitby měla zjevit satanův klam. Vzdálil se z toho místa, co by kamenem dohodil a ponořil se do vroucí modlitby. Potom se vrátil a nařídil bratrovi, aby peněženku zvedl.
Díky Františkově modlitbě byl v brašně místo peněz had. Bratr se třásl a bledl. Nevím, zda něco předem tušil. Bylo mu divně. Pak, aby nebyl neposlušný, vzal brašnu do rukou. A hle, vylezl z ní hned had a dokázal bratrovi ďábelský klam. Světec jen poznamenal: »Bratře, peníze nejsou Božím služebníkům ničím jiným než ďáblem a jedovatým hadem.«
O CHUDOBĚ V OBLÉKÁNÍ
XXXIX. kapitola
Jak světec slovem i příkladem pokáral ty,
kdo nosili měkké a vybrané šaty
655
69. Tohoto muže, vyzbrojeného mocí shůry, hřál víc božský oheň v jeho nitru než vnější šat. Ti z řádu, kdo nosili trojí, nebo bez vážného důvodu měkké šaty, se Františkovi protivili a káral je. Říkával: »Potřeba, která není rozumně odůvodněná, ale slouží jen pohodlí, je znamením, že duch vyhasl. Když duch zvlažní,« říkával, »a milost v něm vychladne, žádají si tělo a krev nutně svoje. Když duše nenalézá radost, kloní se tělo ke svým radostem. Živočišný pud pak předstírá nutné potřeby a tělesné smýšlení utváří svědomí.« A dodal: »Dejme tomu, že se některý z mých bratří opravdu ocitne v tísni: pak musí strádání snášet; když se snaží co nejrychleji z něho dostat, jakou odměnu dostane? Naskytla se mu příležitost k zásluze, ale dal najevo, že o ni nestojí.« Tak a podobně poučoval a vychovával ty, kdo nechtěli o strádání vědět.
Trpělivě je nesnášet by neznamenalo nic jiného, než toužit zpět do egyptského otroctví.
Chtěl také, aby bratři neměli víc než dva hábity, směli je opravovat a oteplovat našitými kusy látky. Žádal na bratřích, aby vybranými látkami pohrdali, a ty, kteří proti tomu jednali, přísně před ostatními káral. Aby takové bratry svým příkladem zahanbil, našíval na svůj hábit hrubou látku. Když umíral, prosil, aby také jeho pohřební hábit pošili bědnou látkou.
Bratřím však, které k tomu nutily neduhy či jiné vážné důvody, dovolil, aby na těle měli měkký spodní hábit, ale tak, aby zůstala zachována vnější drsnost a chudoba. Také říkával: »Až ochabne přísnost a rozmůže se vlažnost, ani synové chudého Otce se nebudou stydět dokonce purpur nosit, jen v jiné barvě.«
My, tví odcizení synové, dnes tě nemůžeme obelhat, naopak: naše chatrnost obelhává sama sebe. Je nad slunce jasnější a každým dnem přibývá.
XL. kapitola
František učí, že ty, kdo se odvrátí od chudoby,
nouze k chudobě obrátí
656
70. Mnohokrát světec říkával: »Tou měrou, jakou se bratři odvrátí od chudoby, odvrátí se od nich také svět; budou hledat a nenaleznou. Budou-li objímat chudobu, moji paní, bude je svět živit, protože jsou světu dáni ke spáse.« A opět: »Mezi světem a bratřími je úmluva: oni jsou povinni dávat světu dobrý příklad a svět je povinen poskytnout jim, co potřebují. Jestli se bratři svému slibu zpronevěří a dobrý příklad nebudou dávat, jako spravedlivý trest stáhne svou ruku zpět i svět.«
657
Proniknut snahou o zachování chudoby, bál se Boží muž velkého počtu bratří, neboť budí zdání bohatství, i když ho ve skutečnosti není. Proto říkával: »Kdyby to mohlo být, aby svět jen málokdy viděl bratry a aby je pro jejich malý počet v dokonalosti obdivoval.«
Spojen s paní Chudobou nerozlučným poutem, nečekal od ní věno v tomto, nýbrž v budoucím životě.
658
S nadšením a radostně zpíval František žalmy, které chudobu opěvují, jako: Na věky nebude zklamána důvěra ubohých, nebo: Pohleďte na to, chudí, a radujte se!
VYPROŠOVÁNÍ ALMUŽEN
XLI. kapitola
Doporučuje, aby bratři prosili o almužnu
659
71. Svatý Otec měl raději almužny vyprošované od dveří ke dveřím než ty, které lidé přinášeli sami. Ostych žebrat nazýval nepřítelem spásy, ale ostych při žebrání, který nohy netáhne zpět, říkal, je svatý. Chválil ty, kteří se studem zardívali, ne však ty, které stud zmátl. Někdy bratry povzbuzoval k prosbě o almužnu takto: »Jděte, neboť v této poslední době jsou Menší bratři dáni světu proto, aby na nich vyvolení získali to, čím od Soudce dostanou milost, jak je psáno: Co jste učinili jednomu z mých bratří, mně jste učinili.« S ohledem na tento text říkal, že Kristus Pán náš řád před ostatními vyznamenal tím, že ho jasně vyslovil.
Proto také chtěl, aby bratři nepřebývali jen ve městech, nýbrž i v odlehlých krajinách, aby byla všem lidem dávána příležitost k získání zásluh a nedobrým vzata záminka k omluvě.
XLII. kapitola
Světec dává příklad jak vyprošovat almužnu
660
72. Aby svou milovanou, svatou nevěstu ani jednou neurazil, měl služebník Boha nejvyššího zvyk činit toto: když byl pozván k bohatým lidem a měl být poctěn bohatším stolem, vyžebral si předtím v sousedních domech zbytky chleba. A pak, bohatý z chudoby, zasedl za stůl. Když se ho někdy tázali, proč to dělá, říkával: »Za léno na hodinu propůjčené nechci se zříkat svého trvalého dědictví. Chudoba,« říkal, »nás ustanovuje dědici a králi nebeského království.«
XLIII. kapitola
Jaký příklad dal na dvoře pána z Ostie a jak odpověděl biskupovi
661
73. Jednou přišel František na návštěvu k tomu, který byl později jako Řehoř papežem. Když se přiblížila doba hostiny, vyšel ven, aby si vyprosil almužnu. Po svém návratu položil kousky černého chleba na biskupův stůl. Když to biskup viděl, bylo mu to trapné, zvlášť kvůli pozvaným hostům. Náš Otec však s veselou tváří rozdílel přijaté almužny mezi spolustolující rytíře a kněze. Všichni dary přijímali s podivuhodnou úctou; jedni z nich pojedli, jiní si je na památku uschovali. Po hostině biskup povstal, objal ho a řekl: »Můj bratře, proč jsi mne zahanboval tím, že jsi šel po almužně, když jsi byl v domě, který patří tobě i tvým bratřím?«
A světec mu odpověděl: »Naopak, prokázal jsem vám poctu tím, že jsem uctil většího Pána, protože Bůh má zalíbení v chudobě, nejvíc však v dobrovolné chudobě žebráka. Já mám královskou hodnost a neobyčejné šlechtictví, když následuji toho Pána, který – ačkoli byl bohatý – stal se pro nás na tomto světě chudým.« A dodal: »Větší požitek mám z chudého stolu, na němž jsou prostřeny almužny, než z bohatého, na němž je bezpočet jídel.« Tato zbožná slova biskupa hluboce dojala, takže světci řekl: »Můj synu, čiň, co je v tvých očích dobré, neboť Pán je s tebou.«
XLIV. kapitola
Ke sbírání almužen vybízí František příkladem i slovem
662
74. Zpočátku chodil světec sám prosit o almužnu, aby bratry ušetřil zahanbení. Když však zpozoroval, že si někteří svého povolání dost neváží, řekl: »Nejmilejší bratři, Syn Boží se pro nás na tomto světě stal chudým, ač byl bohatý. Pro lásku k němu jsme zvolili cestu chudoby; proto se nesmíte stydět prosit o almužny. Dědicům království nesluší, aby se styděli za pečeť nebeského dědictví. Řeknu vám: mnoho šlechticů a učených vstoupí do našeho společenství a budou si pokládat za čest, že smějí prosit o almužnu. Vy tedy, kteří jste v řádu prvorození, radujte se a jásejte a neuhýbejte před tím, co tito svatí budou jednou dělat po vás.«
XLV. kapitola
Důtka bratrovi, který nechtěl prosit o almužnu
663
75. Blažený František často říkal, že pravý Menší bratr má rád chodit pro almužny. Pravíval: »Čím vyšší je šlechtictví mého syna, tím ochotněji má pro almužny chodit, neboť tak rozmnoží své zásluhy.« Kdysi žil bratr, který prosit o almužnu téměř nechodil, ale zato při jídle jedl za tři. Když světec zpozoroval, že je milovníkem břicha, že plody rád, ale práce se neúčastní, napomenul ho jednou takto: »Milý bratře komáre, jdi, kam chceš, neboť se chceš živit jen potem svých bratří, ale v Božím díle lenošit. Podobáš se bratru trubci, který sice včelí práci na sebe vzít nechce, ale med chce jíst první.« Když tento tělesně smýšlející člověk viděl, že je jeho žravost odhalena, vrátil se do světa, který ještě stejně neopustil. Vystoupil z řádu. Ten, který jídal za několik bratří, stal se pak ďáblem.
XLVI. kapitola
František spěchá vstříc bratrovi, který se vrací
z cesty za almužnou, a políbí ho na rameno
664
76. Jednou se u Porciunkuly stalo toto: jistý bratr se vracel z Assisi s almužnami a když byl blízko obydlí bratří, začal zpívat a nahlas chválit Pána. Když ho světec uslyšel, spěchal z cely ven, políbil bratra na rameno, pytel si naložil na vlastní rameno a řekl: »Požehnán buď můj bratr, který ochotně jde, pokorně hledá a radostně se vrací.«
XLVII. kapitola
Jak přiměl František zástup rytířů k tomu, aby prosili o almužnu
665
77. Když byl František nemocen a assisští se domnívali, že asi brzy zemře, poslali k bratřím v Noceře slavnostní poselstvo, aby Františka dostali do Assisi; nechtěli slávu, že mají tělo Božího muže, přenechat jiným.
Když rytíři Františka uctivě na koních doprovázeli domů, přijeli do chudé vesničky jménem Satriano. Jeli sem proto, že se jejich hladový žaludek hlásil o jídlo. Nenašli tu však nic, co by mohli koupit. Rytíři se proto vrátili k blaženému Františkovi a řekli: »Musíš nám dát něco ze svých almužen, protože zde nelze nic koupit.« Světec jim odpověděl: »Nemáte nic proto, že se spoléháte víc na své mouchy než na Boha.« Mouchami totiž nazýval peníze. »Jděte však do domů, kde jste byli, a pokorně poproste o almužnu. Místo mincí nabízejte lásku Boží. A nestyďte se, protože následkem dědičného hříchu je všecko almužnou. Onen Velkoalmužník dává hodným i nehodným z dobroty a lásky.« Tu přemohli rytíři ostýchavost, statečně prosili o almužny a »nakoupili« více pro lásku Boží než za peníze. Lidé jim dávali jako o závod a vesele – a bylo po hladu tam, kde vládla paní Chudoba.
XLVIII. kapitola
Jak se v Alessandrii proměnilo kapouní stehýnko v rybu
666
78. Při almužnách František hledal více prospěch duší než podporu těl; také se jevil všem ostatním jako příklad jak v rozdávání, tak v přijímání.
Když totiž přišel do Alessandrie v Lombardii, aby hlásal slovo Boží, přijal ho jako hosta jeden bohatý muž, který se těšil dobré pověsti. A prosil ho, aby podle příkazu evangelia jedl ze všeho, co se bude dávat. Světec, přemožen vlídností hostitele, úsměvně přislíbil. Hostitel začal pro Božího muže hned připravovat sedmiletého kapouna. Když pak patriarcha chudých seděl s rodinou radostně u stolu, objevil se najednou u dveří syn Beliálův a prost vší milosti, předstíral chudobu a bědoval, jako by mu scházelo to nejnutnější. Chytře začal prosit o almužnu pro lásku Boží. Jakmile slyšel světec jméno nade vše milované, které mu bylo sladší než med, vzal stehýnko z ptáka a na kousku chleba je podal prosebníkovi. Co však on učinil: dar uschoval, aby světce potupil.
79. Příštího dne kázal světec slovo Boží lidu, jak byl zvyklý. Náhle začal ten padouch povykovat a snažil se všem ukázat kapouní stehýnko. Vřeštěl: »Vizte, jaký je ten František, který tu káže a kterého máte za svatého. Zde vidíte maso, které mi včera při večeři dal.« Ale všichni lidé ho plísnili a nadávali mu, že je posedlý, neboť to, o čem tvrdil, že je kapouní stehýnko, jevilo se všem jako ryba. Také bídník sám byl zázrakem přiveden z rovnováhy. Byl nucen přiznat, že je pravda, co ostatní tvrdí. Nešťastník se zastyděl a svůj zlý čin odčinil pokáním: přede všemi prosil světce za odpuštění a ke svému bezbožnému úmyslu se přiznal. Když hříšník přišel k rozumu, nabylo maso opět své pravé podoby.
O TĚCH, KTEŘÍ SE ZŘÍKAJÍ SVĚTA
XLIX. kapitola
Světec odmítl toho, který svůj majetek dal příbuzným, ale ne chudým
667
80. Ty, kteří přicházeli do řádu, světec učil, aby, když se loučí se světem, přinesli Bohu v oběť nejprve svůj majetek, a pak v řádu sami sebe. Vstup do řádu povoloval jen těm, kteří se svého majetku úplně zřekli a kteří si pro sebe neponechali vůbec nic. Jednak kvůli radám evangelia, jednak aby jim ponechané peníze nezavdávaly příležitost obrátit se k Bohu jen polovičatě.
668
81. Na území Marky ankonské přišel po kázání k světci člověk a pokorně prosil o přijetí do řádu. Světec mu řekl: »Chceš-li být přijat mezi chudé Boží, rozdej nejprve vše, co máš, chudým!« Muž tedy šel, ale puzen tělesnou láskou, rozdal svůj majetek svým příbuzným a chudým nedal nic. Když se vrátil, podal světci zprávu o své náramné štědrosti. Ale Otec mu posměšně řekl: »Jdi svou cestou, bratře moucho: neopustil jsi svůj dům ani své příbuzné. Jim jsi dal svůj majetek a chudé jsi podvedl. Nejsi způsobilý pro život svaté chudoby. Začals v těle, a tím jsi položil chatrné základy duchovní stavbě.«
Tělesně smýšlející člověk se tedy vrátil ke svým a žádal nazpět svůj majetek, který chudým nechtěl dát. Rychle se vzdal předsevzetí usilovat o ctnost. Dnes je mnoho těch, kdo podobným rozdělováním klamou sami sebe; kdo chtějí světským počínáním získat věčnou blaženost. Bohu se nikdo nezasvětí tím, že obohacuje své, nýbrž tím, že pravou dobročinností odpyká své hříchy a za dobré skutky získá život. Podobně poučoval Otec bratry, aby v nouzi hledali pomoc raději u jiných lidí než u těch, kdo do řádu vstupují, především pro dobrý příklad a aby se nezdálo, že z nich chtějí mít bratři potupný prospěch.
L. kapitola
Vidění o chudobě
669
82. Chtěl bych podat zprávu o důležitém světcově vidění. Jednou v noci, když skončil dlouhou modlitbu, přišla na světce dřímota a usnul. Tu byla jeho svatá duše vytržena do Božího stánku a mezi jiným uzřel ženu, která vypadala takto: hlava se zdála být ze zlata, prsa a paže ze stříbra, tělo z křišťálu a dolní údy ze železa. Postavou byla veliká, štíhlá a souměrná. Tato žena výjimečně krásná byla zahalena do bídného pláště. Ráno vyprávěl blažený Otec o tomto vidění bratru Pacifikovi, muži svatého života, ale neříkal nic o tom, co znamená. Ačkoliv už mnozí vidění podle svého vykládali, pokládám za vhodné uvést výklad řečeného bratra Pacifika, který mu vnukl Duch svatý, když o vidění slyšel.
Říkal: »Tato žena tak vynikající krásy je krásná duše svatého Františka. Hlava ze zlata znamená nazírání nebeských věcí a znalost o nich; prsa a paže ze stříbra jsou slova Boží, která v srdci uvažoval a uskutečňoval; tvrdost křišťálu je znamením jeho střízlivosti, jeho průzračnost známkou Františkovy čistoty; železo znamená jeho železnou vytrvalost; v bídném plášti pak viz nevzhledné tělíčko, které je schránkou jeho vzácné duše.«
Avšak mnozí, kteří mají také Ducha Božího, spatřují v této ženě chudobu – Otcovu nevěstu. Říkají: Tato žena byla zlatá vzhledem k odměně nebeské slávy; stříbrná pro svou dobrou pověst široko daleko; jasná jako křišťál, protože se František vně i uvnitř hlásil k životu bez vlastnění; železná byla pro svou vytrvalost až do konce. Opovržení ze strany smyslných lidí utkalo této ženě bídný plášť.
Opět jiní ve vidění spatřují proroctví o příštích údobích řádu po Danielově vzoru. Že se však vztahuje na Otce, vysvítá především z toho, že on sám byl proti každému oslavování sebe a zásadně žádný výklad podat nechtěl. Kdyby se vidění vztahovalo na řád, jistě by je Otec nepřešel mlčením.
SOUCIT SVATÉHO FRANTIŠKA S CHUDÝMI
LI. kapitola
Jaký měl soucit s chudými a jak byl nešťasten,
když našel chudšího muže
670
83. Těžko lze slovy vylíčit, jak velký byl soucit našeho Otce s chudými. Dobrota mu sice byla vrozena, ale shůry vlitá láska ji zdvojnásobila. Proto se tváří v tvář chudobě Františkovo srdce rozplývalo a koho nemohl obdarovat almužnou, s tím projevoval vroucí účast. Jakýkoli nedostatek, jakoukoli nouzi viděl u člověka, hned to hbitě vztahoval na Krista. V každém chudém viděl syna chudé Paní a nahým mu byl v duši ten, kterého obnaženého měla na klíně. Ačkoliv veškerou závist ze srdce vypudil, jednoho se nedovedl zříci, aby nezáviděl chudým. Když viděl chudšího, než byl sám, záviděl mu a začal závodit s touto chudobou, která mu upírala prvenství, a obával se, aby ho ten druhý nepřekonal.
671
84. Po kázání se jednou muž Boží šel projít a cestou potkal úplně chudého. Když viděl jeho bídu, obrátil se rozechvěn ke svým druhům a řekl: »Bída tohoto muže nás velmi zahanbuje a je těžkou výčitkou naší chudobě.« Bratr se ho zeptal: »Čím, Otče?« A světec odpověděl s bědováním: »Jako jediné bohatství jsem zvolil svou paní Chudobu – a hle, na tomto muži září větším leskem. Což nevíš, že se všude mluví o tom, že prý jsme pro lásku Kristovu z chudých nejchudší? Ale tento chudák dokazuje, že tomu tak není.«
Jak záviděníhodná závist! Žárlivost, o kterou by měli synové usilovat! To není ona nepravost, která se trápí, když druzí mají statky, která je nepřítelkyní lásky a kterou sužuje závist. Nebo se domníváš, že evangelní chudoba není záviděníhodná? Chudobě patří Kristus a skrze něho všecko se vším. Proč bys dychtil po příjmech, kleriku? Ať chceš, nebo nechceš, zítra poznáš, že František byl bohatý, až jako příjem dostaneš do rukou peklo.
LII. kapitola
Jak pokáral bratra, který mluvil pohrdlivě o chudém
672
85. Jednou přišel chudý, nemocný muž tam, kde František na apoštolských cestách kázal. Otci bylo jeho dvojnásobného trápení – totiž chudoby a nemoci – líto, a tak se s druhy rozhovořil o chudobě.
Zatímco on měl s těžce trpícím hluboký soucit, jeho druh řekl: »Bratře, on je opravdu chudý, ale snad není v celém okolí nikdo, kdo by si víc přál bohatství než on.« Světec ho ihned pokáral. A když bratr přiznal svou vinu, František mu nařídil: » Odlož hábit, jdi za ním, padni před chudým na kolena a přiznej svou vinu! A poprosíš nejen za odpuštění, ale také o jeho modlitbu!« Bratr uposlechl, dostiučinil a vrátil se. Světec mu pak pravil: »Když vidíš chudého, bratře, vidíš v něm jako v zrcadle našeho Pána a jeho chudou Matku. A při pohledu na nemocné uvažuj, jaké bolesti za nás Pán vzal na sebe!«
Skutečně, při pohledu na takové lidi měl František vždy v paměti myrhu, Kristovu tvář, Muže bolesti.
LIII. kapitola
Jak daroval v Celanu staré ženě plášť
673
86. Stalo se to v Celanu v zimě. František měl jako plášť pro zahřátí přehoz ze sukna, který mu zapůjčil přítel bratří z Tivoli. Když dlel v paláci marsikánského biskupa, potkala ho stará žena a prosila o almužnu. Sejmul přehoz, protože u sebe nic jiného neměl, a ač nebyl jeho, daroval jej stařence. Řekl: »Jdi a udělej si z něho šat, doopravdy to potřebuješ.« Stařenka se na něho usmívala a celá zaražená – nevím, zda leknutím nebo radostí – přijala sukno. Hned odběhla, přestřihla je nůžkami, aby je snad nemusela vrátit. Ukázalo se však, že rozstříhané sukno na šat nepostačí. Protože už znala světcovu dobrotu, vrátila se a dala Otci na srozuměnou, že sukno na šaty nestačí. Světec pohlédl na svého spolubratra, který měl podobný plášť, a řekl mu: »Bratře, slyšíš, co ta chudinka říká? Pro lásku Boží budeme snášet zimu; dej stařence svůj plášť, aby jí to stačilo na šaty.« Tak se oba zbavili plášťů, jen aby se stařenka mohla oblékat.
LIV. kapitola
František dává jinému chudému svůj plášť
674
87. Jindy, když se vracel ze Sieny, potkal opět chudého. Spolubratrovi řekl: »Bratře, sluší se, abychom svůj plášť vrátili tomuto chudému, jemuž patří. My jsme jej dostali půjčený, dokud nenajdeme chudšího.«
Bratr uvažoval, jak nutně plášť nemocný Otec potřebuje a tvrdošíjně se tomu bránil. Namítal, že Otec bez ohledu na sebe pečuje o druhého. Světec mu odpověděl: »Bratře, nechci být zlodějem; pokládal bych si to za krádež, kdybychom jej nedali potřebnějšímu.« Nato bratr ustoupil a světec dal chudému svůj plášť.
LV. kapitola
Podobně se zachoval k jinému chudému
675
88. Podobný případ se stal v Celle u Cortony. František měl nový plášť, který zvlášť pro něho bratři starostlivě opatřili. Vtom přichází chudý a běduje, že mu zemřela manželka a rodina je v bídě. Světec mu praví: »Pro lásku Boží ti dám tento plášť, ale s tou podmínkou, že ho nikomu nedáš, leč by ti ho dobře zaplatil.« Ale už tu byli bratři, aby plášť sebrali a Františkovi zabránili plášť darovat. Chudák však ze světcovy tváře vyčetl povzbuzení, a rukama i nohama hájil plášť jako dar. Nakonec museli bratři plášť odkoupit a chudý odcházel s dobrým výtěžkem prodeje.
LVI. kapitola
František chudému daruje svůj plášť,
aby přestal nenávidět svého pána
676
89. Kdysi potkal Otec v Collestradě u Perugie chudého, jehož znal už ze světa. Zeptal se ho: »Bratře, jak se máš?« Ale bezbožně smýšlející člověk začal na svého pána nadávat, spílat mu a proklínat ho, že ho o všecko připravil. Řekl: »Jen můj pán – ať je Všemohoucím proklet – je vinen, že jsem na tom takhle špatně.« Františkovi se zželelo víc jeho duše než těla, protože trval ve smrtelné nenávisti. Řekl mu: »Měl bys svému pánu pro lásku Boží odpustit, abys svou duši spasil. Možná, že ti pak navrátí, co ti vzal. Jinak jsi ztratil nejen svůj majetek, ale ztratíš i duši.« Chudý odpověděl: »Nemohu mu úplně odpustit, nevrátí-li mi napřed, co mi vzal.« Blažený František měl na sobě plášť a řekl mu: »Hle, dám ti tento plášť, ale prosím tě, abys svému pánu pro lásku Boží odpustil.«
Muž se dal obměkčit, přijal dar a bezpráví odpustil.
LVII. kapitola
Chudému daroval kus svého hábitu
677
90. Jednou ho prosil chudák o almužnu. On však u sebe nic neměl. Odpáral proto kus od svého hábitu a dal to chudému. Někdy se dokonce, aby mohl dát almužnu potřebnému, svlékl ze svých kalhot. Takovou láskou k chudým oplývalo jeho srdce, s takovým nadšením chodil ve šlépějích svého Mistra, chudého Krista.
LVIII. kapitola
Chudé matce dvou bratří daroval první Nový zákon, který řád měl
678
91. Jednou k světci přišla matka dvou bratří a s důvěrou ho prosila o almužnu. Svatý Otec s ní měl soucit a řekl svému vikáři, Petru Catani: »Můžeme naší matce dát almužnu?« Matku bratra nazýval totiž vždy matkou svojí a všech bratří. Bratr Petr odpověděl: »V domě není nic, co bychom jí mohli dát. Máme však Nový zákon, z něhož k matutinu čteme, protože nemáme brevíř.« Blažený František ho vyzval: »Dej matce ten Nový zákon! Ať ho prodá kvůli své nouzi, neboť právě tato kniha nás napomíná, abychom chudým spěchali na pomoc. Mám za to, že se Bohu bude víc líbit, když jí knihu darujeme, než když z ní budeme číst.«
Dali tedy ženě knihu. A tak byl první Nový zákon, který řád měl, ze svaté lásky darován.
LIX. kapitola
Chudé, oční nemocí trpící ženě, daroval plášť
679
92. Stalo se v době, kdy Františkovi léčili oční nemoc a on pobýval v domě biskupa v Rieti. K lékaři přišla chudá žena z Machilonu, protože trpěla podobnou nemocí jako světec. Otec se obrátil na svého kvardiána a pravil mu asi toto: »Bratře kvardiáne, sluší se, abychom vrátili cizí majetek.« Kvardián mu odpověděl: »Otče, máme-li takový majetek u nás, bude vrácen.« František nato: »Musíme tamhle té ženě vrátit tento plášť, který jsme si od ní vypůjčili, neboť nemá, čím by u lékaře hradila své výlohy.« Kvardián namítal: »Bratře, tento plášť patří mně a nikdo mi ho nepůjčil. Klidně ho užívej, dokud budeš chtít, a pak mi ho vrať.« Kvardián ho totiž krátce předtím koupil, protože František plášť nutně potřeboval.
Světec mu odpověděl: »Bratře kvardiáne, byl jsi ke mně vždycky dobrý, buď i v tomto případě tak laskav.« Kvardián odvětil: »Otče, dělej, cokoli ti Duch vnukne.«
Nato František zavolal zbožného člověka a prosil ho: »Vezmi tento plášť a dvanáct chlebíčků a řekni tam té chudé ženě: „Chudý, jemuž jsi zapůjčila tento plášť, ti za to děkuje, ale nyní přijmi, co je tvoje.“«
Muž šel a učinil, jak mu bylo řečeno. Žena však měla za to, že si z ní tropí posměch. Začervenala se a řekla mu: »Dej mi s tím pláštěm pokoj! Nevím, co mluvíš.« On však trval na svém a všechno jí vložil do rukou. Když poznala, že tu nejde o podvod, zmocnil se jí strach, že by mohla být o takový snadný zisk zase připravena. Hned odešla, aniž by se starala o vyléčení svých očí; vrátila se s pláštěm domů.
LX. kapitola
Světci se na cestě zjevily tři ženy
a po neobyčejném pozdravení zase zmizely
680
93. Ještě o této podivuhodné události bych se chtěl krátce zmínit. Její výklad sice je nejistý, ale skutečnost je to jistá. Když šel František, Kristův chudobný, z Rieti do Sieny, aby si tam nechal léčit zrak, musil jít rovinou pod hradem Campiglia. Lékař, velký přítel řádu, šel tehdy s ním. A hle, tu se na cestě, kudy se František ubíral, objevily tři chudé ženy. Postavou, vzhledem i věkem si byly tak podobny, že to až zaráželo. Když k nim svatý František přicházel, uctivě se uklonily a neobvykle zdravily.
Říkaly: »Buďte vítána, paní Chudobo!« Světec se nevýslovně radoval, protože žádné pozdravení nemiloval tak jako to, které si ony zvolily. Když viděl, že ženy jsou opravdu chudé, obrátil se na lékaře, který ho doprovázel, a prosil ho: »Dej mi pro lásku Boží něco, abych to mohl dát těm chuděrám!« Lékař rychle vytáhl peněženku, seskočil z koně a dal každé z nich peníz. Pak jeli dál. Když se po chvíli ohlédli, na celé rovině nebylo po ženách ani vidu, ani slechu. Velmi udiveni přičítali tuto příhodu velikým skutkům Božím, protože jim bylo jasné, že to nebyly obyčejné ženy, když odlétly rychleji než pták.
HORLIVOST SVATÉHO FRANTIŠKA V MODLITBĚ
LXI. kapitola
Místo, čas a vroucnost Františkových modliteb
681
94. I když Boží muž putoval ještě v těle, duchem usiloval přebývat v Bohu. Tak se stal spoluobčanem andělů, od nichž ho oddělovala jen stěna těla. S jakou vroucností duše žíznil po svém Kristu! Neposvětil mu jenom celou svou duši, ale také celé své tělo. Aby ti, kdo přijdou po nás, měli vzor k napodobování, chtěl bych vypsat aspoň něco o jeho úžasných modlitbách, pokud jsme to na vlastní oči viděli a pokud to lze lidskému sluchu sdělit.
Celý svůj volný čas proměňoval ve svatý odpočinek, v němž do svého srdce vpisoval moudrost, aby dělal stálé pokroky. Když se modlil a přišly návštěvy, nebo se stalo něco jiného, raději v modlitbě ustal, a pak se hned vracel do hlubin svého nitra. Jemu, který okoušel nebeské sladkosti, nejevil se svět příliš chutný a slastmi, které nalézal v Bohu, natolik zjemněl, že nenacházel radosti v hrubých zálibách lidí.
Vyhledával vždy skrytá místa, aby nejen jeho duch, ale i všechny jeho údy mohly se soustředit směrem k Bohu. Byl-li někdy mezi lidmi navštívením Páně u vytržení, udělal si ze svého pláště jakoby celičku. Někdy, když s sebou plášť neměl, aspoň si ukryl tvář do rukávu, aby se nevzdával skryté many. Vždy dokázal mezi sebe a okolostojící něco postavit, aby nepozorovali jeho styk se Ženichem. Tak se dokázal modlit i v těsném prostoru lodi uprostřed mnoha lidí nepozorován. Když ani toto nemohl udělat, ze svého srdce učinil chrám. Jeho vytržení předcházelo vzlykání a vzdychání; těžké oddychování a střídání výrazu tváře ukazovaly, že je úplně ponořen do Boha.
682
95. Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, naplňoval les vzdycháním, zemi smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by tam objevil ještě skrytější, tajnou komoru, rozmlouval často slyšitelně se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil nebeského Otce, tam se radil s Přítelem, tam rozmlouval se Ženichem. Aby své srdce různým způsobem učinil celopalem, představoval si toho, který je jen Jeden a pouhý Duch, různým způsobem. Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty. Svého ducha uměl dokonale odvracet od vnějších věcí dovnitř a vzhůru. Všechny své duchovní mohutnosti soustředil pak na to jediné, co od Pána žádal. Nemodlil se jen jako celý člověk, spíše se celý stával modlitbou.
Co myslíš, jaké slasti ho naplňovaly? To ví jen on sám. Nám nelze než žasnout. Jen kdo sám podobnou modlitbu okusí, tomu bude dáno toto všechno chápat. Kdo to nezakusí, ani pochopit to nemůže.
Tak prodléval jeho láskou rozžhavený, bystrý duch, duše úplně v Bohu roztavená, v nejvyšších kůrech nebeského království. Blažený Otec nenechal žádné navštívení Ducha bez povšimnutí. Když Boží dotek přišel, oddával se mu a okoušel nebeskou sladkost, dokud Pán dovolil. Byl-li nějakou záležitostí zaneprázdněn nebo na cestách, okoušel jemný dotek Boží milosti s přestávkami jako nejsladší manu. Dokonce se na cestě zastavoval, druhy nechal jít napřed, aby dotek Boží prožíval. Tak se snažil nepřijímat Boží milost marně.
LXII. kapitola
Jak zbožně se modlíval církevní hodinky
683
96. Církevní hodinky se modlil s velikou úctou a soustředěním. Ačkoli trpěl nemocí očí, žaludku, míchy a jater, nechtěl se při modlitbě žalmů opírat o stěnu. Hodinky se modlil vždy ve stoje a bez kapuce, očím nepovoloval toulat se prostorem a modlitbu nepřerušoval.
Na cestách se k modlitbě hodinek vždy v příslušnou dobu zastavoval, jel-li na oslu nebo na koni, sestoupil. Jednou se vracel z Říma a bez přestání pršelo. Sestoupil s koně, aby se pomodlil hodinky. Dlouho stál, celý promoklý. Často říkával: »Když tělo v klidu pojídá svůj pokrm, který bude spolu s ním pokrmem červů, s jak nerušeným klidem musí požívat duše svůj pokrm, jímž je její Bůh.«
LXIII. kapitola
Jak při modlitbě přemáhal roztržitosti
684
97. Pokládal za velikou nedokonalost, když ho někdy při modlitbě obtěžovaly marnivé představy. Když se mu něco takového přihodilo, nemeškal vyzpovídat se, aby to co nejdříve napravil. Tímto tvrdým úsilím se tak očistil, že ho podobné »mouchy« jen velmi zřídka přepadaly.
Jednou v postní době si zhotovil ve volných chvílích nádobku. Když se modlil dopolední hodinku, zatoulaly se mu oči k nádobce a utkvěly na ní. A pocítil, že to vnitřnímu člověku brání ve vroucí a soustředěné modlitbě. Byl zarmoucen, že byl hlas srdce, který proniká až k sluchu Božímu, přerušen. Po ukončení modlitby řekl tak, aby to bratři slyšeli: »Tento neužitečný výtvor k sobě při modlitbě obracel mého ducha. Budu ho obětovat Pánu, jehož oběti překážel.« Po těchto slovech uchopil nádobku a hodil ji do ohně. Řekl: »Musíme se stydět, že se při modlitbě necháváme odvracet neužitečnou roztržitostí, když oslovujeme velikého Krále.«
LXIV. kapitola
Vytržení
685
98. Často ho při rozjímání nebeská milost a slast tak povznesly, že u vytržení poznal věci, které lidskou chápavost přesahují – a proto je také nikomu nezjevil. Jeden případ však, který vešel ve známost, nám jasně ukazuje, jak často se ho nadzemská slast úplně zmocnila a veskrz ho pronikla. Když byl jednou František na apoštolských cestách u Borgo San Sepolcro, jel na oslu. Když si chtěl odpočinout v domě pro malomocné, dozvědělo se o jeho příchodu mnoho lidí. Ze všech stran přispěchalo mnoho mužů i žen a v úctě toužili dotknout se ho. Dotýkali se ho tedy, sahali po něm, od hábitu odstřihovali kousky, aby si je schovali. Boží muž jako by nic necítil, jako by byl bezduchý, z toho všeho nevnímal nic. Dávno měli Borgo za sebou, když se při modlitbě do nebe vytržený světec – jako by přicházel z jiného světa – zeptal, kdy přijedou k Borgu.
LXV. kapitola
Jeho chování po modlitbě
686
99. Když se vracel ze samoty od svých modliteb, které ho proměňovaly skoro v jiného člověka, všemožně se snažil, aby se jiným přizpůsoboval, aby nedával znát navenek vnitřní oheň a aby pozlátkem lidského obdivu nepozbyl, čeho nabyl. Často také svým důvěrným říkával: »Navštíví-li Pán při modlitbě svého služebníka nebeskou útěchou, má – než se po modlitbě vrátí – své oči pozdvihnout k nebi a se sepjatýma rukama Pánu říci: Tuto útěchu a slast seslal jsi, Pane, mně nehodnému hříšníkovi; posílám ti ji tedy zpět, abys mi ji uschoval, neboť jsem lupičem tvých pokladů.« A jindy: »Pane, vezmi si na tomto světě, co je tvoje, a uchovej mi to pro budoucí.«
»Tak to má být,« řekl, »když někdo přijde od modlitby, má se ostatním jevit jako ubožák, kterému se nedostalo nové milosti, neboť pro maličkost lze ztratit neocenitelnou věc a dárce přimět k tomu, že po druhé tak snadno neobdaruje.«
Také si zvykl tak tiše vstávat k modlitbě, že nikdo z bratří nezpozoroval, že vstával nebo se modlil. Když šel v noci spát, neuléhal tak tiše, jako vstával, aby všichni poznali, že už spí.
LXVI. kapitola
Jak jeden biskup zastihl Františka při modlitbě a ztratil řeč
687
100. Jednou se František u Porciunkuly modlil. Náhodou k němu přišel – podle zvyku – assiský biskup na přátelskou návštěvu. Potichu vyhledal světcovu celu, zaklepal a chtěl vstoupit. Jak otevřel dveře a uviděl světce při modlitbě, začal se třást. Údy mu ztuhly a ztratil řeč. Hnán vůlí Páně, opustil porciunkulový háj. Mám za to, že biskup nebyl hoden patřit na Františkovo tajemství, nebo že František si zasloužil déle prožívat onu milost. Zaražen a němý se vrátil k bratřím a prvním slovem, jímž přiznal svou vinu, nabyl řeči.
LXVII. kapitola
Jak pocítil opat moc Františkovy modlitby
688
101. Jednou se stalo, že svatého Františka potkal opat kláštera San Giustino u Perugie. Seskočil z koně a vyměnil si se světcem pár slov o spáse své duše. Než se rozešli, prosil ho pokorně o modlitbu. František mu odpověděl: »Rád se budu za vás modlit.« Opat ještě nezmizel z dohledu, když František řekl druhovi: »Počkej chvilku, bratře, chci splnit svůj slib.« Byl totiž zvyklý, když ho někdo požádal o modlitbu, neprodleně slib splnit.
Jakmile se František začal modlit, pocítil opat v duchu nezvyklou vroucnost a slast, takže se ocitl jako beze smyslů, u vytržení. Když opět přišel k sobě, poznal účinnost modlitby svatého Františka. Zahořel k řádu velikou láskou a lidem o té příhodě vypravoval jako o zázraku.
Sluší se, aby si Boží služebníci dávali navzájem takové dary, protože takové dávání a přijímání mezi nimi má být. Svatá láska, které se říkává láska duchovní, cení dary modlitby – pozemským darům ceny nepřikládá. Pomáhat si v duchovním boji a přimlouvat se za sebe před Kristovou soudnou stolicí, myslím, jsou vlastnosti svaté lásky. Jak vysokého stupně modlitby musel však dosáhnout ten, který svými modlitbami mohl jiného tak vysoko povznést!
HLUBOKÉ POROZUMĚNÍ SVĚTCE PRO PÍSMO SVATÉ
A JEHO MOCNÁ VÝMLUVNOST
LXVIII. kapitola
O znalostech a paměti svatého Františka
689
102. Ač žádnou vědu nestudoval, naučil se blažený František od Boha moudrosti, která je shůry, a osvícen světlem věčného Světla, měl hluboké poznání svatých Písem. Jeho čistý duch vnikal do skrytých tajemství a jeho milující srdce nacházelo cesty i k tomu, co je školní učenosti nedostupné. Občas čítal ve svatých Písmech, a co jednou pochopil, nesmazatelně vepsal do svého srdce. Knihy mu nahrazovala jeho paměť; co jednou slyšel, pamatoval si a s oddanou láskou o tom uvažoval. Jen tento způsob učení nazýval plodným – za nemoudré měl hrabat se v tisícerých pojednáních. Za pravého filozofa pokládal toho, kdo především směřoval k věčnému životu. Ujišťoval také, že od sebepoznání k poznání Boha snadno dojde ten, kdo v Písmu pokorně, ne opovážlivě bádá. Obtížné otázky řešil někdy bez potíží; ač v Písmu nebyl studovaný, dovedl jeho význam i smysl jasně vysvětlovat.
LXIX. kapitola
Jak na prosbu bratra z řádu kazatelů vykládal prorokova slova
690
103. František tehdy dlel v Sieně. Náhodou se tam s ním setkal bratr z řádu kazatelů, muž ducha a doktor posvátné teologie. Tehdy oba, učenec i světec, slastiplně a dlouho rozmlouvali o slovech Páně. Tehdy se ho magister tázal i na prorokovo slovo: Kdybys nenapomenul bezbožného a nesnažil se odvrátit ho od jeho bezbožné cesty, budu jeho krev žádat z tvé ruky, jak čteme u Ezechiela. A dodal: »Milý Otče, sám znám mnoho lidí, o nichž vím, že žijí v těžkých hříších, a přece jim vždy nepřipomínám jejich bezbožnost. Myslíš, že by Bůh jejich duše skutečně žádal z mé ruky?«
Blažený František řekl: »Víš, že jsem neučený a že bych se měl spíš dát poučit od tebe, než abych ti vykládal význam toho slova.« Pokorný magister však na to odvětil: »Bratře, slyšel jsem už od některých učených výklad těch slov, ale rád bych věděl, co o nich soudíš ty.« Blažený František mu pak řekl: »Kdybychom toto slovo chtěli vzít obecně, pak bych je chápal takto: Boží služebník má být svým svatým životem plamenem, aby světlem dobrého příkladu a jasnou mluvou svého života zraňoval všechny bezbožné ve svědomí. Tak, myslím, mohly by lesk jeho života a libá vůně jeho svaté pověsti odhalit všem jejich hříšnost.« Učenec byl tím výkladem velmi potěšen. Když se loučil, řekl bratřím blaženého Františka toto: »Moji bratři, bohověda tohoto muže se opírá o čistotu a nazírání. Podobá se létajícímu orlu, zatímco se naše věda plazí po zemi.«
LXX. kapitola
Jak František odpovídal na kardinálovy otázky
691
104. Jindy, když dlel v Římě v domě kardinála, vyptávali se ho na těžká místa Písma a on je vykládal tak, že se o něm začalo říkat, že je v Písmu doma. Pan kardinál mu říkal: »Nekladu ti otázky jako učenci, ale jako muži, který má Božího Ducha. Proto přijímám rád tvé názory, protože vím, že jsou od Boha.«
LXXI. kapitola
Jak své vědomosti přiznal bratrovi,
který ho povzbuzoval k čtení Písem
692
105. Když byl nemocen a tělo měl zmučené bolestmi, řekl mu kdysi jeden bratr: »Otče, vždy ses utíkal o pomoc k Písmu, vždy ti bylo lékem na tvé bolesti. Prosím, dej si i nyní předčítat něco z proroků a snad i nyní tvůj duch zajásá v Pánu.« Světec mu odvětil: »Bratře, je dobré číst Písma, je dobré hledat v nich Pána, našeho Boha: už jsem si však zapamatoval tolik z Písma, že mi to k rozjímání a uvažování úplně stačí. Víc nepotřebuji: znám dobře Krista chudého a ukřižovaného.«
LXXII. kapitola
Bratr Pacifik uviděl, jak se na světcově těle zablýskly dva meče
693
106. Na území Marky ankonské žil lehkomyslný a bezbožný světák, který se oddal marnivému životu. Říkali mu »král básníků«, protože byl hlavou lehkomyslných pěvců světských písní. I sám takové písně skládal. Krátce řečeno: byl tak slavný, že mu dal císař jako básníkovi vavřín. Ale když tak chodil ve tmě a šel z pošetilosti do pošetilosti, slitovala se nad ním Boží láska a volala ho, aby, ač hoden zavržení, zavržení nedošel. Božím řízením se setkal se svatým Františkem v klášteře Chudých panen. Blažený Otec tam přišel s bratry ke svým dcerám, on s mnoha společníky, aby navštívil příbuzné. A tu se ho dotkla ruka Páně. Viděl Františka v podobě kříže, který tvořily dva blýskající se meče. Jeden šel od hlavy k nohám, druhý přes prsa od ruky k ruce. Dosud blaženého Františka neznal, ale podle tohoto mimořádného znamení ho hned poznal. Tímto viděním zasažen, umínil si začít nový život.
Blažený Otec zpočátku kázal pro všechny, nakonec však obrátil meč slova Božího proti tomuto muži. Napomínal ho, láskyplně mu poukazoval na pomíjivost všeho pozemského, a pak probodl jeho srdce výhrůžkou Božího trestu.
Ten člověk mu pak hned řekl: »Proč ještě mluvit? Třeba konat. Vezmi mne a vrať mě velikému Pánu!« Nazítří ho světec oblékl a dal mu jméno Pacifik, protože se z vřavy světa navrátil k pokoji Páně. Čím větší byl počet jeho domýšlivých přátel, tím více zbožných lidí pocítilo radost.
Bratr Pacifik se rád stýkal s blaženým Otcem a brzy se mu dostalo i mystických milostí Ducha – říkáme jim »pomazání Ducha« – jakých dosud nepoznal. Několikrát viděl, co jiným zůstalo zahaleno: na čele blaženého Františka viděl veliké písmeno Tau, krásné jako duha, uprostřed barevných kruhů.
LXXIII. kapitola
Svědectví, které o účinnosti jeho kázání vydal lékař
694
107. Nevzdělaným kázal evangelista František názorně a prostě, protože věděl, že jim je třeba spíš síly než slov. Avšak před duchovními a vzdělanými kázal životně a hluboce. Málo slovy dovedl vysvětlit i těžko vypověditelné. Živými gesty i výrazem tváře uchvacoval pro nebeské věci. Nepoužíval filozofických rozlišování, kázání si neupravoval po svém, protože si je nevymýšlel. Kristus, moudrost i pravá síla, dával jeho slovům účinnost.
Jednou o něm vzdělaný a výmluvný lékař řekl: »Kázání druhých si téměř slovo od slova pamatuji, ale to, co káže Otec František, mi vypadá z paměti. Když mi něco v mysli zůstává, spíš se mi zdá, že to už není to, co vyšlo z jeho úst.«
LXXIV. kapitola
Jak dal František silou svého slova bratru
Silvestru z Arezza vymítat zlé duchy
695
108. Františkova slova nebyla účinná jen tehdy, když je pronesl sám, i když je pronesl prostřednictvím druhého, nevrátila se bez účinku.
Jednou přišel František k městu Arezzu, které se téměř hroutilo z občanské války. Muž Boží si proto našel přístřeší ve vesnici u města. Tu viděl, jak si nad městem ďáblové radostně tančí a jak proti sobě štvou občany k vzájemné záhubě.
I zavolal bratra Silvestra, hodného a prostého Božího muže, a nařídil mu: »Jdi před městskou bránu a silou slova všemohoucího Boha přikaž ďáblům, aby město ihned opustili.« Se zbožnou prostotou si bratr pospíšil vyplnit příkaz. Vstupuje s chvalozpěvy před Boží tvář, mocně před branou zvolal: »Ve jménu Božím, na příkaz našeho Otce Františka, všichni ďáblové, odejděte!« Brzy nato nastal v městě pokoj a občané začali opět zachovávat svá práva.
Když později blažený František ve městě kázal, řekl úvodem: »Mluvím k vám jako k lidem, kteří byli vysvobozeni modlitbou prostého a chudého.«
LXXV. kapitola
O obrácení jmenovaného bratra Silvestra a o vidění, které měl
696
109. Nepokládám za nevhodné zmínit se v této souvislosti o obrácení řečeného Silvestra; jak ho totiž Duch přiměl vstoupit do řádu.
Silvestr byl kdysi knězem v Assisi. Boží muž od něho tehdy koupil kameny k opravě kostela. Když viděl, že se bratr Bernard, první plod řádu Menších bratří, zřekl všeho majetku a rozdal jej chudým, probudila se v něm lakota a postěžoval si u Božího muže, že kdysi za kameny nedostal plnou cenu. František se pousmál, když viděl, že i kněz je uštknut jedem hada. Aby v něm tento zavrženíhodný žár ochladil, nasypal mu do rukou, aniž počítal, plno mincí. Kněz Silvestr se radoval z daru, ale ještě víc se divil dárcově štědrosti. Odešel domů, ale často ho to nutilo uvažovat o světcově jednání. »Já už stárnu a ještě miluji svět,« uvažoval, »a tento mladý muž pro Boha vším opovrhl.«
A protože svých skutků litoval, otevřel mu Kristus velikost svého milosrdenství: ve vidění mu ukázal, jak před ním Františkovy skutky září a jak úžasně polepšují svět. Viděl totiž ve snu, jak z Františkových úst vychází zlatý kříž, jehož vrchol se dotýkal nebes a jehož rozpřažená ramena objímala obě části světa. Viděním otřesen, přemohl kněz svou nerozhodnost, opustil svět a stal se dokonalým následovníkem Božího muže, jako on byl Kristovým. Rozhodně začal žít v řádu a Kristovou milostí dospěl k veliké dokonalosti. Ale jaký div, že viděl Františka jakoby ukřižovaného; byl přece s křížem vždy úzce spjat. Protože byl Kristův kříž v jeho nitru hluboce zakořeněn, jaký div, že vydal květy i znamenité plody? Nic jiného se nemohlo zrodit z té půdy, jíž podivuhodný Kříž již od počátků tak vyvolil pro sebe.
Vraťme se však k našemu pojednání.
LXXVI. kapitola
Jak byl bratr zbaven ďábelského pokušení
697
110. Kterýsi bratr byl delší dobu trápen duchovními pokušeními, která jsou horší a potměšilejší než pokušení tělesná. Nakonec přišel k Otci Františkovi, padl mu pokorně k nohám, hořce plakal a nemohl ani mluvit. Otec, jat srdečným soucitem, poznal, že ho trápí ďábel, a řekl: »Boží mocí vám, ďáblové, poroučím, abyste na mého bratra už neútočili.« V duši bratra se hned temnota rozptýlila a zbaven pokušení povstal. Bylo mu, jako by nikdy žádné pokušení neměl.
LXXVII. kapitola
O zlém praseti, které roztrhalo beránka
698
111. Už jinde jsem ukázal, jak Františkova slova podivuhodně působila i na zvířata. Ale přesto se chci zmínit o případu, na který jsem si právě vzpomněl.
Služebník Nejvyššího, František, přespával kdysi v klášteře San Verecondo u Gubbia. Právě té noci vrhla ovce jehňátko. Velmi zlé prase, které tam bylo, nevinného beránka neušetřilo, ale usmrtilo. Když lidé ráno vstávali, našli beránka mrtvého a poznali, že jej zabil vepř. Když se o tom svatý Otec dozvěděl, velmi ho to dojalo. Mrtvý beránek mu připomněl jiného Beránka. Přítomným řekl: »Bratr beránek je nevinné zvířátko, lidem jen ku prospěchu. Buď proklet vepř, který tě usmrtil!« A kupodivu, vepř hned onemocněl, tři dni trpěl muka a pak za svůj čin zašel. Hodili jej do příkopu a dlouho tam ležel, až vyschl jako prkno a nikdo ho už nemohl mít ani za potravu.
PROTI DŮVĚRNOSTEM SE ŽENAMI
LXXVIII. kapitola
Že se bratři mají vystříhat důvěrností se ženami,
a jak s nimi František mluvil
699
112. Otec bratřím nařídil, aby se jako med sladkého jedu – totiž důvěrností se ženami – vystříhali, protože svádí i svaté muže na scestí. Obával se, že se takovým stykem slabý brzy podlomí a silný duchovně zeslábne. Říkával: »Stýkat se s nimi a nepodlehnout jejich vlivu je stejně snadné, jako kráčet ohněm a nespálit si nohy.« Aby však mluvil skrze skutky, choval se vzorně. Když mu při rozhovoru byla nepříjemná jejich nemístná povídavost, ustal v hovoru, sklopil oči a mlčel. Někdy však pozvedal oči k nebi, jako by odtamtud očekával odpověď na jejich nadbytečné povídání. Ty z žen, které svatou oddaností připravily ve své duši příbytek Moudrosti, poučoval líbeznými, ale krátkými slovy. Když mluvil se ženou, říkal to, co bylo třeba, nahlas, aby to mohli všichni slyšet.
Jednomu spolubratrovi řekl: »Nejmilejší bratře, přiznám se ti po pravdě, nepoznal bych tvář žádné ženy, s níž jsem mluvil, kromě dvou.«
Dávám ti za pravdu, Otče; nikdo se nestane svatým díváním se na ženy – nepřináší to užitek, spíš ztrátu, nejméně času. A bývá to obtížnou překážkou těm, kdo chtějí stoupat strmou cestou, aby došli patření na milostiplnou Tvář.
LXXIX. kapitola
Podobenství o tom, že si nemáme prohlížet ženy
700
113. Necudné oči káral tímto podobenstvím: »Velmi mocný král poslal za sebou dva posly ke královně. Vrátil se první a oznamuje jen královnin vzkaz. Měl oči moudrého, které se netoulaly. Vrátil se druhý, podal zprávu a rozpovídal se o kráse paní: Šťasten, kdo se s ní smí radovat! Král mu řekl: Ničemný služebníku! Upíral jsi oči na mou nevěstu. Je jasné, že věc, kterou sis tak důkladně prohlédl, rád bys i získal. Dal zavolat prvého a řekl: Jaký je tvůj názor na královnu? Nejlepší pane: mlčenlivě poslouchala a moudře odpověděla. Není také tělesně půvabná? To posoudit je tvá věc, pane, já měl jen vyřídit vzkaz! A pak vynesl král rozsudek: Ty máš cudné oči a tím i tělo, zůstaneš tu jako komorník. Druhý ať můj dům opustí, aby neposkvrnil mou ložnici.«
Blažený Otec také říkával: »Cítíme se příliš jistí, a proto si nedáváme pozor na nepřítele. Objeví-li ďábel v člověku ze svého třeba jen vlásek, začne ho za něj přitahovat. I když pokoušeného nemůže léta přivést k pádu, nevzteká se kvůli průtahům: ten člověk mu nakonec přece jen povolí.«
LXXX. kapitola
Světec příkladem moudré zdrženlivosti
701
114. Jednou se svatý František ubíral do Bevagni. I stalo se, protože byl vysílen postem, že do městečka nemohl dojít. Druh vypravil k nábožné ženě posla, aby pro světce vyprosil chléb a víno.
Ona pak se svou dcerou, Bohu zasvěcenou pannou, přispěchala a potřebné přinesla s sebou. Když světec pojedl a trochu se posilnil, občerstvil obě Božím slovem, ale do tváře se jim nedíval. Když ženy odešly, řekl druh Otci: »Bratře, proč ses nedíval na zbožnou pannu? Přišla k tobě ráda a s oddaností.« Otec mu odvětil: »Kdo by se mohl dívat na Kristovu nevěstu? Káže-li se očima i tváří, má se ona dívat na mne a ne já na ni.«
O těchto věcech hovořil často a tvrdil, že není třeba bavit se se ženami mimo zpověď. Také říkával: »Co jiného by měl Menší bratr se ženou vyjednávat mimo svátosti pokání nebo krátkého povzbuzení, jak by měla bohumileji žít.«
O POKUŠENÍCH, JEŽ VYTRPĚL
LXXXI. kapitola
O světcových pokušeních a jak jisté pokušení překonal
702
115. Čím více zásluh svatý František nastřádal, tím rozhořčeněji žil v nepřátelství se starým hadem. Čím větší byly dary milosti, které mu Pán dával, tím potměšilejší pokušení mu ďábel působil. Ačkoliv statečného bojovníka často podroboval bezvýsledně zkoušce, přece znovu a znovu na vítěze útočil.
Tak jednou přišlo na svatého Otce zvlášť těžké pokušení ducha – ale ke zvýšení jeho nebeské slávy. Velmi ho sužovaly bolesti, ale on trestal své tělo, modlil se a proléval hořké slzy.
Když se jednou v kostele Panny Marie v Porciunkule modlil, slyšel v duchu hlas: »Františku, máš-li víru jako hořčičné semínko velikou, můžeš říci hoře: Přesuň se odtud tamhle, a stane se.« Světec se zeptal: »Pane, která je to hora? Chtěl bych ji přesunout.« A opět slyšel hlas: »Tou horou je tvé pokušení.« Tu řekl František vzlykajícím hlasem: »Pane, staň se mi, jak říkáš!« A pokušení zmizelo, cítil se osvobozen a do jeho nitra se vrátil úplný mír.
LXXXII. kapitola
Jak ho ďábel volal jménem, pokoušel k nečistotě
a jak světec pokušení přemohl
703
116. V poustevně v Sarteanu pokoušel se zloduch, který Božím dětem vždycky závidí jejich pokroky, o tento útok na světce: Když viděl, že se světec stále posvěcuje a že pro včerejší zisk dnešní nezanedbává, volal na něj, když se v noci oddával modlitbě, třikrát jeho jménem: »Františku, Františku, Františku!« Když ten řekl: »Co chceš?« odpověděl onen: »Na světě není hříšníka, kterému by Pán neodpustil, když se obrátí – ale žádný, kdo se přísným pokáním sám zničí, milosrdenství nedojde.« Zjevením světec ihned poznal lest protivníka i že se snaží svést ho k vlažnosti.
Zlý duch hned zkoušel jinou lest: viděl, že je prozrazen, a proto kladl jiné osidlo, totiž tělesné pokušení. Ale marně. Ten, kdo prohlédl lest ducha, nemohl být oklamán tělem. Ďábel ho tedy velmi těžce pokoušel k nečistotě. Světec však odložil roucho, začal se bičovat provazem a řekl: »Bratře osle, sluší se, aby ses takto krčil před ranami. Hábit patří svatému řádu, krást není dovoleno. Chceš-li jít svou cestou, jdi, ale nahý.«
117. Když však poznal, že takto pokušení nepřemůže, vyšel z cely a vrhl se nahý do hlubokého sněhu. Pak z něho uplácal sedm koulí a k svému tělu mluvil takto: »Podívej se, toto je tvá žena, tyto dvě koule jsou tvoji synové a tyto dvě tvé dcery; ostatní jsou pacholek a děvečka, které potřebuješ k obsluze. A teď si pospěš, abys všechny ošatil, nebo zmrznou. Je-li ti za těžko o ně pečovat, služ horlivě jednomu Pánu!« Pokušení zmizelo a světec s Boží chválou na rtech odešel zpět do své cely.
Jeden bratr, který se tehdy oddával modlitbě, celou věc pozoroval, protože měsíc jasně svítil. Když světec zjistil, že ho ten bratr viděl, velmi ho to bolelo a nařídil mu, aby o tom nikomu do jeho smrti nemluvil.
LXXXIII. kapitola
Jak bratra pokušení zbavil a o tom, že i pokušení mohou být užitečná
704
118. Jeden bratr, který trpěl pokušením, světci řekl: »Milý Otče, modli se za mne, neboť věřím, že když se za mne pomodlíš, budu pokušení zbaven. Jsem pokoušen nad síly a vím, že ti to není skryto!« Otec mu odpověděl: »Můj synu, věř, že tě nyní ještě víc pokládám za Božího služebníka. A také věz: čím víc budeš pokoušen, tím milejší mi budeš.« A dodal: »Žádný se nemá pokládat za Božího služebníka, dokud neprošel vítězně pokušeními a strastmi. Překonané pokušení je takřka prstenem, kterým se Pán s duší svého služebníka zasnubuje. Mnozí si zakládají na dlouholetých zásluhách a radují se z toho, že nemuseli přestát žádná pokušení. Nechť však vědí: Pán bere v úvahu jejich slabost, neboť už před pokušením by strachem padli. Kde nebylo třeba těžce bojovat, není dokonalých ctností.«
JAK HO ĎÁBLOVÉ BILI
LXXXIV. kapitola
Jak ho ďáblové bili a že je třeba vyhýbat se knížecím palácům
705
119. Ďáblové na Františka doráželi nejen pokušeními – dokonce se s nimi musel rvát. Kdysi ho pan Lev, kardinál u Svatého kříže, prosil, aby u něho nějaký čas v Římě pobyl. Světec si za obydlí vybral věž, která měla devět klenutých celiček. Když se chystal prvé noci po modlitbě ulehnout, přišli ďáblové a bili ho tak dlouho, až zůstal polomrtvý ležet. Když odešli a světec nabral dech, přivolal bratra z vedlejší cely a řekl mu: »Bratře, přeji si, abys zůstal u mne, protože se bojím být sám. Právě mne totiž zbili ďáblové.« Ještě se chvěl na celém těle, jako by měl prudkou horečku.
120. Celou noc nespali. František pak druhovi řekl: »Ďáblové jsou biřici našeho Pána, bratře, trestají výtržnosti. Je známkou velké milosti, když na svém služebníku nenechá za života na zemi nic nepotrestáno. Já se však nepamatuji na žádný poklesek, který bych z milosrdenství Božího nesmyl pokáním. Je však možné, že Pán dovolil, aby se jeho biřici vrhli na mne proto, že svým pobytem na dvoře velkých pánů nedávám druhým dobrý příklad. Když se moji bratři, kteří žijí v chatrčích, dozvědí, že pobývám u kardinálů, budou se domnívat, že žiji v přepychu a slastech. Proto, bratře, pokládám za lepší, aby se ten, kdo má druhým dávat vždy dobrý příklad, vyhýbal knížecím palácům a aby ty, kdo snášejí chudobu a nedostatek, posiloval tím, že na sebe bere podobné.« Časně ráno se proto vypravili ke kardinálovi, vše mu řekli a rozloučili se s ním.
Kéž by si toto zapamatovali bratři, kteří žijí na dvorech pánů, a kéž by věděli, že jsou nedochůdčaty, která jen tak vyšla z lůna své matky. Neodsuzuji poslušnost, ale kárám ctižádostivost, lenost a radovánky s pohodlím. A konečně: dávám Františka za dokonalý vzor všude tam, kde je třeba poslouchat.
Žel, někteří dělají to, co se nelíbí Bohu proto, že se to líbí lidem.
LXXXV. kapitola
Příklad k předchozímu
706
121. Právě mi přišlo na mysl to, co bych, myslím, neměl zamlčet: Jistý bratr věděl, že někteří bratři dlí na dvoře vznešeného knížete. Sveden slavomamem toužil po tom, aby se stal dvorním bratrem jako oni. Když celé dni o dvorském životě přemýšlel, jedné noci ve snu viděl, že dotyční bratři jsou mimo místa, kde bratři pobývají, a že jsou z jejich společenství vyloučeni. Kromě toho viděl, jak jedí hrách, smíšený s lidskými výkaly, jakoby ze špinavého prasečího koryta. Ten pohled bratra velmi poděsil. Když pak za ranního šera vstával, nechtěl už o dvorském životě ani slyšet.
LXXXVI. kapitola
O pokušeních, která Františka trápila na osamělém místě,
a o vidění, které jeden bratr měl
707
122. Kdysi přišel světec se svým druhem k osamělému kostelu. Chtěl se zde o samotě s Bohem pomodlit. Proto svému bratru řekl: »Můj bratře, chtěl bych tu být přes noc sám. Zajdi do špitálu a časně ráno se ke mně vrať!«
Když se do noci oddaně modlil k Pánu, rozhlédl se, kam by složil hlavu. Náhle se v duchu rozechvěl, začal se třást a padla na něho úzkost. Cítil, že se blíží ďábelské útoky, slyšel už zlé duchy, jak kolem pobíhají. Požehnal se svatým křížem a řekl: »Ve jménu všemohoucího Boha vám, ďáblové, poroučím, dělejte s mým tělem vše, co je vám dovoleno, neboť nemám většího nepřítele než své tělo – proto to rád vydržím a pomstíte se za mne mému protivníkovi.« Ďáblové, kteří přišli, aby ho poděsili, sami se poděsili, když viděli tak velikého ducha ve slabém těle, a zahanbeni a zmateni vzali do zaječích.
123. Když se bratr ráno vrátil, zastihl světce hluboce před oltářem skloněného. Čekal stranou a modlil se před křížem. A hle, dostal se do vytržení a viděl v nebi trůny a mezi nimi jeden skvostnější, než byly ostatní. Divil se vznešenosti tohoto trůnu a přemýšlel, komu asi náleží. Vtom slyšel hlas: »Tento trůn patřil jednomu z padlých andělů a nyní je připraven pro pokorného Františka.« Když pak bratr přišel k sobě, viděl, jak František po modlitbě vychází z kostela. I padl před ním do podoby kříže na zem a oslovil ho, jako by už nežil na zemi, ale panoval v nebi: »Otče, pros za mne Božího Syna, aby mi nepřičítal moje hříchy.« Muž Boží ho pozvedl, neboť poznal, že mu bylo při modlitbě něco zjeveno.
Cestou se bratr blaženého Františka tázal: »Otče, co myslíš sám o sobě?« A on mu odpověděl: »Mám za to, bratře, že jsem mezi hříšníky největší; neboť kdyby Bůh prokázal zločinci tolik dobrodiní a milosrdenství jako mně, byl by daleko duchovnějším člověkem než já.« A hned promluvil Duch Boží v bratrově srdci: »Vidíš, že je tvoje vidění pravdivé: pokora tohoto nejpokornějšího z lidí jistě ho pozvedne na ten trůn, který byl pýchou ztracen.«
LXXXVII. kapitola
O bratrovi, který byl zbaven pokušení
708
124. Jeden dobrý bratr, který v řádu dlouho a krásně žil, byl postižen velikým soužením těla a zdálo se, jako by ho už pohlcovala propast zoufalství. Jeho bolest každým dnem rostla, protože jeho svědomí, spíš přejemnělé než moudré, ho nutilo, aby se stále zpovídal. Dokud pokušení nepovolí, neměl by se z pokušení člověk zpovídat.
Bratr byl k tomu ještě tak stydlivý, že se bál zjevovat vše jen jednomu knězi – ač jeho proviny byly takřka nic – že rozděloval věci i myšlenky a jednomu knězi se svěřoval s tím, druhému s oním.
Když se jednou se svatým Františkem procházel, světec mu řekl: »Můj bratře, říkám ti: v budoucnu se už ze svých soužení nepotřebuješ zpovídat. Buď beze strachu! To, co se ti stává a na čem vinu nemáš, nebude ti k vině, nýbrž ke slávě. Kdykoli bys byl sužován, pomodli se na můj příkaz sedm Otčenášů!« Bratr se divil, odkud světec všecko ví, a zmocnila se ho veliká radost. Zakrátko pak byl prost všech soužení.
O PRAVÉ DUCHOVNÍ RADOSTI
LXXXVIII. kapitola
Chvála duchovní radosti, zlo sklíčenosti
709
125. Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti nástrahám a lstem zlého ducha. Říkával totiž: »Ďábel nejvíc jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach a podle libosti jej hází do záhybů svědomí, aby pošpinil čistotu svědomí a ryzost života. Je-li však srdce naplněno duchovní radostí, marně stříká had svůj jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníkovi, když ho zastihnou plného svaté radostnosti. Je-li však mysl malátná, bez útěchy a smutná, snadno se stane kořistí smutku nebo marných radovánek.«
Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si »pomazání ducha i olej radosti«. Bedlivě se vystříhal sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkával totiž: »Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale pak se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy. Setrvá-li v zádumčivosti, trudnomyslnosti, zbytní v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, nebude-li brzy slzami vyhlazeno.«
LXXXIX. kapitola
František slyší anděla, jak hraje na loutnu
710
126. Když kdysi léčil František své oči v Rieti, zavolal si jednoho ze svých bratří, který byl dříve ve světě loutnistou, a řekl mu: »Bratře, děti tohoto světa nerozumějí Božím tajemstvím. Vždyť i hudební nástroje, určené původně k Boží chvále, lidská smyslnost rozlaďuje a šimrají v uších. Byl bych rád, kdyby sis někde vypůjčil loutnu a složil pěknou píseň, abys mi aspoň trochu zmírnil bolesti, které trápí mého bratra tělo.«
Bratr řekl: »Otče, velmi se bojím, aby takové lehkomyslné chování nevzbudilo u lidí podezření, že jsem byl pokoušen.« Světec mu na to odvětil: »Tak toho tedy nechme bratře. Je dobré leccos si odříci, aby neutrpěla dobrá pověst úhony.«
V noci pak, když světec rozjímal o Bohu, zazněla najednou překrásná melodie na loutnu. Nikoho však nebylo vidět. Hra zněla tu a tam, jako by loutnista přecházel. Když se světec soustředil na Boha, pociťoval při melodii takovou slast, že si připadal jako v jiném světě. Hned ráno si světec onoho bratra zavolal a vše mu vypravoval. Nakonec dodal: »Pán, který zarmoucené těší, nikdy mě nenechal bez útěchy. Když jsem nemohl slyšet lidskou hru na loutnu, uslyšel jsem líbeznější.«
XC. kapitola
Jak zpíval světec francouzské písně, když byl vesel
711
127. Když se ve Františkově nitru někdy ozvala sladká melodie, dával jí výraz francouzskou písní. Někdy také zvedl ze země kus dřeva – jak jsem na vlastní oči viděl – podržel jej levou rukou, pravou vzal nití jako luk napjatý prut a dělal, jako by s ním hrál na loutnu. Při tom se v rytmu kolébal a francouzsky od srdce zpíval.
Tyto radostné scény však často končily slzami a radostný zpěv přecházel v soucit s Kristovým utrpením. Světec neustále vzdychal, jeho sténání se stupňovalo, nakonec zapomněl na věci, které držel v rukou, a byl myslí vytržen do nebe.
XCI. kapitola
Jak smutného bratra pokáral a napomenul
712
128. Jednou světec viděl, že se jeden z bratří mrzutě a smutně mračí. Ne zrovna mírně mu řekl: »Nesluší se, aby se služebník Boží ukazoval lidem smutný a zarmoucený. Má být vždy radostné mysli. Své poklesky lituj ve své cele, plakat a vzdychat máš před Bohem. Když jsi mezi bratřími, netruchli a buď radostný, jako jsou ostatní!« Po chvíli dodal: »Nepřátelé spásy člověka mi velmi závidí a u mých bratří se pokoušejí o to, co u mne neprosadí: ponořují je do smutků.«
Duchovně radostného člověka František tak miloval, že dal na jedné kapitule k obecnému poučení napsat toto napomenutí: »Bratři se mají chránit toho, aby byli zasmušilí a smutní pokrytci. Mají se naopak jevit jako lidé, kteří se radují v Pánu, jsou veselí a laskaví, jak se sluší.«
XCII. kapitola
Jak je třeba zacházet s tělem, aby nereptalo
713
129. Kdysi světec řekl: »O bratra tělo je třeba moudře pečovat, aby nezaviňovalo bouře špatných nálad. Třeba mu vzít každou příležitost k reptání, aby dokázalo bez omrzení bdít a setrvávat v dobré modlitbě. Jinak by mohl bratr tělo říci: Umírám hladem, nejsem s to snášet břímě tvých duchovních zátěží. Když však po dostatečné krmi dále bručí, věz, že potřebuje jako líné zvíře ostruhy, nebo jako lenivý osel karabáč.«
Jen v této věci nebyly skutky našeho svatého Otce v souladu s jeho slovy, neboť, ač bylo jeho tělo bez viny, podroboval si je bičováním a postem a bezdůvodně je bil. Neboť oheň ducha jeho tělo tak produchovněl, že když duše prahla po Bohu, i svaté tělo pociťovalo žízeň.
NEVHODNÉ RADOSTI
XCIII. kapitola
Proti marnivému slavomamu a pokrytectví
714
130. Protože František duchovní radosti tak miloval, horlivě se vystříhal radostí nevhodných. Věděl totiž, že je třeba vroucně milovat to, co člověka vede k dokonalosti, a bděle se varoval toho, co v životě působí neblaze. Samolibou slávychtivost se snažil udusit už v zárodku. Nestrpěl, aby to, co mohlo oči Páně urazit, i jen chvilku trvalo. Často, když ho hlasitě chválili, nořil své srdce v hluboké bolesti ihned do smutku. Kdysi v zimě měl světec na svém chatrném těle jen kousky látky vyspravený chatrný hábit. Jeho kvardián opatřil kus liščí kožešiny, přinesl mu ji a řekl: »Otče, trpíš nemocí míchy a žaludku. Pro lásku Boží tě prosím, dej pod svůj hábit přišít tento kus kožešiny. Nechceš-li však kus celý, nech aspoň část přišít na místo, kde je žaludek.«
Blažený František mu odpověděl: »Chceš-li, abych to strpěl pod hábitem, dej stejný kus kožešiny přišít i na vnější stranu, aby tento viditelný kus lidi upozornil na kožešinu pod hábitem.«
Bratr návrh vyslechl, ale nesouhlasil s ním. Snažně světce dál prosil, ale nedosáhl ničeho. Nakonec se kvardián s přáním smířil a kusy kožešiny přišili, jak si František přál, aby se navenek nezdál jiný než uvnitř.
Otče stejný slovem i životem, stejný navenek i uvnitř, stejný jako podřízený i představený! Nezáleží ti na slávě ani u cizích, ani u svých: ty se chlubíš jen v Pánu.
Ty však, kdo nosí kožichy, nechtěl bych urazit, když jsem řekl, že dával kožešinu zespodu i svrchu. Vždyť víme, že lidé, nevinnosti zbavení, potřebovali oděv z kůží.
XCIV. kapitola
Jak se vyznáním chránil před pokrytectvím
715
131. Jednou o Vánocích, když byl v poustevně v Poggiu, přišlo mnoho lidí na jeho kázání. Začal tedy takto: »Pokládáte mne za svatého člověka, a proto jste přišli. Musím se vám však přiznat, že jsem po celou postní dobu jedl pokrmy připravené na špeku.« Takto přičítal často poživačnosti, co si dovoloval jen pro svou nemoc.
XCV. kapitola
Pokorné vyznání pomáhá proti marnivému slavomamu
716
132. Kdykoli se cítil pokoušen k marnivé slávychtivosti, hned to přede všemi horlivě vyznával. Když kdysi šel po Assisi, potkal stařenku, která ho prosila o almužnu. Protože u sebe kromě svého pláště nic neměl, bez rozmýšlení jí ho dal. Pocítil však hnutí pyšné samolibosti. Ihned se tedy přede všemi vyznal, že měl pocit marnivé slávychtivosti.
XCVI. kapitola
Jak odpovídal těm, kdo ho chválili
717
133. František se snažil, aby dary svého Pána ukrýval a v srdci tajil. Nechtěl je vystavovat slávě a obdivu, protože to mohlo zavdat příležitost k pádu. Proto, když ho chválili, odpovídával takto: »Mohu ještě mít syny a dcery! Nechvalte mě, jako bych už byl mimo nebezpečí! Nelze chválit toho, jehož konec je nejistý. Jestli ten, který mi něco zapůjčil, vezme to nazpět, zbudou mi jen tělo a duše – a ty má i nevěřící.« Tak to říkával těm, kdo ho chválili. Sobě však domlouval: »Kdyby takovými milostmi Nejvyšší zahrnul lupiče, byli by vděčnější než ty, Františku.«
XCVII. kapitola
Co říkával těm, kteří chválili sami sebe
718
134. Často svým bratřím říkával: »Kvůli těm věcem, které dokáže i hříšník, nesmí si nikdo lichotit. Hříšník se dovede postit, modlit se, plakat, vlastní tělo trestat, ale nedovede toto: zůstat svému Pánu věrný. Proto máme svou slávu hledat v tomto: abychom Bohu prokazovali náležitou úctu, abychom mu věrně sloužili a jen jemu připisovali vše, co nám daruje. Největším nepřítelem člověka je jeho tělo: nedovede si vzpomenout na nic, čeho by mělo litovat, nedovede nic předvídat, aby věrně žilo v bázni Boží. Touží po jediném: zneužít přítomnost. A co je ještě horší: dary, které dostala duše, přivlastňuje sobě a pyšní se jimi. Za ctnosti, bdění a modlitby snaží se sklízet lidskou pochvalu. Duši nic neponechává a dokonce se snaží, aby i ze slz dostalo co největší podíl.«
UKRÝVÁNÍ STIGMAT
XCVIII. kapitola
Co František odpovídal těm, kdo se ho ptali na stigmata,
a jak bedlivě se je snažil skrývat
719
135. Nebylo by správné přejít mlčením, jak bedlivě skrýval znamení ran Ukřižovaného, i nejvyšším duchům úctyhodná. V prvých měsících po stigmatizaci, když Kristova láska přetvořila milujícího ve svůj věrný obraz, zatajoval a ukrýval ten poklad tak pečlivě, že dlouho ani nejdůvěrnější bratři o tom nevěděli. Božská prozřetelnost však nechtěla, aby stigmata zůstala navždy utajena a aby je ani jeho nejbližší neviděli. Jednou tedy spatřil jeden z bratří znamení ran na jeho nohou a řekl mu: »Bratře, co to je?« On odpověděl: »Starej se o své věci!«
720
136. Jindy si týž bratr vyžádal jeho hábit, aby jej vyčistil. Zjistil na něm stopy krve. Když světci hábit vracel, řekl: »Odkud je ta krev, kterou se zdá být hábit promočen?« Světec položil prst na oko a řekl: »Zeptej se, co to je, když nevíš, že to je oko.« Málokdy si umýval ruce celé, spíš smáčel jen prsty, aby se okolostojícím neprozradilo tajemství. Nohy umýval velmi zřídka a tajně.
Když ho někdo prosil, aby mu podal ruku k políbení, podával mu ji jen napůl, aby bylo možné políbit jen prsty. Někdy místo ruky podával jen rukáv.
Na nohy si bral vlněné ponožky, aby rány nebylo vidět, a dával na ně kousíček kůže, aby zmírnil drsnost vlny. Ačkoli svatý Otec před svými druhy nemohl rány úplně ukrýt, přece ho bolelo, když je někdo viděl. Ti z jeho bratří, kdo byli dost rozumní, sami odvraceli oči, když někdy musel ruce nebo nohy obnažit.
XCIX. kapitola
Jak kterýsi bratr spatřil rány zbožnou lstí
721
137. Když dlel Otec v Sieně, přišel tam náhodou jeden bratr z Brescie, který si toužebně přál rány svatého Otce vidět. Aby toho dosáhl, prosil bratra Pacifika o pomoc. Ten mu řekl: »Než odtud odejdu, poprosím Otce, abych mu mohl políbit ruku. A až mi ruku podá, dám ti očima znamení a ránu uvidíš.« Když se připravili k odchodu, šli za světcem, poklekli a bratr Pacifik Otci řekl: »Požehnej nám, nejmilejší Matko« – byl totiž básníkem – »a dej mi ruku k políbení!« Políbil ruku, kterou František jen nerad podal, a dal bratrovi znamení, aby se na ni podíval. Pak poprosil i o druhou a také ji bratrovi ukázal. Po jejich odchodu se Otci zazdálo, že použili zbožné lsti – a tak tomu i bylo. On však pokládal zbožnou zvědavost za bezbožnou, zavolal zpět bratra Pacifika a řekl mu: »Pán ti odpusť, bratře, že mě někdy velmi zarmucuješ.« Pacifik ihned poklekl a pokorně řekl: »Čím jsem tě zarmoutil, nejmilejší Matko?« Blažený František mu neodpověděl a tím mlčením ta věc skončila.
C. kapitola
Jak kterýsi bratr spatřil ránu v boku
722
138. I když několik lidí vidělo znamení ran na rukou i nohou – protože tato místa nebyla zakryta oděvem – ránu v boku za světcova života viděl jen jediný člověk, a to jedenkrát. Pokaždé totiž, když si dával světec čistit hábit, skrýval pravou paží ránu v boku. Někdy na ránu položil i levou ruku. Když ho jednou jeden bratr utíral, sklouzla mu ruka přes ránu, a tím způsobil světci velikou bolest. Jiný bratr, který se chtěl ze zvědavosti dopátrat toho, co bylo druhým skryto, řekl jednou Otci: »Otče, máme ti vyčistit hábit?« Světec mu odvětil: »Ať ti to Pán odplatí, bratře, je toho třeba.« Když pak Otec hábit svlékal, díval se bratr velmi pozorně a viděl jasně ránu v jeho boku. Jen jediný ji za světcova života viděl – jiní ránu viděli teprve po jeho smrti.
CI. kapitola
Že je třeba ctnosti skrývat
723
139. Jak se Otec zřekl slávy, která neměla za cíl Krista, tak dal výhost i projevům lidské přízně. Věděl, že lidské řeči podemílají ctnosti. I to věděl, že je škodlivější ctností zneužívat, než je vůbec nemít. Věděl též, že zachovat ctnosti dá víc práce než je získat.
Jak nás mnohem víc přitahuje marnivost než pravá láska, jak na nás přízeň světa působí mocněji než láska Krista! A přitom vášně nepozorujeme a duchy nezkoumáme. Když nás k činu podněcuje slavomam, my si namlouváme, že nás to podněcuje láska. Trpělivě snášíme, že nejsme dobří, ale nesneseme, jestli nás za dobré nepokládají. Tak žijeme z lidské chvály, protože jsme jen lidé.
POKORA
CII. kapitola
Františkova pokora v chování, smýšlení i žití, proti svévoli
724
140. Pokora je strážcem i ozdobou všech ctností. Není-li základem duchovní budovy, hrozí jí zřícení, ač se zdá, že je vše v pořádku. Náš svatý Otec měl tuto ctnost ve zvlášť hojné míře. Sám se pokládal za hříšníka, ač byl ozdobou a světlem v každém ohledu. Snažil se být pevný v pokoře, aby položil základ, kterému se naučil od Krista. Nemyslil na to, v čem byl dokonalý, jen si připomínal své nedostatky přesvědčen o tom, že mu chybí daleko víc, než má. Měl jedinou ctižádost: být lepší. Nikdy se proto s ctností nespokojil, stále jich měl málo.
V chování byl pokorný, ve smýšlení pokornější a v hodnocení sebe sama nejpokornější. To, že byl představeným, se dalo poznat jen takto: mezi Menšími byl nejmenší. Tato ctnost, tento titul hlásal, že je generálním ministrem.
Jeho ústům byla vzdálena každá pýcha, jeho gestům každá póza, jeho skutkům jakékoli nešlechetné chování. Zjeveními se mu dostalo znalosti o mnoha věcech. Když však mluvil, dával přednost názorům druhých. Měl za to, že mínění bratří je spolehlivější, že cizí názor je lepší než vlastní.
Říkával, že pro Pána všecko ještě neopustil ten, kdo si nechal měšec vlastní vůle. Raději měl, když ho kárali, než když ho chválili, protože – jak říkal – to prvé ho nutí, aby se polepšil, to druhé ho svádí k pádu.
CIII. kapitola
Jeho pokora vůči biskupu z Terni a jednomu sedlákovi
725
141. Po skončeném kázání chválil Františka přede vším lidem biskup v Terni takto: »V této poslední době oslavil Bůh svou církev skrze tohoto chudého a nepatrného, prostého a nevzdělaného muže. Proto musíme Pána chválit, vždyť víme, že takto nezachází s každým národem.«
Když to světec slyšel, velmi se zaradoval, protože ho biskup veřejně prohlásil nepatrným člověkem. Když vstoupili do kostela, padl biskupovi k nohám a řekl: »Pane biskupe, opravdu jsi mi prokázal velikou čest, neboť ty jediný jsi opravdu moje zachoval neporušené, zatímco ostatní mi to loupí. Jako moudrý muž, který dovede rozlišovat, oddělil jsi bezcenné od cenného. Bohu jsi vzdal chválu a mě jsi po pravdě nazval nepatrným.«
726
142. Boží muž se však nejevil pokorným jen vůči výše postaveným, nýbrž i vůči sobě rovným a opovrhovaným. Ochotněji přijímal napomenutí a pokárání, než je sám dával.
Jednou, když nemohl jít pro slabost pěšky a jel na oslu, míjel sedláka, který na svém poli pracoval. Sedlák k němu přiběhl a dotazoval se ho, je-li on ten bratr František. Boží muž mu pokorně odpověděl, že jím je. Nato sedlák řekl: »Bratře, snaž se být tak dobrý, jak se o tobě říká, neboť je mnoho těch, kteří ti důvěřují. Napomínám tě proto: Buď vždycky takový, jak se od tebe očekává.« Když to Boží muž uslyšel, sesedl z osla, padl před sedlákem na kolena, políbil mu nohy a děkoval mu za velikou milost, že ho napomenul.
Ačkoli byl tak známý a slavný, že ho mnozí pokládali za světce, přece se před Bohem i světem pokládal za neužitečného člověka. Nezpyšněl pro svou slávu a svatost, ani pro množství bratří a synů, kteří mu byli dáni jako první odměna za zásluhy.
CIV. kapitola
Jak se František na kapitule zřekl úřadu představeného
a o modlitbě, kterou přitom pronesl
727
143. Aby si zachoval ctnost svaté pokory, zřekl se František na kapitule několik let po svém obrácení přede všemi bratry úřadu představeného se slovy: »Od nynějška jsem pro vás mrtev. Vizte, zde je bratr Petr Catani, jehož my všichni, já i vy, chceme poslouchat.« A hned se před ním uklonil a slíbil mu poslušnost a úctu. Bratři se rozplakali a bolestí začali vzlykat, když se viděli bez Otce, sirotky. Blažený František povstal, sepjal ruce k modlitbě, pozdvihl oči k nebi a řekl: »Tobě, Pane, odevzdávám rodinu, kterou jsi mi svěřil. Pro nemoc, o které víš, Pane, nemohu o ni dál pečovat, proto ji odporoučím ministrům, kteří se v den soudu budou před tebou odpovídat, jestli jejich nedbalostí, špatným příkladem nebo tvrdým káráním některý bratr zahyne.« Od té doby zůstal podřízeným až do své smrti a jevil se pokornější než kdokoli jiný.
CV. kapitola
Jak se František zřekl svých druhů
728
144. Jindy se před svým vikářem zřekl druhů se slovy: »Touto výsadou svobody nechci budit zdání, jako bych měl zvláštní postavení, ať mě bratři provázejí z místa do místa, jak jim sám Pán vnukne.« A dodal: »Viděl jsem kdysi slepého, který měl na svých cestách za průvodce jen psa.«
To tedy bylo jeho slávou, že každé zdání zvláštnosti nebo povýšenosti odmítl, aby na něm spočinula Kristova moc.
CVI. kapitola
Františkovy výroky proti těm, kdo bažili po úřadech v řádu;
jak si představuje Menšího bratra
729
145. Když pozoroval, jak někteří dychtí po úřadech v řádu a jsou toho nehodni pro ctižádost, říkal, že už nejsou Menší bratři, že zapomněli na povolání, jehož se jim dostalo, a že pozbyli své slávy. Některé bratry, kteří byli nešťastni, když byli úřadu zbaveni – protože v něm nehledali břímě, ale poctu – přísnými slovy káral.
Jednou svému druhovi řekl: »Neměl bych se za Menšího bratra, kdybych nebyl takovýhle: Představ si, že jdu nyní jako představený na kapitulu, tam kážu a napomínám, a bratři mi řeknou: jsi pro nás moc nevzdělaný a prostý, nechceme, abys byl naším představeným; neumíš mluvit a jsi prostoduchý. A nakonec bych byl s hanbou sesazen a v opovržení všech. Víš, kdybych taková slova nevyslechl se stejným výrazem tváře i radostí ducha a stejnou touhou po svatosti, nejsem Menším bratrem.« A ještě dodal: »Máme-li úřad, hrozí nám pád; když nás někdo chválí, můžeme náhle padnout, ale v pokoře je vždycky pro duši zisk. Proč toužíme víc po nebezpečích než po zisku, když nám byl čas dán k tomu, abychom zisk, zásluhy získali?«
CVII. kapitola
Že se bratři mají duchovním podřizovat a proč
730
146. Světec sice chtěl, aby se bratři vůči všem chovali jako nejmenší a se všemi lidmi žili v pokoji, ale zvlášť je svým slovem i příkladem poučoval, aby se především podřizovali kněžím. Říkával totiž: »Pán nás poslal, abychom podporovali kněze a pečovali o spásu duší; abychom doplňovali to, co se kněžím nedostává. Odměny se každému nedostane podle vážnosti, kterou požíval, ale podle opravdovosti jeho práce. Vězte, bratři, že práce pro spásu duší je velmi milá a že jí lze lépe dosáhnout pokojem s kněžími než nesvorností. Jsou-li jejich chyby spáse duší na překážku, uvědomte si, že pomsta patří Bohu a že on odplatí ve svůj čas. Proto se podřizujte církevní vrchnosti, aby – pokud záleží na vás – nevzešla žárlivost. Budete-li lidmi pokoje, získáte Pánu nejen lid, ale i kněze – a to je Pánu milejší, než kdybyste mu získali jen lid, ale kněze pohoršovali. Přikrývejte proto jejich chyby, nahrazujte jejich četné nedostatky – a když tak činíte, buďte co nejpokornější.«
CVIII. kapitola
Jak prokázal úctu biskupovi z Imoly
731
147. Jednou přišel František do Imoly v Romagni. Představil se biskupovi a prosil ho o dovolení, aby směl kázat. Biskup mu řekl: »Bratře, stačí, když svému lidu káži já.« František pokorně sklonil hlavu a odešel. Po necelé hodině vstoupil opět. Biskup se ho zeptal: »Co si přeješ, bratře? Už máš zas nějaké přání?« Blažený František mu odpověděl: »Pane, když otec syna jedněmi dveřmi vyhání, musí jinými opět vstoupit.« Přemožen touto pokorou, objal světce biskup srdečně a řekl: »Ode dneška máš ty i tvoji synové v mé diecézi obecné dovolení kázat, neboť svatá pokora si to zasluhuje.«
CIX. kapitola
Františkova pokora vůči svatému Dominikovi a opačně;
jejich vzájemná láska
732
148. Svatý Dominik a svatý František, světla země, byli právě v Římě u pána z Ostie, pozdějšího papeže. Když spolu krásně a zbožně hovořili, řekl jim biskup: »V prvotní církvi byli pastýři obcí chudí, byli to lidé zanícení láskou, a ne ziskuchtivostí. Proč nevzít z vašich bratří biskupy a preláty, kteří by byli ostatním světlem nejen učením, nýbrž i příkladem?«
Světci se dlouho dohadovali o tom, kdo má první odpovědět. Pokora přemohla Františka, že se ubránil a neodpověděl, přemohla i Dominika, že v pokorné poslušnosti odpověděl první. Řekl: »Pane, moji bratři jsou – račte tomu správně rozumět – vysoko postaveni a pokud to bude v mých silách, nedovolím, aby dosahovali jiný druh hodnosti.« Když takto krátce odpověděl, uklonil se biskupovi blažený Otec a řekl: »Pane, moji bratři se jmenují Menšími, aby nechtěli být vyššími. Jejich povolání žádá, aby zachovávali poslední místo a kráčeli ve šlépějích Spasitelovy pokory a byli povýšeni, až se svatým dostane odplaty. Chcete-li, aby v církvi přinášeli užitek, zachovávejte je v tom stavu, k němuž jsou povoláni, a kdyby bylo třeba, veďte je i proti jejich vůli na poslední místo. Proto vás, Otče, prosím: Nedopusťte, aby přijímali vyšší církevní úřady, aby nebyli tím pyšnější, čím jsou chudší, a aby se nevypínali nad ostatní.« To jsou odpovědi obou světců.
733
149. Co tomu říkáte vy, světcovi synové? Žárlivost i závist ukazují, že jste klesli, i vaše ctižádostivé pachtění po čestných místech ukazuje, že jste nepravými potomky. Vy se mezi sebou koušete a trháte; boje však vznikají jen ze žádostí. Měli byste bojovat proti mocnostem temnoty, proti šikům zlých duchů – a vy bojujete sami proti sobě. S tváří obrácenou k trůnu milosti hleděli naši Otcové plni pravého poznání na sebe vlídně; jejich synům však, kteří jsou závistiví, je pohled na sebe navzájem obtížný.
Co s tělem, kdyby bylo srdce rozladěné? Hlásání víry by na celém světě jistě přinášelo daleko větší užitek, kdyby Boží služebníky pevněji spojovalo pouto lásky. Vždyť o tom, co mluvíme nebo učíme, vznikají pochybnosti často právě proto, že se u nás ukazují určité známky nelásky, nenávisti. Vím, že vinu na tom nemají dobře smýšlející, ale zlovolní. Podle mého názoru by bylo třeba tyto bratry propustit, aby nenakazili svaté. A co mám říci o těch, kdo dychtí po vysokých místech? Po cestě pokory, a ne žádostivé pýchy vešli naši Otcové do nebe. Synové, kteří by kráčeli po stezkách ctižádosti, nehledali by cestu do nebeského města.
Bloudili by liduprázdnou krajinou a nenašli by místo, kde by mohli bydlit. Ale to od nás buď vzdáleno, Pane! Učiň, aby ti, kdo jsou duchem spřízněni, byli si také navzájem nakloněni. Pokoj buď s Izraelem!
CX. kapitola
Jak se jeden doporoučel druhému
734
150. Když Boží služebníci pánu z Ostie odpověděli, vzdal biskup, jejich slovy povznesen, nesmírné díky Bohu. Když se pak rozcházeli, prosil blažený Dominik svatého Františka, aby mu laskavě dal provaz, kterým se přepásal. František se dlouho zdráhal, odmítaje právě tak pokorně, jako onen vroucně prosil. Nakonec ho však Otec Dominik uprosil, dostal provaz, pln úcty se jím opásal pod hábitem. Pak si podali ruce, a jeden se co nejsrdečněji odporoučel do modliteb druhého. Světec pak řekl světci: »Přál bych si, bratře Františku, aby se tvůj i můj řád spojily v jeden a abychom v církvi žili podle jedné řehole.«
Po rozloučení řekl svatý Dominik některým přítomným: »Opravdu vám říkám: tohoto svatého muže Božího by měli všichni ostatní řeholníci následovat, protože jeho svatost je veliká.«
POSLUŠNOST
CXI. kapitola
Jak měl František kvůli pravé poslušnosti vždy kvardiána
735
151. Jako velmi prozíravý kupec chtěl František mnoha způsoby docilovat zisky a všechen svůj čas využít k získávání zásluh. Proto se dával rád řídit uzdou poslušnosti a sám sebe rád podřizoval vedení druhého. Proto se zřekl nejen úřadu generálního ministra, ale pro přísnější poslušnost si vyprosil i zvláštního kvardiána, kterého jako představeného ctil. Proto řekl i Petru Catani, když mu už dříve slíbil poslušnost: »Pro lásku Boží tě prosím, předej úřad představeného jednomu z mých druhů a já ho budu v plné oddanosti poslouchat jako tebe. Znám plody poslušnosti a vím, že není jediný okamžik bez zásluh pro toho, kdo svou šíji sklání pod jho druhého.« Petr jeho prosbě vyhověl, a tak František zůstal až do smrti podřízeným a uctivě poslouchal svého kvardiána.
Jednou svým druhům řekl: »Mezi dary, které mi Boží dobrota milostivě udělila, propůjčila mi i tu milost, že bych i novice, který by byl jen hodinu v řádu, poslouchal, kdyby mi byl dán za kvardiána, stejně horlivě jako nejstaršího a nejzkušenějšího bratra. Podřízený ve svém představeném nemá vidět člověka, ale toho, pro jehož lásku je poddán. Čím méně je představený hoden úcty, tím bohumilejší je pokorná poslušnost.«
CXII. kapitola
Jak má podle Františka vypadat pravá poslušnost
a o třech stupních poslušnosti
736
152. Když kdysi seděl blažený Otec s bratry, povzdechl a řekl: »Na celém světě snad není jediný řeholník, který by svého představeného dokonale poslouchal.« Druhové mu řekli s pohnutím: »Řekni nám, Otče, jaká je dokonalá a nejvyšší poslušnost?« A František ve své odpovědi přirovnal dokonale poslušného řeholníka k mrtvole. Řekl: »Vezmi bezduché tělo a polož je, kam chceš, a uvidíš, že se proti tomu nebude bránit, nebude reptat, že ho položili tam či onam, nebude odmlouvat, když ho nechají ležet. Když ho posadí na trůn, nebude se dívat vzhůru, ale dolů. Když ho obléknou do purpuru, bude se zdát dvojnásobně bledý. Tak vypadá opravdu poslušný. Neptá se, proč ho někam posílají, nestará se o to, na které místo ho dávají, nedomáhá se toho, aby ho přeložili. Povýší-li ho k nějakému úřadu, zachová obvyklou pokoru. Čím víc ho budou ctít, tím nehodnějším se bude cítit.«
Jindy, když hovořil o poslušnosti, nazval povolením to, co se obdrží po prosbě, a to, co se někomu nařizuje, aniž o to prosil, je svatá poslušnost. Obojí sice schvaloval, ale to druhé, říkal, je jistější.
Ale za největší čin poslušnosti, na němž tělo a krev nemají podíl, je podle něho jít z Božího vnuknutí mezi Saracény a jiné nevěřící s touhou nevěřící pro víru získat, nebo s touhou po mučednictví. O toto prosit pokládal za velmi bohumilou věc.
CXIII. kapitola
Že se nemá lehkomyslně pod poslušností poroučet
737
153. František měl za to, že by se pod poslušností mělo poroučet jen zřídka a že by se ohnivý šíp neměl střílet hned na počátku, ale nakonec. Říkával: »Ruka nemá příliš rychle sahat po meči.« A dále říkal, že kdo příkaz pod poslušností hned neuposlechne, nebojí se Boha ani lidí. A nic není pravdivějšího než toto.
Neboť co jiného je u nerozvážného představeného moc poroučet než meč v ruce šíleného? Co však je beznadějnější než řeholník, který poslušností pohrdá?
CXIV. kapitola
O bratrovi, jehož kapuci dal světec hodit do ohně, poněvadž k němu přišel bez dovolení, i když z úcty
738
154. Jednou přikázal světec bratrovi, který k němu přišel z vlastního popudu bez dovolení představeného, hodit jeho kapuci do velkého ohně. A nikdo kapuci nevytáhl, protože se každý bál Otcovy vzrušené tváře. Otec však poručil, aby ji zase z plamenů vytáhli, a nejevila stopy poškození. I když je třeba přičítat to zásluhám světcovým, snad i bratr měl na tom nějakou zásluhu. Přemohla ho totiž úctyplná tužba vidět svatého Otce. Chyběla mu však moudrost, vůdkyně ctností.
O BRATŘÍCH, KTEŘÍ DÁVAJÍ DOBRÝ
NEBO ŠPATNÝ PŘÍKLAD
CXV. kapitola
Příklad dobrého bratra a o chování starých bratří
739
155. František ujišťoval, že v této poslední době jsou bratři od Pána posláni k tomu, aby dávali lidem, žijícím ve tmě hříchu, příklad světla.
Říkal, že se cítí jakoby naplněn nejlíbeznější vůní a pomazáván drahocenným olejem, když slyší o velkolepých skutcích svých bratří, roztroušených po celém světě.
Jednou, v přítomnosti šlechtice z ostrova Kypru, spílal urážlivě bratr, jménem Barbarus, spolubratru. Když František viděl, že se bratr těmi tvrdými slovy cítí uražen, vzal oslí trus a za trest, že se rozčílil a hněval, cpal jej Barbarovi do úst, aby jej žvýkal. A při tom řekl: »Ústa, která proti bratru stříkala jed prchlivosti, nechť žvýkají trus.« Když to šlechtic uviděl, strnul a nad míru vzdělán odešel. Od té doby byl bratřím vždy k službám a podporoval je, jak mohl.
Podle dobrého zvyku zachovávali bratři vždy toto: Stalo-li se, že se jeden bratr v rozčilení hrubě obořil na druhého, hned si lehl na zem a políbil nohu tomu, kterému způsobil bolest, i když se zdráhal. Světec se radoval, když slyšel, že si jeho synové jsou navzájem dobrým příkladem, a požehnáním zahrnoval ty, kdo slovem i příkladem přiváděli hříšníky ke Kristově lásce. Přál si, aby jeho synové, jako on sám, horlivě pracovali na spáse duší a byli jeho pravým obrazem.
CXVI. kapitola
Jak dávali někteří špatný příklad, jak se nad tím světec pozastavoval
a jak nad nimi vyřkl kletbu
740
156. Kdo svými bezbožnými skutky nebo špatným příkladem porušil svatost řádu, propadl Františkově kletbě. Jednou mu vypravovali o dvou bratřích, kteří přišli k biskupovi z Fondi. Aby předstírali větší pohrdání sebou, nechali si narůst delší vousy. Biskup prý jim řekl: »Dejte pozor, aby nebyla takovými svévolnými novotami zakalena svatost řádu.«
Světec prudce povstal, vztáhl ruce k nebi a prolévaje slzy pravil: »Pane Ježíši Kriste, ty jsi vyvolil dvanáct apoštolů. I když se ti jeden zpronevěřil, ostatní ti zůstali věrní a v pravém duchu kázali svaté evangelium. V těchto posledních dobách jsi, pln milosrdenství, zasadil řád Menších bratří jako oporu víry v tebe a aby se jimi naplnilo tajemství tvého evangelia. Kdo by za ně před tvou tváří dostiučinil, kdyby nejen nedávali příklad světla, když jsou k tomu posláni, ale vykazovali skutky temnoty? Tebou, nejsvětější Pane, celým nebeským dvorem i mnou nejmenším buďte prokleti, kdo svým špatným příkladem ničí a boří, co jsi skrze svaté bratry tohoto řádu vystavěl a stavět nepřestáváš.« Kdo si mohou blahopřát, že na nich spočívá Otcovo požehnání, kdo se mohou radovat, že byli hodni těšit se z jeho důvěrného přátelství? A kdo by nepociťovali lítost nad tím, že ke zkáze jiných konali skutky temnosti, běda, běda jim pro věčné zavržení!
741
157. »Nejlepší bratři,« říkával, »musí se hanbou propadnout za skutky špatných bratří, i když sami nehřešili, musí pykat za to, že se špatní odsuzují. Hrozným mečem mě probodávají a každý den znovu mi jej vrážejí do srdce.« Pokud se někdy vyhýbal styku s bratřími, bylo to proto, aby o některém nemusel slyšet něco zlého a tím obnovovat svou bolest.
Také říkal: »Přijde doba, kdy Bohem milovaný řád nabude špatné pověsti, že bude bratřím hanba jít na veřejnost. Ti, kdo v té době budou chtít do řádu vstoupit, budou vedeni jen působením Ducha svatého, tělo a krev je neposkvrní a budou mocně požehnáni od Pána. Nebudou konat veliké záslužné skutky, protože láska, která k nim vede, vychladne; budou těžce zkoušeni a pokoušeni. Ale ti, kdo tehdy se osvědčí, budou lepší než jejich předchůdci. Ale běda těm, kdo budou jen na oko řeholně žít a oddávat se lenošné zahálce, kdo nebudou pokušením statečně odporovat! Jen ti, kdo se osvědčí, dosáhnou korunu života.«
CXVII. kapitola
Co mu zjevil Bůh o trvání řádu: že nikdy nezanikne
742
158. V těchto zkouškách ho utěšovala Boží navštívení, v nichž ho Bůh ujišťoval, že základy jeho řádu zůstanou povždy pevné. Dostal zjevení, že na místa těch, kdo zahynou, přijdou noví vyvolení. Když se jednou nad špatnými příklady rozčílil a vzrušen se začal modlit, pokáral ho Pán takto: »Proč se rozčiluješ, človíčku? Což nevíš, že já jsem hlava i ochránce řádu? Tebe, prostého, jsem povolal k tomu, abys jiným povolaným ukazoval, co jsem učinil na tobě. Já povolávám, já zachovám i budu pást. Abych zkázu po jedněch napravil, nahradím je jinými. Proto se nerozčiluj, pracuj na své spáse. I kdyby se řád ztenčil na tři bratry, bude mou milostí neotřesitelně trvat.« Od té doby Otec říkával, že se i mnoho nedokonalostí nahradí ctnostmi jednoho opravdu svatého bratra, protože i jen jeden paprsek světla zaplašuje tmu.
PROTI ZAHÁLCE A ZAHÁLEČŮM
CXVIII. kapitola
Zjevení o tom, kdy je a kdy není služebníkem Božím
743
159. Od té doby, kdy se tento muž zřekl pomíjejícího a oddal se Pánu, ani minutu nenechal nevyužitou. A opravdu: ačkoli už mnoho pokladů snesl do pokladnice Páně, zdálo se mu stále, že teprve začíná. Nekonat stále dobré pokládal za velkou vinu a nekráčet kupředu pokládal za krok zpět.
Jednou v Sieně zavolal v noci bratry do své cely a řekl jim: »Bratři, prosil jsem Pána, aby mi zjevil, kdy jsem a kdy nejsem jeho služebníkem, protože bych nechtěl být leč služebníkem. A Pán mi ve své převeliké vlídnosti a dobrotivosti řekl: Za opravdového služebníka tě uznávám, když svaté věci smýšlíš, mluvíš i činíš. A proto jsem vás, bratři, zavolal, abyste věděli, že se před vámi budu stydět, kdybych někdy některou z těch tří věcí nedělal.«
CXIX. kapitola
Jaké pokání za planá slova nařídil František u Porciunkuly
744
160. Jindy Boží muž u Porciunkuly uvažoval o tom, kolik užitku z modlitby se ztratí neužitečnými slovy po modlitbě. A proti zbytečnému a neužitečnému mluvení dal tento lék: »Kdykoli řekne některý z bratří plané či neužitečné slovo, bude povinen ihned vyznat svou vinu a za každé takové slovo se pomodlit Otčenáš. A přikazuji i toto: vyzná-li svou vinu sám jako první, pomodlí se Otčenáš za svou duši, bude-li ho musit upozornit druhý, pomodlí se za jeho duši.«
CXX. kapitola
Jak tvrdě sám pracoval a zaháleče nemohl vidět
745
161. Říkal, že takovým, kteří se s žádnou prací nechtějí spřátelit, by patřilo, aby je Bůh vyvrhl ze svých úst. Žádný zahálčivý se před ním nemohl bez pokárání objevit. On sám pak, příklad dokonalostí, pracoval svýma rukama a z daru času nenechal nic uplynout bez užitku.
Jednou řekl: »Chci, aby všichni moji bratři pracovali a aby se pořádně dřeli. Ti, kdo neumějí žádné řemeslo, ať se mu naučí!« Jako důvod uvedl toto: »Abychom nebyli lidem na obtíž a aby zahálkou srdce i jazyk nenapadaly nedovolené věci.« Odměnu za práci neponechával libovůli pracujícího, rozhodoval o ni kvardián nebo komunita.
CXXI. kapitola
Stížnost světci na zaháleče a žrouty
746
162. Dovol, svatý Otče, abych dnes kvůli některým, kteří se nazývají tvými syny, nebi hořce žaloval. Mnozí nemají v lásce ctnosti, chce se jim málo pracovat a mnoho odpočívat, a proto se nejeví jako synové Františkovi, ale Luciferovi. Máme, žel, více slabochů než bojovníků, ačkoli by měli všichni svůj život pokládat za rytířskou službu, vždyť jsou narozeni k práci. Jít kupředu pracovitým životem nechtějí a rozjímavým to nedokáží. Aby ostatní zmátli, pracují víc hrdlem než rukama. Těmi, kdo je chtějí polepšit, pohrdají, a nikdo se jich nesmí dotknout ani konečkem prstu.
Ještě víc se podle slov blaženého Františka divím jejich nestydatosti, protože doma by museli dřít v potu tváře a nyní lenoší, živí se potem chudých. Podivná věc! Ač celkem nic nedělají, zdá se jim, že jsou stále zaměstnáni. Kdy je čas k jídlu, vědí moc dobře, jak se má pracovat, nevědí.
Dobrý Otče, jsou tito ohavové hodni tebe? Ne. Ani tvého roucha! Ty jsi nás vždycky učil, že si v tomto pomíjivém světě máme tvrdou prací dobývat poklady zásluh, abychom na onom nemuseli žebrat. Oni však nemají podíl ve věčné vlasti, neboť tam půjdou do vyhnanství. A tato nemoc se u podřízených rozmáhá, protože představení dělají, jako by jednou nemuseli nést tresty těch, jejichž nepravost nyní trpí.
O SLUŽEBNÍCÍCH SLOVA BOŽÍHO
CXXII. kapitola
Jaký má být kazatel
747
163. Služebníky Božího slova chtěl mít ty, kdo by se věnovali studiu duchovních věcí a nebyli by zaneprázdněni jiným zaměstnáním. Říkával, že jsou velkým Králem vyvoleni k tomu, aby přikázání, která přijí-mají z jeho úst, předávali dále lidu. A také říkával: »Kazatel musí nejprve v modlitbě načerpat, co pak posvátnou řečí vydává ze srdce; nejprve musí rozehřát své srdce, aby nemluvil jen chladná slova.« Říkal též, že tento úřad je ctihodný, a ctihodní že jsou ti, kdo jej dobře vykonávají. »Jsou,« říkával, »životem těla, bojovníky proti zlým duchům, světlem světa.«
Učitele teologie pokládal za hodny ještě větší cti. Pro všechny dal totiž jednou napsat: »Všech teologů a těch, kdo nám přednášejí Boží slovo, musíme si velmi vážit a prokazovat jim úctu jako těm, kdo nám dávají ducha a život.«
748
A když kdysi psal blaženému Antonínovi, začínal dopis slovy: »Bratru Antonínovi, svému biskupovi!«
CXXIII. kapitola
Proti těm, kdo baží po marné slávě; jeho výklad proroctví
749
164. Politováníhodnými nazýval však ty kazatele, kteří za kapku marné slávy prodávají to, co káží. A léčil je tímto lékem: »Jak se můžete chlubit, že jste obrátili lidi, když je obrátili moji prostí bratři svými modlitbami?«
A slovo »mnoho dětí bude mít opuštěná žena« vykládal takto: »Opuštěná, neplodná žena je Menší bratr, prostý člověk, jehož úkolem v církvi není plodit syny. Při soudu však bude mít mnoho dětí, protože ty, které zde skrytou modlitbou obrací, připočte mu potom Soudce ke slávě. Která však měla hodně synů, se zklame, protože kazatel, který se chlubí, jako by mnohé vlastní silou zplodil, pozná, že na nich neměl podíl.« Také ti mu byli protivní, kdo se víc chválili jako řečníci než kazatelé Božího slova, kdo říkají mnoho krásných slov, ale vnitřně nejsou dojati. Říkával: »Špatně jednají ti, kdo vynaloží na kázání velké úsilí, ale na zbožnost malé.« Kazatele také chválil, ale jen takové, jejichž ústa mluvila z plnosti srdce.
FRANTIŠEK ROZJÍMÁVAL O STVOŘITELI
V JEHO TVORECH
CXXIV. kapitola
O světcově lásce k živým i neživým tvorům
750
165. Ačkoli toužil, aby mohl brzo opustit svět, místo našeho vyhnanství a putování, přece jen se – šťastný poutník – velmi radoval z věcí tohoto světa. Vůči knížatům temnoty používal svět za bojiště a vůči Bohu za zrcadlo jeho dobroty. V každém uměleckém díle chválil umělce, ve stvořeném světě viděl jeho Stvořitele. Všechna díla rukou Páně mu byla důvodem k radosti a skrze krásu věcí nazíral na jejich živého Původce. V krásném poznával Nejkrásnějšího a všecko dobré na něho volalo: »Ten, který nás stvořil, je nejlepší!« Po stopách, které jsou vepsány do všech věcí, chodil všude za Milovaným a vše se v jeho srdci stávalo žebříkem, po němž stoupal před jeho trůn.
S úžasnou oddaností a láskou objímal všechny věci, promlouval k nim o Pánu a vyzýval je, aby ho chválily. Se světly, pochodněmi i svícemi zacházel pozorně, aby svou rukou nekalil jejich zář, která je odleskem věčného světla. Po skalách kráčíval s posvátnou úctou s myšlenkami na toho, který je nazýván Skálou. Když se modlil slova žalmu: »Na skálu jsi mě postavil«, aby se vyjádřil s větší úctou, říkával: »Na úpatí skály jsi mne postavil.«
Když bratři káceli stromy, zakazoval jim podříznout je dole u země, protože jim chtěl ponechat naději na to, že nějak znovu vypučí. Zahradníka upozorňoval, aby mez kolem zahrady nepřekopával; pak mohly byliny a květiny přirozeně zvěstovat velikého, překrásného Otce všech věcí. Červíčky na cestě sbíral, aby je lidé nohama nepošlapali. Ke včelínu dával postavit med a nejlepší víno, aby sestry včeličky v zimě hladem nezhynuly. Každého živočicha nazýval bratrem a přede všemi živočichy miloval krotké. Kdo by to však mohl vše vypovědět? První, věčná Dobrota, která bude jednou všecko ve všem, už na zemi tomuto světci osvětlovala vše.
CXXV. kapitola
Jak mu tvorové spláceli lásku a jak mu oheň neuškodil
751
166. Proto se také všichni tvorové snažili splácet světci jeho lásku patřičnou vděčností. Usmívali se, když s nimi laškoval, kývali, když je prosil, poslouchali, když jim poslouchat poručil. Podrobněji uvedu aspoň toto:
752
Když trpěl oční nemocí, nutili ho bratři, aby se dal léčit, a zavolali mu lékaře. Lékař přišel se železným nástrojem, aby hnisavé váčky u očí vypálil. Vložil železo do ohně a žhavil je. Když se tělo blaženého Otce začalo chvět, dodával mu blažený Otec odvahu a oslovil oheň takto: »Bratře ohni, Nejvyšší tě stvořil nádhernějším než ostatní věci, jsi plný síly a užitečný. Bud’ mi nyní milostiv, bud ke mně šetrný! Vždyť tě už dlouho miluji v Pánu a prosím svého vznešeného Pána, který tě stvořil, aby tvůj žár trochu zchladil, abych pálení vydržel.«
Po této modlitbě požehnal žhavé železo křížem a čekal klidně na to, co mělo přijít. Lékař uchopil do běla rozžhavené železo, bratři přemoženi soucitem se rozutekli, ale světec se s klidem poddal pálení. Se syčením vnikalo železo do jemné pokožky obličeje od ucha až k obočí a vypalovalo vše. Když se pak bratři vrátili, řekl jim Otec s úsměvem: »Vy malomyslní a málo srdnatí, proč jste utekli? Po pravdě vám říkám, že jsem necítil ani žár ohně, ani tělesnou bolest.« A lékaři řekl: »Není-li vše dost vypáleno, pal klidně znovu.« A lékař, který při podobných zákrocích zažil úplně jiné věci, velebil Boha za zázrak a řekl: »Upřímně vám, bratři, řeknu, že jsem dnes viděl podivuhodné věci!« A já mám za to, že se k rajské nevinnosti vrátil ten, který i divoké živly dokázal zkrotit.
CXXVI. kapitola
Jak v jeho rukou zůstal sedět ptáček
753
167. Kdysi se blažený František plavil po jezeře u Rieti, aby se dostal k poustevně v Grecciu. Tu mu rybář nabídl vodního ptáka, aby se s ním v Pánu potěšil. Otec ho přijal, rozevřel ruce a vlídně ptáka vyzval, aby si volně odlétl. On však pryč nechtěl a choulil se do jeho dlaní jako do hnízda. Tu pozdvihl světec oči k nebi a modlil se. Když se po chvíli soustředění jako z jiného světa vrátil k sobě, něžně ptáčkovi přikázal, aby se beze strachu vrátil do dřívější svobody. Když pták dostal takto dovolení a požehnání, pohybem těla projevil zřejmou radost a odlétl.
CXXVII. kapitola
Sokol
754
168. Stalo se to v době, kdy žil jako poustevník na hoře Alverně. Hnízdil tam sokol a sjednali si spolu vřelé přátelství. Hlasitým voláním oznamoval v noci vždy hodinu, kdy světec vstával k modlitbě hodinek. A světci to bylo velmi milé; svou péčí ho sokol vždy budil, aby nikdy nezaspal. Když se světec roznemohl, šetřil ho sokol a neoznamoval mu doby nočních bdění. Jakoby Bohem poučen, ozýval se teprve za ranního šera jako slabé bití zvonu. Nelze se divit: i tvorové ctili vroucího milovníka Stvořitele.
CXXVIII. kapitola
Včely
755
169. Na jedné hoře byla cela, v níž konal Boží služebník za čtyřicetidenního postu přísné pokání. Když pak odtud odešel, zůstala chatrč opuštěna. Zůstala tam také hliněná nádobka, z níž světec pil. Z úcty ke světci tam šli jednou lidé a nalezli nádobku plnou včel. S podivuhodnou dovedností do ní zastavěly plástve medu, důmyslně tím naznačujíce slast, kterou tam světec v rozjímání okusil.
CXXIX. kapitola
Bažant
756
170. Šlechtic od Sieny poslal blaženému Františkovi, když stonal, bažanta. Otec ho s radostí přijal; ne proto, že by ho rád snědl, ale proto, že se skrze něho radoval z lásky k Stvořiteli. Bažantovi řekl: »Buď pochválen náš Stvořitel!« A bratřím pravil: »Zkusme, zda chce bratr bažant zůstat u nás, či zda se chce vrátit do míst, kde žil.« Na světcův příkaz ho jeden bratr vypustil ve vzdálené vinici, ale bažant se vrátil k Otcově cele.
Pak ho odnesli ještě dál, ale on se opět ihned vrátil a jakoby násilně vklouzl pod hábity bratří, kteří stáli u dveří cely.
Pak tedy světec nařídil, aby ho bratři pečlivě krmili, hrál si s ním a hladil ho. Když to viděl lékař, který byl světci velmi oddán, prosil o toho ptáka, aby ho z úcty ke světci mohl opatrovat. Zkrátka, odnesl si ho domů. Ale bažant, když nemohl být u světce, nechtěl žrát. Lékař se podivil, donesl bažanta nazpět ke světci a řekl vše, co se stalo. Jakmile bažanta postavili u Otce na zem, přestal být smutný a vesele se dal do žrádla.
CXXX. kapitola
Cvrček
757
171. U světcovy cely blízko kaple Porciunkuly měl na fíkovníku své hnízdečko cvrček a často líbezně cvrkal. Blažený Otec k němu občas vztáhl svou ruku a vlídně ho volal: »Bratře cvrčku, pojď ke mně!« A cvrček, jakoby nadán rozumem, přišel a sedl si mu na ruku. I řekl mu Otec: »Zazpívej, bratře cvrčku, a svým cvrkáním chval Pána, svého Stvořitele.« A cvrček bez váhání uposlechl a začal cvrkat a nepřestal, dokud s ním Boží muž nezazpíval Boží chvály a dokud mu nepřikázal, aby si šel po svém. Cvrček se zdržoval Otci na dosah; když světec vyšel z cely, dotkl se ho prstem a přikázal mu, aby cvrkal. A on jeho příkazu vždy horlivě uposlechl. Tak tam zůstával po osm dní, až světec bratřím řekl: »Dejme bratru cvrčkovi dovolenou. Už nás dost dlouho obveseloval. Naše tělo by se tím mohlo začít chlubit.« Když tedy od něho dostal cvrček dovolenou, odlétl a už se tam neukázal. Když to všechno bratři viděli, velmi se divili.
LÁSKA
CXXXI. kapitola
Františkova láska k bližním a jak pro spásu duší
dával sám sebe za vzor dokonalosti
758
172. Síla lásky z něho udělala bratra všech tvorů. Proto se nelze divit, že ho Kristova láska učinila ještě víc bratrem těch, do jejichž duše vtiskl Stvořitel svůj obraz. Říkával, že není nic vznešenějšího nad spásu duší a prokazoval to tím, že Boží Syn se za spásu duší dal přibít na kříž. Proto se tak usilovně modlíval, tak neúnavně kázal, tak silně se snažil dávat dobrý příklad. Měl za to, že je Kristovým přítelem, jen když miluje duše, které také Kristus miloval. Proto také velmi ctil učitele Božího slova, protože vykonávají s Kristem týž úřad jako jeho spolupracovníci. Své bratry pak v hluboké víře ve společnou účast na věčném dědictví vroucně uzavíral do svého milujícího srdce.
759
173. Kdykoli kárali jeho přísný způsob života, říkával, že je dán řádu za vzor, aby jako orel vábil svá mláďata k letu do výšin. Proto své nevinné tělo, které se dokonale podřizovalo duchu a které pro žádné proviny nepotřebovalo metlu, přece pro dobrý příklad druhým trestal a kvůli druhým kráčel po tvrdých cestách.
A jednal správně: vždycky si všímáme víc skutků než slov představených. Svými skutky, Otče, jsi silněji domlouval, snáze přesvědčoval a bezpečněji dokazoval. Kdyby představení mluvili jazyky lidskými i andělskými, ale nedávali by příklad lásky, málo by prospívali, a sobě vůbec ne. Kde se však karatelé nebojí, kde místo důvodů platí jen jeho vůle, stačí ke spáse úřední pečeť? Ale přece je třeba konat, co představení nařizují, aby voda záhony zavlažovala, i když ubohými stružkami. Vždyť se i růže někdy sbírají z trní.
CXXXII. kapitola
Františkova péče o podřízené
760
174. Snad nikdo nepečoval o své podřízené tak jako František. Neustále k nebi vztahoval ruce za »pravé Izraelity«, často sám na sebe zapomínal a pečoval jen o blaho svých. Klaněl se Boží velebnosti, přinášel za své syny oběť svého ducha a přímo nutil Boha k dobrodiním. Pln lásky a úzkosti se trápil o malé stádce, které skrze něho následovalo Pána, aby, když se zřeklo světa, neztratilo nebe. Měl za to, že nebude mít účast na věčné slávě, nepřivede-li do ní s sebou i své: ty, které jeho duch rodil za větších bolestí, než se rodí děti na svět.
CXXXIII. kapitola
Jeho soucit s nemocnými
761
175. Veliký byl jeho soucit s nemocnými, velká byla jeho péče o jejich potřeby. Když mu někdy zbožní lidé posílali pochoutky, dával je jiným nemocným, ač je často potřeboval spíš než druzí. Dovedl se vžít do všech nálad nemocných, a když jim nemohl poskytnout pomoc, aspoň je mocnými slovy těšil. I o postních dnech dokonce jedl, aby se nemocní neostýchali jíst, ani se nestyděl veřejně v městech žebrat o maso pro nemocného bratra.
A při tom všem nemocné napomínal, aby své kříže trpělivě nesli a nezlobili se, když nebylo možno jejich přání vyhovět. Proto také dal v jedné řeholi napsat: »A prosím všechny své nemocné bratry, aby se v nemoci nerozčilovali, ani se nezlobili na Boha nebo na bratry. A nemají s přílišným znepokojením žádat léky, ani příliš hledět, aby se uzdravilo jejich tělo, které stejně brzy musí zemřít a je nepřítelem duše. Za vše mají Pánu vzdávat díky a mají se snažit, aby byli takoví, jakými je chce Bůh mít. Neboť ty, které Bůh předurčil k věčnému životu, zdokonaluje ranami a nemocemi, jak sám říká: „Kárám a trestám všechny ty, které miluji.“«
762
176. Nemocného, o němž věděl, že má chuť na hrozny, dovedl kdysi do vinice, posadil se tam pod vinný kmen a sám jedl první, aby nemocnému dodal odvahy jíst.
CXXXIV. kapitola
Jeho soucit s duševně chorými a o těch, kdo v tom chybují
763
177. Ale ještě s větší trpělivostí se věnoval a pomáhal oněm chorým, o nichž věděl, že kolísají jako malé děti sem a tam, že jsou trápeni pokušeními a sklíčeni na duchu.
Kde neviděl nebezpečí, varoval se tvrdého kárání a šetřil metlu, aby šetřil duši. Říkával, že úkolem představeného, který je otcem a ne tyranem, je předcházet příležitostem k hříchu u bratří a nenechat padnout toho, kdo po pádu jen těžko povstává.
Jak politováníhodně necitlivá je naše doba! Nejen že kolísavé nezvedáme a pevně nedržíme, ani nepodpíráme, ale i udeříme, že lehčeji padnou. Za nic nepokládáme, když se nejvyššímu Pastýři vyrve ovečka, za niž na kříži s naléhavým voláním a se slzami přinesl vroucí modlitby. Zcela jinak choval ses ty, svatý Otče! Raději jsi chtěl bloudící přivést na správnou cestu, než je vydat zkáze.
Víme ovšem, že u některých je nemoc svévole příliš hluboko zakořeněna, a že pak potřebují vypalovací železo, a ne mast. Mnohým ke spáse prospívá více jsou-li biti než hlazeni. Ale: olej a víno, metla a hůl, přísnost a soucit, pálení a mazání, žalář a laskavé objetí – vše má svůj čas. To vše žádá Bůh, mstitel i Otec slitování. Více si však žádá milosrdenství než oběti.
CXXXV. kapitola
O bratřích ve Španělsku
764
178. Když k němu pronikla duchovní vůně jeho bratří, byl u vytržení v Bohu a v duchu jásal. Zbožný španělský klerik měl jednou to štěstí, že svatého Františka mohl vidět a hovořit s ním. Vypravoval Otci o bratřích ve Španělsku a potěšil ho touto zprávou: »Tvoji bratři bydlí v naší zemi v bídné poustevně. Způsob života si zařídili tak, že se jich polovina věnuje pracím a druhá rozjímání. Každý týden se střídají. Kdo pracovali, přecházejí k rozjímání, a klid rozjímajících střídá pilná práce. Kdysi, když už bylo nachystáno k obědu a zvonilo se, dostavili se všichni z rozjímajících, až na jednoho.
Chvíli čekali a pak šli k jeho cele, aby ho zavolali ke stolu. Mezitím však toho bratra občerstvoval Pán u bohatšího stolu. Našli ho ležícího na tváři v podobě kříže a zdálo se, že nežije. U hlavy a u nohou hořely dvě svíce, které celu divně osvěcovaly. I nechali ho v klidu, aby ho nerušili ve vytržení, a ,nebudili jeho lásku, až se jí zachce‘. Skulinami se však dívali do cely. Náhle světlo zmizelo a bratr přišel k sobě. Povstal, odebral se ke stolu a vyznal se ze své viny, že přišel pozdě.«
»Toto se stalo v naší zemi,« řekl Španěl.
František byl radostí rozechvěn. Propukl v chvalozpěv, a jako by jeho jedinou slávou bylo slyšet o svých bratřích dobré, pravil ze srdce: »Vzdávám ti díky, Pane, který své chudé posvěcuješ a řídíš, který jsi mne potěšil takovou zprávou o mých bratřích! Žehnej oněm bratřím svým nejvyšším požehnáním a zvláštní milostí posvěcuj všechny, kdo své sliby plní a jsou svému řádu ke cti.«
CXXXVI. kapitola
Proti těm, kdo vedou v poustevnách nedobrý život,
a jak chtěl, aby bylo všechno společné
765
179. Z toho, co jsem vypravoval, jsme poznali světcovu lásku a radost z úspěchů jeho bratří. Ale i často káral ty, kdo v poustevnách vedli nedobrý život. Mnozí totiž mění místo rozjímání v místo zahálky a dělají poustevnický život, určený k zdokonalování duší, stokou svých chtíčů. U dnešních poustevníků je pravidlem, že by chtěl každý žít podle své libovůle. Neplatí to o všech, víme přece, že jsou i svatí, kteří žijí v samotě podle nejlepších ustanovení. Víme také, že Otcové, kteří je předešli, byli »květy« samoty. Kéž by se bratři poustevníci naší doby neodchylovali od oné původní krásy, jejíž svatá sláva trvá věčně.
766
180. Svatý František vytrvale vyzýval všechny bratry k lásce a napomínal je, aby byli vždy vlídní a měli smysl pro duchovní rodinu, bratrstvo. Říkal: »Chci, aby se moji bratři chovali jako synové jedné matky, a prosí-li některý o hábit, provaz nebo cokoli jiného, má mu to druhý dát. Knihy a vše ostatní potřebné mají mít společné. Ba, jeden má druhého nutit, aby je přijal.« A aby i v tomto neřekl nic, co by Kristus skrze něho také nepůsobil, byl první, který to vše dělal.
CXXXVII. kapitola
Jak dal dvěma bratřím z Francie svůj hábit
767
181. Jednou potkali Otce Františka dva bratři z Francie, muži velké svatosti. Ze setkání měli velkou radost, protože už dávno toužili setkat se s ním. Po vřelých projevech lásky a v srdečném rozhovoru prosili s úctou svatého Otce o jeho hábit. On se ze svého hábitu hned svlékl a v hluboké prostotě jim ho dal a zůstal svlečený. Jeden z bratří mu pak dal hábit svůj, daleko horší než byl Františkův, ale Otec ho hned oblékl. Ale nejen věci, i sám sebe byl ochoten obětovat. A když ho někdo o něco prosil, dával radostně.
O POMLUVĚ
CXXXVIII. kapitola
Jak se podle Otce měli trestat pomlouvači
768
182. Františkovo srdce, plné lásky, odsuzovalo ty, které Bůh odsuzoval. Pomlouvače proklínal víc než ostatní pachatele neřestí. Říkával, že mají na jazyku jed a otravují tím ostatní. Proto se také pomlouvačům vyhýbal jako kousavým blechám a odvracel své uši, aby si je špatnými řečmi nenechal pošpinit.
769
Jednou slyšel, že nějaký bratr zničil dobrou pověst druhého. Obrátil se na vikáře Petra Catani a řekl tato hrozná slova: »Řádu hrozí veliké nebezpečí, nevystoupí-li se proti pomlouvačům. Libá vůně mnoha bratří se rychle promění v zápach, nebude-li pomlouvačům zavřen chřtán. Honem horlivě pátrej; a zjistíš-li, že je onen bratr nevinný, zahanbi žalobce přísnou důtkou přede všemi! Nebudeš-li sám s to potrestat ho, předej ho silnému bratru z Florencie.« Tak totiž nazýval bratra Jana z Florencie, muže vysoké postavy a veliké síly. A dále řekl: »Chci, abyste se ty i všichni ministři s prozíravostí postarali o to, aby se v řádu tento mor nemohl šířit.«
Někdy také soudil, že by bylo třeba sebrat hábit tomu, kdo bratra oloupil o dobrou pověst, a že by takový nemohl pozdvihnout oči k nebi, nevrátí-li před tím to, co uloupil.
To je také vysvětlení toho, že bratři oné doby se této neřesti zcela zřekli a žili v pevném předsevzetí pilně se vystříhat všeho, co by mohlo být jiným na újmu cti, nebo co by bylo pomluvou.
A bylo to tak dobré a správné! Neboť co jiného je pomlouvač, než žluč mezi lidmi, když rozlévá hořkosti a zlomyslnosti a je hanbou řehole? A co je obojetný jiného, než pohoršením pro řád, jedem pro klášter a ničitelem jednoty? Běda, tvář země je plná jedovatých zvířat a poctivý člověk se nemůže ubránit závistníků! Udavači mají naději na odměnu a lháři se oslavují, když zničili nevinnost. Je hrozné, když se někdo nedokáže poctivě živit, že si může vydělávat na živobytí tím, že ničí dobrou pověst druhých!
770
183. O takových lidech svatý František vždy říkával: »Pomlouvač uvažuje: dokonalost života nemám, k vědě nejsem nadán, pro svou solidnost oblibu získat nemohu, nenalézám místo u Boha ani u lidí. Ale vím, co udělám: Navěsím na vyvolené ohavnosti. Tím si získám přízeň představených a mocných. Vím, že můj představený je také jen člověk, který někdy jedná jako já. Porazí-li se v lese cedry, bude tam vidět i trní. I ty, bídníku! Živ se lidským masem a protože jinak nemůžeš žít, kousej vnitřnosti svých bratří.«
Takoví lidé se chtějí dobrými jen zdát, ale ne stát. Obžalovávají jiné pro jejich proviny a nepravosti, své však neodkládají. Chválí jen ty, od nichž se mohou nadít za svou špínu prospěchu a zdržují se chvály, nemohou-li doufat, že bude chválenému donesena. Bledostí svých tváří budí dojem, že se postí, všechny sami soudí, ale nestrpí, aby někdo soudil je. Těší se pověsti svatosti, nemají však svatých skutků, nosí jména i andělů, ale nemají jejich ctnosti.
JAKÝ MÁ BÝT GENERÁLNÍ MINISTR
A OSTATNÍ MINISTŘI
CXXXIX. kapitola
Jak se má generální ministr chovat vůči bratřím
771
184. Nedlouho před tím, než Pán povolal Otce k sobě, zeptal se ho bratr, který rád myslil na božské věci a měl velikou lásku k řádu: »Otče, ty odejdeš na věčnost a tvá rodina, která tě následovala, zůstane zde v slzavém údolí. Jmenuj někoho, znáš-li takového v řádu, na němž spočine tvůj duch a jemuž by bylo lze s důvěrou svěřit břímě generálního ministra řádu.« Boží muž mu za vzdychání odpověděl: »Můj synu, vůdce tak různorodého vojska, pastýře tak početného stádce, který by na svůj úkol dokonale stačil, nevidím. Ale vykreslím vám obraz, z něhož bude patrno, jaké vlastnosti by měl mít otec této rodiny.«
185. »Musí být mužem ušlechtilého způsobu života, veliké moudrosti a chvályhodné pověsti. Mužem, který se neváže osobním přátelstvím, aby bratrstvu nedával pohoršení tím, že jedné části projevuje větší lásku. Musí být mužem, který se rád a horlivě oddává modlitbě, který určité hodiny věnuje své duši a určité hodiny sobě svěřenému stádci. Časně ráno musí své denní dílo začínat obětí mše svaté a dlouhou zbožnou modlitbou bude doporoučet sebe a své stádce Boží ochraně. Po modlitbě má být všem k službám, všechny přijímat, odpovídat na dotazy a vlídně o všechny pečovat. Musí být mužem, který se nepošpiní nerovností v přijímání osob, stejně se stará o nepatrné a prosté jako o učené a významné. Mužem, který je celým svým životem obrazem zbožné prostoty a pěstuje ctnosti, i když je mu dáno vynikat vědou. Mužem, který opovrhuje penězi, protože přinášejí záhubu naší dokonalosti i způsobu života, který jsme slíbili.
Musí být mužem, který bude jako hlava chudého řádu všem vzorem v následování a který nikdy nebude potřebovat váček na peníze. Bude mu musit stačit jeden hábit a jedna knížka, pro povinnosti k bratřím pak krabička a brky na psaní a razítko. Nemá hromadit knihy a mnoho se zabývat četbou, aby neokrádal úřad o to, co věnuje studiu. Musí být mužem, který zarmoucené těší, protože je posledním útočištěm utištěných a stísněných; neboť kdyby on neměl léky k uzdravení, zlo malomyslnosti by nabývalo převahy. Aby bouřlivé duchy přivedl k mírnosti, má se sám pokorně ponižovat a nemá tvrdě trvat na svých právech, kde jde o to, získat pro Krista duši. Těm, kdo řád opustili a zase se pokorně vracejí, nemá – jako ztraceným ovečkám – odpírat vroucí lásku, vědom si vždy toho, že pokušení jsou silná a někdy ženou i k hlubokému pádu.«
772
186. »Chtěl bych, aby ho všichni ctili jako Kristova náměstka a aby o jeho potřeby blahosklonně pečovali. Nesmí pošilhávat po slávě a nesmí se z projevů přízně radovat víc než z urážek. Potřebuje-li někdy pro slabost nebo únavu lepší jídlo, nemá je jíst skrytě, ale veřejně, aby se druzí nebáli pečovat o své tělo, je-li slabé. Jeho úkolem je hlavně být dobrým znalcem duší, ze skrytých hlubin musí umět vynášet pravdu a nesmí poslouchat tlachaly. Konečně musí být mužem, který proto, aby si čestné místo podržel pro sebe, nikdy nebude slabý ve spravedlnosti a nebude ve spravedlnosti kolísat: který svůj úřad pokládá spíš za břímě než za hodnost.
Nesmí však být tak mírný, aby došlo k ochabnutí, ani tak shovívavý, aby došlo k rozpadnutí kázně. Má být dobrými tak milován, jako zlými obáván. Chtěl bych však také, aby měl čestné spolupracovníky, kteří by jako on ve všem dávali dobrý příklad, byli tvrdí proti změkčilosti, stateční v těžkostech a vždy tak vlídní, aby všechny, kdo přicházejí, přijímali se svatou laskavostí. Takový by měl být generální ministr řádu.«
CXL. kapitola
Provinční ministr
773
187. Všechny tyto vlastnosti žádal blažený Otec také na provinčních ministrech, i když měly být požadované rysy na generálním ministrovi zvlášť výrazné. Chtěl, aby byli vůči všem podřízeným tak vlídní, blahovolní a přívětiví, že by se ani chybující nebáli svěřovat jejich lásce. Chtěl, aby byli v rozkazech mírní, při chybách shovívaví, ochotní křivdu raději snášet než splácet, aby byli nepřáteli hříchů, ale lékaři hříšníků. Měli být takoví, aby mohl být jejich život druhým zrcadlem kázně. Také však chtěl, aby je všichni bratři milovali a ctili, protože nesou těžké břímě starostí a prací. Říkal, že od Boha zasluhují největší odměnu ti, kdo podle těchto zásad řídí jim svěřené stádce.
CXLI. kapitola
Co světec odpověděl na otázku o ministrech
774
188. Jeden bratr se ho kdysi tázal, proč se přestal starat o bratry a předal je cizím rukám, jako by mu do nich už nic nebylo. Světec mu na to odpověděl: »Můj synu, miluji bratry, jak jen mohu. Kdyby však kráčeli v mých šlépějích, miloval bych je ještě víc a neodcizoval bych se jim. Mezi představenými jsou totiž někteří, kteří je vodí na jiné cesty a staví jim před oči příklady starých zakladatelů řádů. Na má napomenutí málo dbají. Nakonec však bude zřejmé, že nesprávně jednali.« A brzy potom, když nemocí velmi trpěl, v prudkém pohnutí mysli se na lůžku vzpřímil a volal: »Kdo jsou ti, kdo můj i mých bratří řád vyrvali mým rukám? Až přijdu na generální kapitulu, ukáži jim, co je mou vůlí!« A jeho druh dodal: »A ustanovíš na jejich místa jiné provinční ministry, když tak dlouho svobody zneužívali?« Ale Otec na to řekl s povzdechem hrozné slovo: »Ať žijí, jak se jim líbí, neboť škoda nebude tak veliká, když bude zavrženo několik, než kdyby jich mnoho zahynulo.«
To, co řekl, platilo zřejmě jen těm, kdo si pro dlouhou dobu, strávenou v úřadě představeného, činili na úřad nárok jako na dědictví. Všem řádným představeným kladl na srdce, aby svůj způsob života neměnili leč k lepšímu, aby nehledali pro sebe přízeň, aby neuplatňovali moc pro moc, ale dobře plnili svou povinnost.
SVATÁ PROSTOTA
CXLII. kapitola
Co je pravá prostota
775
189. O svatou prostotu, dceru milosti, sestru moudrosti a matku spravedlnosti, usiloval světec s velikou horlivostí a velmi ji miloval u druhých. Ale s každým druhem prostoty nesouhlasil; souhlasil s tou, která se spokojila s Bohem a vše ostatní pokládala za málo. Ona je plna bázně Boží, ona nedovede činit ani mluvit zlé. Prostota zkoumá sama sebe a nikoho nezavrhuje. Lepšímu přenechává vládu a pro sebe o vládnutí neusiluje. Nepokládá za nejlepší světská vyznamenání, nechce raději obchodovat než se učit, nehledá v Božím zákoně skulinky, kterými by se z něho s krasořečněním vyvlékla, nevychloubá se, není mnohomluvná a zchytralost přenechává těm, kdo jsou určeni k záhubě.
Nehledá kůru, ale morek, ne skořápku, ale jádro, ne mnohé věci, ale hloubku, hledá trvalé a nejvyšší dobro. Tuto prostotu žádal Otec u svých bratří, vzdělaných i nevzdělaných. Byl hluboce přesvědčen, že není nepřítelkyní moudrosti, nýbrž její sestrou. Proto ve chvalozpěvu, který na ctnosti složil, říká: »Buď zdráva, moudrosti! Ať tě Pán zachová skrze tvou sestru, svatou a čistou prostotu. Buď zdráva, moudrosti, má královno! Ať tě Pán povždy zachová skrze tvou sestru, ctihodnou prostotu!«
CXLIII. kapitola
Prostý bratr Jan
776
190. Kdysi šel svatý František kolem vesnice u Assisi. Přiběhl k němu jistý Jan, velmi prostý člověk, který právě oral na poli, a řekl: »Chci být Menším bratrem, neboť už dávno si přeji Bohu sloužit.« Když viděl jeho prostotu, Otec se zaradoval. Na jeho žádost odpověděl: »Bratře, chceš-li se stát bratrem, rozdej chudým, co máš, a až se všeho zřekneš, přijmu tě.« Jan vypřáhl voly a jednoho z nich nabídl svatému Františkovi. »Tohoto vola,« řekl, »dáme chudým, protože tento podíl z majetku mého otce mi snad přísluší.« Otec se usmál, protože se mu nemálo líbila jeho láska i prostota. Když o tom však rodiče a sourozenci uslyšeli, přiběhli se slzami v očích a litovali víc toho, že ztratili vola, než syna a bratra. Světec jim řekl: »Buďte klidní! Vracím vám vola a jen bratra beru s sebou.« Vzal ho tedy s sebou, oblékl ho do řeholního roucha a pro milost prostoty ho učinil svým důvěrným druhem.
Když svatý František někde rozjímal, opakoval Jan ve své prostotě každý jeho posunek i výraz tváře a snažil se ho věrně napodobovat. Odplivl-li František, odplivl i Jan. Když Otec zakašlal, zakašlal i Jan; když vzdychal a plakal, dělal totéž i Jan. Bedlivě Františka pozoroval jako svůj vzor a věrně ho napodoboval. Světec to zpozoroval a jednou se ho zeptal, proč to dělá. A Jan mu odpověděl: »Slíbil jsem, že budu dělat všecko, co děláš ty. Bylo by pro mne nebezpečné cokoli opomíjet.« Světec se z jeho prostoty radoval, ale jemně mu bránil, aby po něm všecko opakoval. Nedlouho nato prosťáček ve velké čistotě zesnul a došel k Pánu. Světec ho pak často dával za vzor k následování a nenazýval ho bratrem Janem, ale s radostí svatým Janem.
Pamatujme si! Je vlastností zbožné prostoty žít podle pokynů dokonalejších a vždy se opírat o příklad a zásady svatých. Kéž by bylo lidské moudrosti dáno tak horlivě následovat nyní v nebi oslaveného Otce, jako se mu snažila připodobňovat na zemi zbožná prostota! A dosáhla věčného života dřív než ten, kterého následovala.
CXLIV. kapitola
Jak mezi svými syny pěstoval svornost a jak o ní mluvil v podobenství
777
191. Stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě. Starší měli být jedno s mladšími, bratrskou srdečností měli být moudří spojeni s prostými, poutem lásky měli být spojeni přítomní s nepřítomnými.
778
Jednou řekl bratřím toto podobenství: »Dejme tomu, že by všichni řeholníci církve konali společnou kapitulu. Protože jsou tam vzdělaní i nevzdělaní, moudří i takoví, kteří se Bohu líbí bez vědy, bude jednomu z moudrých a jednomu z prostých uloženo, aby kázali. Moudrý uvažuje: zde není místo ukazovat vědu, vždyť jsou tu velcí učenci a ani se nesluší před důvtipnými mluvit důvtipně, nechce-li se člověk stát nápadným. Nejprospěšnější snad bude prostá řeč. Stanovený den nastal. Řeholníci se scházejí a chtějí slyšet kázání. Přichází moudrý, oblečen do kajícího pytle, hlavu má posypanou popelem – a káže spíš příkladem než slovem. Říká jen: Veliké věci jsme slíbili, větší však jsou přislíbeny nám – zachovávejme ony, mějme touhu po těchto. Rozkoš je krátká, trest věčný; utrpení nepatrné, sláva neskonalá; mnoho povolaných, málo vyvolených, a všem bude odplaceno. Posluchači jsou celí zkroušení, propukají v pláč a ctí moudrého jako svatého.
Tak vida, říká prostý ve svém srdci, všecko, co jsem chtěl udělat a říci, udělal moudrý. Ale vím, co učiním: umím několik veršů žalmu, když moudrý hrál roli prostého, budu já, prostý, hrát roli moudrého. I začíná druhé zasedání. Prostý povstane, začíná žalmem a Duchem zanícen, káže tak nadšeně, důvtipně i líbezně, jak mu Boží milost vnuká. A tu všichni plni údivu řeknou: Hle, jak velkou výmluvnost dává Bůh prostému!«
192. A toto podobenství vyložil Boží muž takto: »Náš řád,« řekl, »je obrovským shromážděním a takřka všeobecným sněmem, který se schází z celého světa pod jedním způsobem života. Moudří na něm mají prospěch z toho, co náleží prostým, protože vidí, jak nevzdělaní muži zaníceně milují a usilují o nebeské – a ti, kteří nejsou poučeni lidmi, z Ducha svatého rozumějí duchovním věcem. Na sněmu využívají i prostí toho, co je moudrých, protože vidí, jak slavní mužové, kteří by mohli ve světě žít slávyplný život, ponížili se ke stejnému životu jako oni. A z toho svítí krása této šťastné rodiny, jejíž pestrá ozdoba se Hospodáři velmi líbí.«
CXLV. kapitola
Jak chtěl být světec stříhán
779
193. Když se Otec dával stříhat, často říkal bratru, který ho stříhal: »Nedělej mi příliš velkou tonzuru! Chci, aby rozdíl velikosti tonzury mezi bratry kleriky a laiky nebyl příliš nápadný.« Chtěl, aby jeho řád byl přístupný chudým a nevzdělaným stejně jako bohatým a učeným. Říkával: »Bůh nehledí na to, čím kdo je, a generální ministr řádu, Duch svatý, spočívá stejně na chudých i prostých.« A toto slovo chtěl dát do řehole, ale už to nešlo, poněvadž byla definitivně potvrzena.
CXLVI. kapitola
Jak chtěl, aby vzdělaní muži,
kteří vstoupili do řádu, zřekli se sebe i vědy
780
194. Jednou řekl světec: »Vzdělaný muž by se při vstupu do řádu měl jaksi zříci své vědy, učenosti, aby se – prost vlastnictví – mohl vrhnout nahý do náruče Ukřižovaného.«
»Mnohé,« říkal, »činí učenost neučenlivými, protože jim jakási tvrdošíjnost nedovoluje, aby se podřizovali pokorným cvičením. Proto bych chtěl, aby mi vzdělaný přednesl nejprve tuto prosbu: Hle, bratře, dlouho jsem žil ve světě, ale svého Boha jsem doopravdy nepoznal. Prosím tě: přiděl mi místečko vzdálené hřmotu světa, kde bych mohl s lítostí přemítat o svém dosavadním životě, kde bych mohl své rozptýlené srdce soustředit a svého ducha přivést na lepší cesty.
Co myslíte, že by mohlo být z toho, kdo by takto začínal? Jako pout zbavený lev by pln síly přistupoval ke všemu a dobré víno, kterého se na počátku napil, by se v něm stálými úspěchy množilo. Velmi účinně by mohl nakonec sloužit slovem, protože by řečí vyjadřoval to, čím by byl vnitřně zanícen.«
Opravdu zbožné poučení! Co je pro toho, kdo přichází z docela jiného světa, potřebnější, než aby za dlouhou dobu osvojené světské zvyky odložil cvičením pokory? Kdyby do této přísné školy vstoupil, rychle by dospěl k dokonalosti.
CXLVII. kapitola
Jak by měli bratři pěstovat studium a jak se zjevil druhovi,
který se věnoval kázání
781
195. Svatého Františka bolelo, když se někdo snažil dosáhnout vědění na úkor ctnosti, zejména když nezůstal ve svém původním povolání. Říkal: »Bratři, kdo se dávají vést všetečnou touhou po vědění, budou mít v den soudu prázdné ruce. Kéž by byli silnější ve ctnostech, aby měli v čas tísně a nesnáze Pána u sebe. Neboť nastane tíseň, v níž nebudou knihy k ničemu a budou hozeny do okenních výklenků a koutů.«
Neříkal to proto, že by se mu studium Písma nelíbilo, ale aby předešel přílišným starostem o studium, a také proto, že chtěl, aby byli bratři lepší láskou než všetečnou vědychtivostí.
Tušil také, že brzy přijdou doby, v nichž bude vědění příčinou pohrom, ale snaha po duchovních věcech oporou ducha.
782
Jednomu bratru laikovi, který chtěl mít žaltář a Františka prosil o dovolení, dal místo žaltáře popel.
783
Jednomu z jeho bývalých druhů, který se přednostně zabýval kázáním a kazatelskou činností, po své smrti se zjevil, zakázal mu to a nařídil mu, aby šel cestou prostoty. A po tomto zjevení okoušel bratr takovou sladkost, že se mu po několik dní zdálo, jako by rosa Otcova napomenutí kanula do jeho uší.
O POBOŽNOSTECH, KTERÉ SI SVĚTEC
ZVLÁŠŤ OBLÍBIL
CXLVIII. kapitola
Jak ho dojímalo, když slyšel říci »láska Boží«
784
196. Snad přinese užitek, když aspoň krátce pojednáme o oblíbených pobožnostech svatého Františka. Ačkoliv byl ve všem Bohu oddán – měl přece pomazání Ducha svatého – zvlášť si oblíbil některé pobožnosti. Když se hovořilo, nemohl slyšet slovo »láska Boží«, aniž by se takřka nedostal do vytržení. Když to slovo zaslechl, byl rázem celý vzrušený, dojatý a zanícený, jako by se úderem zvenčí rozechvěla vnitřní struna. Říkával, že slova takové ceny nabízet za almužnu je šlechetnou štědrostí a že ti, kdo si Boží lásky cení méně než peněz, jsou největšími pošetilci. Sám až do smrti dodržel pevné předsevzetí, které si učinil, když byl ještě ve světě, že neodmítne žádného chudého, který by ho o něco prosil »pro lásku Boží«. Jednou na něm nějaký chudý žebral něco pro lásku Boží. Protože nic neměl, vzal potají nůžky a hned chtěl rozdělit svůj hábit. A kdyby se bratři rychle o nějakou almužnu nepostarali, byl by to dozajista udělal. Říkával: »Lásku toho, který nás tak miloval, musíme pokud možno splácet stejnou láskou.«
CXLIX. kapitola
Jeho úcta k andělům a co udělal z lásky k sv. Michaelovi
785
197. Anděly, kteří s námi stojí v bojích o spásu a kteří s námi kráčejí uprostřed stínů smrti, uctíval největší láskou. Říkával, že je anděly třeba ctít i jako průvodce i jako ochránce. Učil, že jejich oči nemáme nikdy urazit, že v jejich přítomnosti nemůžeme dělat nic, co bychom nemohli dělat i před lidmi. Protože se v chóru modlí žalmy před tváří andělů, chtěl, aby se všichni bratři, kteří jen trochu mohou, v oratoři scházeli a tam vroucně a zbožně zpívali žalmy.
Svatého Michaela však, říkával často, je třeba zvlášť uctívat, protože jeho úkolem je přivádět duše k Bohu. Ba, ke cti svatého Michaela se oddaně postíval po čtyřicet dní před jeho svátkem. Každý, podle jeho přesvědčení, by měl ke cti takového knížete andělů přinést Bohu chvalozpěv nebo zvláštní dar.
CL. kapitola
O jeho úctě k Panně Marii a jak jí řád zvlášť svěřil
786
198. Ježíšovu Matku zahrnoval velikou láskou, protože se skrze ni Pán vší velebnosti stal naším bratrem. Věnoval jí zvláštní chvály, na ni se obracel prosbami, jeho srdce ji pozdravovalo tak často a vroucně, že se ani vypsat nedá.
Ale naší největší radostí je, že ji ustanovil patronkou řádu a že její ochraně svěřil své syny, které tu na světě zanechal, aby je opatrovala a chránila. Nuže, naše Paní a ochránkyně chudých, chraň nás až do doby Otcem předurčené! O Mater bona – fratrum corona – esto Minoribus prona! (= Ó dobrá Matko – koruno bratří – budiž Menším nakloněna! – pozn. překl.)
CLI. kapitola
Jak ctil narození Páně a chtěl, aby v ten den všem se dostalo pomoci
787
199. Mezi ostatními velikými svátky slavíval s nevýslovnou radostí svátek narození Dítěte Ježíše. Nazýval jej svátkem svátků, protože připomíná, že se Bůh stal Dítětem a spočinul na srdci člověka. Láskyplně líbal obrazy oněch dětských údů, jeho veliký soucit s Dítkem vnukal jeho srdci slova plná sladkosti, takže žvatlal jako dítě. A toto jméno mu bylo v ústech jako med sladké.
Když se na Hod Boží vánoční říkalo, že se nesmí jíst maso, protože je pátek, odpověděl Otec bratru Morikovi: »Bratře, hřešíš, když den, o němž se nám narodilo Dítě Ježíš, nazýváš pátkem. Chci, aby v takový den ani zdi nebyly bez masa, ale protože je nemohou jíst, měly by jím být aspoň zvenčí natřeny.«
788
200. Přál si také, aby v tento den dávali bohatí najíst chudým a hladovým a aby se volu i oslu dávalo více zrní a slámy než jindy.
Řekl: »Kdybych mohl mluvit s císařem, poprosil bych ho, aby vydal říšský zákon: že by lidé v tak veliký svátek nasypali na cesty nějakou pšenici a žito, aby měli i ptáčkové nadbytek krmě, zvlášť naši bratři skřivánci.«
Se slzami v očích vzpomínal chudou Pannu, která v ten den trpěla takovou bídu. Jednou seděl světec u stolu a jeden bratr vzpomněl chudobu blahoslavené Panny a strádání jejího Syna Ježíše. František ihned vstal od stolu a s pláčem dojedl zbytek chleba na holé zemi. Proto nazýval ctnost chudoby královskou, že na Králi a Královně tak nádherně zářila.
A když se jednou na shromáždění bratří radili o tom, skrze kterou ctnost by se člověk důvěrně obeznámil s Kristem, odpověděl: »Vězte, synové, že chudoba je popřední cestou spásy, její ovoce je mnohonásobné, ale jen málo lidí je zná.«
CLII. kapitola
Jeho oddaná úcta k tělu Páně
789
201. Z celého srdce a se zanícením uctíval svátost těla Páně. Velmi obdivoval ponižující se blahosklonnost a milostivou lásku. Toužil denně být přítomen mši svaté. Často přijímal tělo Páně s takovou oddaností a zbožností, že i druhé strhával k oddanosti. Onen přesvatý děj sledovával s velikou úctou a celý se přinášel jako oběť. A když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy plápolal.
Proto také miloval Francii, že byla milovnice těla Páně, a z úcty k nejsvětější Svátosti si přál tam zemřít.
Jednou chtěl do světa vyslat bratry s drahocennými nádobami, aby eucharistii uložili důstojně všude, kde by viděli, že cena našeho vykoupení se nedůstojně uchovává.
790
Také chtěl, aby se kněžským rukám, kterým je dána taková velká moc, konat totiž tuto svátost, prokazovala veliká úcta. Často říkával: »Kdybych náhodou potkal z nebe přicházejícího světce a současně i chudého, prostého kněze, nejprve bych vzdal čest knězi a políbil mu ruku, a pak bych se světci omluvil: Měj strpení, neboť ruce tohoto kněze se dotýkají Slova života a tím mají moc nad něčím, co všechno lidské přesahuje.«
CLIII. kapitola
Jak uctíval ostatky svatých
791
202. Bohem milovaný muž, který se cele zasvětil službě Boží, neponechával bez pocty nic, co je Božího. Když dlel v Monte Casale v provincii Massa, nařídil bratřím, aby posvátné ostatky ze zcela opuštěného kostela s největší úctou přenesli na místo, kde dleli bratři. A byl velmi zarmoucen, že se jim tak dlouho nedostávalo náležité úcty.
Světec se však musel náhle odebrat jinam a bratři v Monte Casale na Otcův příkaz zapomněli. Jednoho dne však, když se chystali slavit mši svatou a snímali s oltáře přehoz, kterým byl mimo mši svatou přikryt, objevili nádherně, libě vonící ostatky. Nemálo se tomu podivili. Brzy nato se světec vrátil a bedlivě pátral, zda bratři splnili jeho příkaz ohledně ostatků. A bratři pokorně vyznali svou vinu. Světec jim uložil pokání a odpustil. Když mu o ostatcích řekli, pravil: »Veleben buď Pán, můj Bůh, který sám vykonal, co jste měli udělat vy!«
Uvažuj bedlivě o Františkově zbožnosti! Všimni si, jaké zalíbení má Bůh i v prachu světce, a vzdej chválu svaté poslušnosti; bratři Františka neuposlechli, ale Bůh ano, protože jednal bohulibě.
CLIV. kapitola
Jeho úcta ke svatému kříži a jeho skryté tajemství
792
203. Nikdo by asi nemohl vypovědět, jak vzdálen byl František tomu, aby se chlubil v něčem jiném než v kříži Páně. Jen tomu to bylo dáno vědět, komu jedinému bylo lze kříž na sobě zakoušet. Neboť i kdybychom to do jisté míry pociťovali v sobě jako on, nestačila by slova. A snad se to muselo na jeho těle projevit stigmaty, protože se to nedalo vypovědět. Kde chybějí slova, je nejlépe mlčet, a kde se nedostává vhodného výrazu, lépe nechat mluvit věc samu.
Jen to může být lidem z toho tajemství svěřeno: proč totiž se toto tajemství na světci zjevilo, pokud nám to on sám řekl. A jistě bude pravdomluvným shledán ten, kterému svědčí přirozenost, zákon i milost.
O CHUDÝCH PANNÁCH
CLV. kapitola
Co si František přál ohledně styků bratří s nimi
793
204. Nesmíme přejít mlčením tu duchovní stavbu, která je daleko nádhernější, než byla ona pozemská. Tuto duchovní stavbu postavil blažený Otec po obnově kostela svatého Damiána z kamene, veden Duchem svatým u tohoto kostela, aby obohatil nebeské Město. Nelze se domnívat, že k němu Kristus promluvil ze dřeva kříže jen kvůli pomíjejícímu a vždy znovu se rozpadajícímu dílu tak nápadným způsobem. Jak kdysi Duch svatý předpověděl, měl tam být založen řád svatých panen, který měl dodat množství hladkých a živých kamenů k obnově nebeského domu. Když pak se tam začaly Kristu zasvěcené panny scházet z různých částí světa, aby slibovaly nejvyšší dokonalost zachováváním nejpřísnější chudoby a usilováním o všechny ctnosti, odnímal jim pomalu Otec svou tělesnou přítomnost. Ale svou lásku v Duchu svatém jim projevoval nadále péčí o ně.
Když zjistil, že se osvědčují jasnými důkazy nejvyšší dokonalosti, že jsou ochotny pro Krista přinést jakoukoli oběť a vytrpět jakékoli strasti i že se věrně drží posvátné řehole, přislíbil jim i všem ostatním pannám, které tento život v chudobě slíbí, provždy svou i svých bratří ochranu i radu. Dokud žil, zachovával to vždy věrně, a když byl blízek smrti, důrazně nařídil, aby tomu tak bylo navždy. Neboť – jak řekl – jeden a týž Duch z tohoto světa vyvedl jak bratry, tak ony chudé panny.
794
205. Když se někdy bratři divili, že svaté Kristovy služebnice nenavštěvuje a svou přítomností nepotěšuje častěji, řekl: »Nevěřte, milí bratři, že je dokonale nemiluji. Neboť kdyby bylo hříchem v Kristu je opatrovat, nebylo by bývalo větší provinění s Kristem je zasnubovat? Nepovolávat je, nebylo by bývalo bezprávím; nestarat se však o ně, když už jsou povolány, bylo by bezprávím větším. Ale dávám vám příklad, abyste se chovali jako já. Nechci, aby se někdo k návštěvě u nich sám nabízel; ke službě jim mají být určeni jen ti, kdo jsou neradi, jen duchovní muži, dlouholetým důstojným životem osvědčení.«
CLVI. kapitola
Jak pokáral ty, kdo rádi chodili do ženských klášterů
795
206. Jeden bratr, který měl v klášteře dvě dcery, vynikající jinak dokonalým životem, projevil jednou přání, že by dárek, který chtěl světec do jmenovaného kláštera poslat, rád donesl.
Světec se na něho však velmi přísně obořil slovy, která je lepší neopakovat. A tak zaslal dárek po druhém, který se zprvu zdráhal.
Jiný bratr, aniž znal světcův zákaz, navštívil jednou v zimě ze soucitu jistý klášter sester. Když se o tom světec dozvěděl, musel jít ten bratr v hlubokém sněhu a za tuhé zimy několik mil bez hábitu.
CLVII. kapitola
Jak sestrám kázal víc příkladem než slovem
796
207. Když dlel Otec u svatého Damiána, dal se po naléhavých a častých prosbách svého vikáře přimět, aby svým dcerám hlásal slovo Boží. Sestry se sešly, aby – jak bylo zvykem – slyšely Boží slovo, ale neméně také proto, aby Otce viděly. Ten však pozdvihl oči k nebi, kde vždy míval své srdce, a začal se ke Kristu modlit. Pak si dal přinést popel, posypal z něho kruh kolem sebe a zbytkem si posypal hlavu. Sestry napjatě pozorovaly blaženého Otce, jak setrvává mlčky v kruhu z popela, a nemálo se v duchu divily. Pak světec povstal a k jejich překvapení se začal modlit kající žalm Miserere místo kázání. Když žalm skončil, rychle odešel.
Tento účinný příklad naplnil Boží služebnice takovou zkroušeností, že se daly do velkého pláče a jen stěží se zdržely úkonů přísné kajícnosti. Svým příkladem je učil Otec pokládat se za popel a nedat ve svém srdci místo takové myšlence na ně, která by neodpovídala tomuto hodnocení. Takto se tedy choval při styku s Božími služebnicemi. Tak tedy vypadala jeho návštěva u sester, pro ně velmi prospěšná, ale vynucená a řídká. A to bylo to, co chtěl na všech bratřích, aby jim sloužili pro Krista, kterému i ony slouží, a aby při tom vždy byli ve střehu jako ptáci před osidly.
CHVÁLA ŘEHOLE
CLVIII. kapitola
Jak František doporoučel řeholi a o bratrovi, který ji s sebou nosil
797
208. Pro společné sliby i řeholi planul velikou horlivostí a ty, kteří pro řeholi horlili, posiloval svým zvláštním požehnáním. »Řehole,« říkával, »je knihou života, nadějí spásy, morkem evangelia, cestou dokonalosti, klíčem ráje, znamením věčné úmluvy. Všichni by ji měli mít, všichni by ji měli důkladně znát, všem by měla být povzbuzením k překonání nechuti a jako připomínka složené přísahy by měla stále promlouvat k vnitřnímu člověku.«
Učil, že je třeba mít ji stále před očima jako napomenutí k správnému způsobu života, a co je víc, každý s ní má umírat.
798
Pamětliv tohoto Otcova nařízení, dobyl jeden bratr laik, jehož lze právem uctívat v zástupu mučedníků, slavnou palmu vítězství. Neboť když ho Saracéni vlekli k mučednictví, držel v rukou řeholi, pokorně poklekl a svému bratrovi řekl: »Nejmilejší bratře, vyznávám se vinným ze všeho, čím jsem se před očima velebnosti Boží i před tebou provinil proti této řeholi.« Po tomto vyznání následovalo zasvištění mečem, které mu ukončilo život. Potom zazářil znameními i divy. Vstoupil do řádu tak mladý, že mohl sotva dodržovat řeholí předepsaný půst, a přesto nosil kající tuniku. Blažený, mladý bratře! Tak šťastně jsi započal a ještě šťastněji skončil.
CLIX. kapitola
O vidění, kterým se doporučuje řehole
799
209. Jednou měl Otce vidění, které se vztahuje na řeholi. Bylo to v době, kdy se bratři o potvrzení řehole radili. Světec si tehdy dělal velké starosti. A tu se mu ve snu dostalo tohoto zjevení: Zdálo se mu, že musel ze země sesbírat mnoho malých drobtů a musel je rozdávat mnoha hladovým bratřím, kteří stáli okolo něho. On se však bál tak malinké drobty rozdávat.
Tu slyšel shůry hlas: »Františku, udělej ze všech těch drobtů velikou hostii a podávej z ní těm, kdo chtějí jíst!« Učinil tak, a hle: kdo z ní zbožně nepřijal, nebo přijímat pohrdal, byl brzo postižen malomocenstvím. Ráno vidění vyprávěl světec bratřím a rmoutil se, že vidění nerozumí. Po chvíli však, když se vroucně modlil, uslyšel z nebe hlas: »Františku, drobty ve snu včerejší noci jsou slova evangelia, hostie je řehole a malomocenství je hřích.« Věrnost přísné řeholi, kterou bratři slavně slíbili, nepokládali tehdy za těžkou či tvrdou, naopak, byli ochotni zachovávat daleko víc než to, co obsahuje, protože pro lenost a zahálku a pohodlí není místa tam, kde osten lásky pudí stále k vyššímu.
O NEMOCECH SVATÉHO FRANTIŠKA
CLX. kapitola
Rozmluva s bratrem o tom, jak se má tělu pomáhat
800
210. Velkými útrapamia nemocemi zaměřil hlasatel Boží František své kroky na strmou cestu Kristovu. Necouvl zpátky ani krok, dokud to, co dokonale započal, dokonale také neskončil. Neboť i když byl vysílen a na celém těle nemocemi oslaben, nezastavil se v běhu o dokonalost, nepopustil v přísné kázni. I když bylo tělo někdy už úplně vyčerpáno, nedokázal mu bez výčitek svědomí ulevovat. Když někdy, proti své vůli, musel slabosti těla zmírnit blahodárnými léky, oslovil při té příležitosti jednoho dne bratra, o němž věděl, že mu dá užitečnou radu: »Co myslíš, bratře, mám si vyčítat péči o své tělo? Ve svědomí se obávám, že bych mu mohl příliš povolovat a vybranými prostředky je rozmazlovat. Vždyť dlouhou nemocí zchřadlo a nepotřebuje chutná a vybraná jídla.«
211. Synovi Pán vnukl odpověď, proto Otci jemně řekl: »Otče, pokládáš-li mne za hodného, řekni mi, jak poslušně tvé tělo poslouchalo tvé rozkazy, dokud ještě mohlo?« František na to odpověděl: »Můj synu, musím mu dosvědčit, že ve všem poslouchalo a v ničem se nešetřilo, naopak, bez meškání plnilo všechny mé příkazy. Nebálo se námah, nevyhýbalo se těžkostem, když šlo o poslušnost duši. Já i moje tělo jsme byli zajedno v tom, že jsme bez rozporů sloužili Kristu Pánu.«
Bratr mu na to odvětil: »Otče, kdepak je tvá štědrost, láska a veliká moudrost? Takhle se odplácí věrným přátelům? Dobrodiní beze všeho přijímat a v dobách nouze příteli neodplácet podle zásluhy? Co bys býval mohl pro svého Pána, Ježíše Krista, udělat bez poslušné pomoci svého těla? Nevystavovalo se pro tuto službu, jak sám říkáš, jakýmkoli nebezpečím a obtížím?«
»Uznávám, můj synu,« řekl Otec, »že máš pravdu.« Syn mu na to opáčil: »Myslíš tedy, že je rozumné tak věrného přítele v těžké nouzi opustit, ač se ti kdysi dal se vším, co mohl, k službám? Daleko buď od tebe tento hřích proti Pánu.« »Požehnán buď i ty, můj synu,« řekl František, »že jsi na mé pochyby dal takový lék.« A vesele svému tělu říkal: »Těš se, můj bratře tělo, a odpusť mi! Od nynějška budu rád plnit tvá přání a budu spěchat, abych ti pomáhal od tvých obtíží.«
Ale co mohlo skoro odumřelému tělu ještě působit radost? Co je mohlo udržet, když už bylo celé zhroucené? František odumřel světu, ale Kristus v něm stále plněji žil. Radosti světa mu byly křížem, protože ve svém srdci nosil hluboce kříž Kristův. Proto na jeho těle zazářilo znamení ran, že tento hluboko sahající kořen musel vyrůstat z hlubin jeho duše.
CLXI. kapitola
Co mu Pán přislíbil oplátkou za jeho nemoci
212. Je nepochopitelné, jak mu, mukami vyčerpanému, mohly stačit síly k tomu, aby je trpělivě snášel. Svá utrpení však nenazýval mukami, ale sestrami. Kříže a útrapy přicházely zřejmě z různých příčin.
801
Největší těžkosti v rytířské službě nesvěřoval Bůh jen začátečníkovi, ale aby byl slavným a osvědčeným rytířem, dával mu k nim příležitost stále. I v tom mají v něm jeho synové příklad, neboť přes zvyšující se věk nedělal nic pomaleji, ani pro svou nemoc nedbaleji. V slzavém údolí byl tak očišťován, aby mohl klidně vydat počet i z posledního haléře, aby na něm nelpělo už nic, co by mohlo být důvodem k vypalování, aby úplně čistý ihned vešel do nebe. Myslím však, že nejhlubším smyslem jeho utrpení bylo – jak sám o jiných tvrdíval – že přinášejí mnohonásobnou odměnu všem, kdo je trpělivě snášejí.
802
213. Jednou v noci, když byl krutými bolestmi ve své dlouhé nemoci víc než obvykle znaven, pociťoval nejhlubší soucit sám se sebou. Aby s tělem tělesně necítil, pevně se v modlitbě ke Kristu opřel o štít trpělivosti a mužnosti. Když se takto modlil a bojoval, dostalo se mu od Pána tímto podobenstvím zaslíbení věčného života:
»Představ si nejprve, že by byla celá hmota země i vesmíru z nejčistšího zlata. A viz: až budeš zproštěn všech bolestí, dostane se ti za těžké útrapy, které nyní snášíš, za odměnu takový poklad, že to všechno zlato vedle něho nebude stát za řeč. Nejásal bys a nesnášel bys rád všecko, co tu chvilku musíš snášet?«
»Zajisté bych zajásal,« řekl světec, »a nadmíru bych se radoval.«
»Pak jásej,« odvětil mu Pán, »neboť tvá nemoc je zástavou mého království a za trpělivost jistě čekej toto království dědictvím.«
Jak se asi tento muž radoval, když byl obšťastněn tak blaživým příslibem! Jak trpělivě asi snášel nemoci svého těla. Nyní už dokonale ví to, co tehdy ani nemohl říci. Něco z toho však svým druhům řekl.
803
Tehdy také složil chvalozpěv na Boží tvory, v němž je vyzýval, aby podle svých sil chválili Stvořitele.
O SMRTI SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA
CLXII. kapitola
Jak bratry napomínal a jak jim nakonec požehnal
804
214. »Při smrti člověka,« praví Sírachovec, »jsou jeho skutky zřejmé.« A to se na našem Otci krásně vyplnilo. Odvážně běžel cestou Božích přikázání a po stupních ctností doběhl k vrcholu. Jako kujný kov pod ranami kladiva byl rozmanitými strastmi přiveden k dokonalosti. Jeho podivuhodné skutky nyní září jasněji, jasný je i rozsudek pravdy: Bohem byl vnuknut způsob jeho života, když nohama šlapal vábení světa a svoboden stoupal k nebi. Neboť žít pro svět pokládal za bláto, své miloval až do konce a s písní na rtech přijímal smrt.
Když se přiblížil jeho poslední den, v němž se jeho oči měly zavřít tomuto pomíjivému světu a otevřít věčnému, svými příkladnými ctnostmi ukázal, že už se světem nemá nic společného. Neboť umořen svou těžkou nemocí, která nakonec udělala vší slabosti těla konec, dal se nahý položit na zem, aby v oné poslední hodině, v níž nepřítel mohl ještě naposledy vzplanout hněvem, bojoval nahý s nahým. Po pravdě však řečeno, čekal statečně triumf, se sepjatýma rukama korunu spravedlnosti.
Tak ležel na zemi, svlečen ze svého hrubého roucha, a jak byl zvyklý, obracel svou tvář k nebi. Celou bytostí očekával blížící se slávu, levou rukou ukrýval ránu v pravém boku, aby ji nebylo vidět, a bratřím řekl: »Co jsem mohl udělat, udělal jsem, teď ať vás Kristus učí dál!«
805
215. Když ho synové takto viděli, prolévali slzy, vzdychali a oddávali se bolesti a soucitu. Když se vzlykot trochu utišil, povstal jeho kvardián, který z Božího vnuknutí poznal světcovo přání, vzal hábit, kalhoty a čepičku z hrubé látky a umírajícímu Otci řekl: »Věz, že ti tento hábit, tyto kalhoty i čepičku půjčuji mocí svaté poslušnosti! A abys poznal, že ti tyto věci vůbec nepatří, odmítám ti moc komukoli je darovat.«
Tu světec v srdci zaplesal, protože viděl, že se mu podařilo zůstat paní Chudobě věrným až do konce. Z horlivosti o chudobu nechtěl totiž ani při smrti mít vlastní hábit – nejvýš od jiného vypůjčený. Tu čepičku z hrubé látky nosil na hlavě, aby ukryl jizvy, které zůstaly po vypalování kolem očí.
806
216. Pak vztáhl ruce k nebi a velebil Krista, protože nyní, prost jakéhokoli břemene, mohl k němu volně spět. Aby se však ve všem prokázal pravým následovníkem Krista, svého Boha, jako od počátku tak až do konce miloval všecky své. Dal tedy zavolat všechny bratry k sobě a utěšoval je slovy velké útěchy, aby nad jeho smrtí neplakali. Celou silou své otcovské lásky je vyzýval, aby milovali Boha. Pak mluvil o zachovávání trpělivosti a chudoby, přičemž dával svatému evangeliu před ostatními ustanoveními přednost. Všichni byli shromážděni kolem něho. I vztáhl svou ruku a počínaje svým vikářem pokládal ji každému na hlavu a říkal: »Žijte šťastně, moji milí synové, a vždycky zůstávejte v Boží bázni. Přijdou na vás těžká pokušení a velké zkoušky. Blahoslavení, kdo vytrvají až do konce v tom, co započali. Já už spěchám k Bohu a vás všechny doporučuji jeho lásce a milosrdenství.« V přítomných požehnal také všechny ostatní bratry roztroušené po širém světě a ty, kdo po nich přijdou, až do konce časů.
807
Nechť si nikdo toto požehnání nepřisvojuje, kdyby na ně neměl právo! Požehnání zaznamenané na jiném místě je třeba vztahovat na úřad.
CLXIII. kapitola
O jeho smrti a co jí předcházelo
808
217. Když bratři hořce plakali, dal si svatý Otec přinést chleba, požehnal jej, lámal a podával každému kousek. Také dal přinést evangeliář a prosil, aby mu přečetli evangelium podle Jana od toho místa, kde je psáno: »Bylo to před velikonočními svátky…« Vzpomněl tedy tu nejsvětější Večeři, kterou Pán se svými slavil naposledy. A toto všechno učinil, aby její památku uctil i aby prokázal svou vřelou lásku k bratřím.
809
Těch několik dní, které mu ještě zbyly do návratu domů, využil k tomu, aby Boha chválil a své milované bratry vyzýval, aby chválili Krista s ním. On sám – nakolik mohl – zpíval tento žalm: »Hlasitě k Pánu volám, hlasitě k Pánu lkám.« Také všechny ostatní tvory přizval ke chvále Boží a slovy písně, kterou dříve složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, všem hroznou a nenáviděnou, vyzval ke chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta.
810
Lékaři řekl: »Jen odvahu, bratře lékaři, řekni mi, jak blízká už je smrt, vždyť je jen bránou k životu.«
Bratřím pak řekl: »Až uvidíte, že umírám, položte mne nahého na zem, jako jsem ležel předevčírem, a ponechte mne tak po smrti ležet aspoň tak dlouho, než se ujde míle.«
A přišla jeho hodina, a protože se na něm všechna Kristova tajemství naplnila, vznesl se blaženě k Bohu.
Jak jeden bratr viděl duši svatého Otce při jeho smrti
811
217a. Jistý bratr z jeho učedníků, jehož sláva je známá, viděl duši svatého Otce v podobě hvězdy, zářící jako slunce nad mnoha vodami, nesenou světlým obláčkem, stoupat přímo k nebi.
812
Pak se sešlo mnoho lidí, kteří jméno Páně chválili a velebili. Celé Assisi se tam přihrnulo, i lidé z okolí přispěchali, aby viděli veliké Boží skutky, které Pán na svém služebníkovi ukázal. Synové, kteří ztratili svého velikého Otce, lkali a slzami i vzdechy projevovali svou dětinnou lásku. Avšak nové zablesknutí zázraku proměnilo jejich lkání v jásot a jejich smutek ve chvalozpěv: viděli tělo blaženého Otce, ozdobené znameními ran Kristových, uprostřed jeho rukou i nohou nejen znamení hřebů, ale samotné hřeby utvořené z tkáně těla, načernalé jako železo, a pravý bok zčervenalý krví. Jeho tělo, od přirozenosti snědé, zářilo jasným světlem a dávalo tušit odměnu blaženého vzkříšení mrtvých. Jeho údy nebyly ztuhlé, jak bývá u mrtvých, nýbrž ohebné a měkké, a podobaly se údům dětí v útlém věku.
CLXIV. kapitola
Vidění, které měl bratr Augustin, když umíral
813
218. V té době byl Augustin ministrem bratří v Terra di Lavoro a právě umíral. Ač už dávno předtím ztratil řeč, najednou zvolal nahlas, takže to slyšeli všichni, kdo byli kolem: »Počkej na mne, Otče, půjdu už s tebou!«
Když se bratři s podivem tázali, s kým mluví, odpověděl bez rozpaků: »Což nevidíte našeho Otce Františka, jak se vznáší k nebi?« A jeho svatá duše ihned opustila tělo a šla za svatým Františkem.
CLXV. kapitola
Jak se svatý Otec po smrti ukázal bratrovi
814
219. Jiný bratr, který vedl velmi vzorný život, byl v té chvíli ponořen v modlitbě. Tu se mu v oné noci a hodině ukázal oslavený Otec, oděn purpurovou dalmatikou. S ním šlo nespočetné množství lidí. Někteří se od nich oddělili a ptali se bratra: »Bratře, není to Kristus?« Jiní pak se tázali: »Není to svatý František?« A bratr odpověděl, že je to on. Tomu bratrovi i celému zástupu se zdálo, jako by Kristus a blažený František byli jedna a táž osoba. Kdo tomu správně rozumí, nebude toto slovo považovat za příliš odvážné, neboť je psáno: »Kdo se oddá Bohu, je s ním jeden duch« a »Bůh je všechno ve všem.«
Nakonec se blažený Otec s tím skvělým zástupem dostal na líbezné místo. Zavlažována křišťálovou vodou pučela tam svěží zeleň, bohaté květy. Byly tam stromy všech druhů, obsypány lahodným ovocem. Byl tam také veliký, jedinečně krásný palác, do něhož nový nebešťan radostně vstoupil. Nalezl v něm mnoho bratří, stůl byl skvostně prostřen vzácnými jídly. I začal se svými radostně stolovat.
CLXVI. kapitola
Vidění, které o smrti svatého Otce měl biskup assiský
815
220. Biskup z Assisi se tehdy právě vydal na pouť ke kostelu svatého Michaela. Na zpáteční cestě přenocoval v Beneventu. A zde se mu v noci ukázal blažený František a řekl: »Hle, Otče, opouštím svět a jdu ke Kristu.« Ráno o tom biskup svému průvodu vyprávěl a písaři dal napsat den i hodinu zjevené smrti. Nato se rozechvěl a zaplakal, že ztratil svého tak vzácného Otce. Po návratu domů o všem po pořádku vyprávěl a nemohl Pánu dost poděkovat za všechny jeho dary.
Svatořečení a přenesení ostatků svatého Františka
816
220a. Ve jménu Pána Ježíše, amen. Léta od Vtělení 1226, dne 4. října, v den, který předpověděl, dvacet let od doby, kdy se Kristu úplně oddal a následoval život a šlépěje apoštolů, vrátil se šťastně ke Kristu, zproštěn pozemských pout, apoštolský muž František. Jeho tělo bylo pohřbeno v městě Assisi. Brzy zářil leskem tak četných, velikých a rozmanitých divů, že velkou část světa přiměl k úžasu nad novým věkem. Jeho sláva se v různých zemích šířila světlem jeho zázraků a ze všech stran přicházeli lidé, kteří jeho pomocí došli osvobození ze svých strastí.
A tu se jeho svatostí začal zabývat pan papež Řehoř, když dlel s kardinály a církevními preláty v Perugii. Všichni se shodli a vyjádřili svůj souhlas. Předčítali zprávy o zázracích, které Pán skrze svého sluhu učinil a potvrdili je. Životu i působení blaženého Otce se dostalo nejvyšší chvály.
K této neobyčejné slavnosti byla pozvána knížata země i zástup prelátů. Za obrovského jásotu lidu vjel ve stanovený den Svatý otec do Assisi, aby tu k větší světcově cti slavil jeho svatořečení.
Když se všichni sešli na místě určeném pro tu velikou slavnost, promluvil nejprve sám papež Řehoř ke všemu lidu a vřele a vroucně hlásal velkolepé činy Boží. I svatého Otce Františka znamenitě velebil a při líčení čistoty jeho života byl dojat až k slzám. Když svou řeč dokončil, pozdvihl své ruce k nebi a silným hlasem zvolal:
(Ostatní ve starém kodexu z Marseille chybí.)
MODLITBA SVĚTCOVÝCH DRUHŮ
817
221. Náš blažený Otče, v prostotě srdce jsme se snažili, jak nám to šlo nejlépe, velebit tvé skvělé činy a ke tvé slávě aspoň některé z tvých svatých ctností vypočíst. Víme, že naše slova jsou jen na újmu tvých vynikajících ctností, protože nestačí na to, aby vylíčila tak dokonalé činy. Prosíme tebe i čtenáře, aby vzali zřetel k naší lásce i snaze a radovali se i z toho, že pero žádného člověka nedovede vystihnout výšku i hloubku tak podivuhodného života. Kdo by byl s to, ty vyznamenaný mezi svatými, dát v sobě vzplanout ohni tvého ducha, nebo jej dokonce přenést na druhé? Kdo by dovedl popsat ten žár lásky, který z tebe k Bohu stále plápolal?
Ale napsali jsme to z radosti nad tvou světlou památkou, abychom – dokud žijeme – mohli, co víme, i když koktavě, předat jiným. Už se živíš vybranou pšenicí, po níž jsi kdysi hladověl, už se napájíš z proudu blaha, po kterém jsi kdysi žíznil. Nedomníváme se, že bys zapomenul na své syny. Vždyť i ten, z něhož se napájíš, Kristus, na nás myslí. Táhni nás tedy, ctihodný Otče, abychom šli za vůní tvých mastí, nás, kteří jsme někdy nečinností vlažní, leností ochablí, nedbalostí polomrtví. Po tvých stezkách jde za tebou jen malé stádce. Náš oslabený zrak nesnese světlost tvé dokonalosti. Ty, zrcadlo i vzore dokonalých, obnov naše dny jako od pradávna! Nedopusť, aby se ti za svého putování nepodobali ti, kteří jsou tobě připodobněni tím, co Bohu slíbili!
818
222. Hle, v pokoře nyní přednášíme před slitovností věčné velebnosti za Kristova služebníka, našeho ministra, který tě následuje ve svaté pokoře, který horlí o pravou chudobu a vroucí lásku, pro lásku tvého Krista pečuje o tvé ovečky, prosíme tě, svatý, stůj při něm a prokazuj mu svou zvláštní ochranu, aby vždy šel v tvých šlépějích a dosáhl navěky stejné chvály i slávy jako ty!
819
223. Prosíme tě také, dobrotivý Otče, z hloubi srdce za tvého syna, který už jednou, pln oddanosti, psal ke tvé slávě. Také toto nepatrné dílko, ne tak dobré, jak by se slušelo, ale zbožně psané, zasvěcuje tobě spolu s námi všemi. Zachovávej ho svou přímluvou od každého zla, rozmnožuj v něm svaté zásluhy a způsob, aby byl na tvé přímluvy navždy přijat do společenství tvých svatých.
820
224. Pamatuj, Otče, na všechny své syny, na které doléhají veliká nebezpečí. Ty, svatý, dobře víš, jak jen zdaleka chodí ve tvých stopách. Dej jim sílu, aby odolali! Očišťuj je, aby se skvěli! Dávej jim radost jako předchuť blaženosti! Vypros jim ducha milosti a modlitby, aby měli pravou pokoru, jako jsi měl ty, aby zachovávali chudobu jako ty, aby milovali Krista podobně, jako jsi miloval ty Ukřižovaného, který s Otcem a Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
Končí druhý životopis.
