V pondělí 17. října 2022 oslavíme v Praze v 18 hodin deset let od blahořečení 14 našich bratří mučedníků. Na slavnost se můžeme připravit také devítidenní modlitbou – novénou.
Novéna je forma modlitby opakované po devět dnů za sebou. Novénou se věřící připravují na důležitý svátek nebo se ji modlí za účelem vyprosit si nějakou milost. Název je odvozen z latinské číslovky novem (devět). Na vzniku novény ke Čtrnácti pražským mučedníkům se podílela před 10 lety řada bratří františkánské provincie. Novénu je možné zakoupit v knihkupectví Paulinky. Zde uvádíme úryvky z novény.
Úvodní modlitba
Se srdcem bdělým a naplněným vděčností k Trojjedinému Bohu, Otci, Synu a Duchu Svatému, chceme uvažovat o událostech a významu umučení františkánských bratří a prosíme, ať nám tyto chvíle pomohou v naslouchání Pánu, na naší cestě modlitby, k prohloubení duchovního života, k pevnější bratrské a církevní sounáležitosti i na cestě osobní misie. Neposkvrněná Maria, Matko Kristova a Matko naše, vyprošujeme si tvou přímluvu.
- 1. den – Riziko povolání a zasvěcení
- 2. den – Misie komunity
- 3. den – Poddajnost
- 4. den – Mučednictví jako odraz víry
- 5. den – Eucharistie
- 6. den – Duch služby
- 7. den – Odpouštění – součást mučednictví
- 8. den – Mučednictví a ekumenismus
- 9. den – Trvalost vlivu světců v čase
Riziko povolání a zasvěcení (1.den)
„Tu řekl Petr: »My jsme opustili všechno, co jsme měli, a šli jsme za tebou…« Ježíš řekl: »Není nikdo, aby nedostal mnohokrát víc a v budoucím věku život věčný«“
(srov. Lk 18,28-30).
Jít za Ježíšem, ztratit pro něj svůj život je krásné, ale těžké i riskantní rozhodnutí. V průběhu uplynulých staletí bylo mnoho mužů a žen, kteří uposlechli volání Boží a rozhodli se pro zvláštní způsob následování Krista. To bylo životů pro Ježíše! Když františkáni přišli roku 1604 do Prahy, jistě si byli vědomi rizik a těžkostí, které budou jejich působení provázet. (…)
Víme, že následování neznamená ani tak přilnout k nějakému učení jako především k Ježíši, a to navždy. A ti, kdo ho následují, opouštějí všechno a vydávají se ve stopách Krista. Bůh přichází do všedního života člověka a nabízí, aby se člověk snažil žít stejně odvážně, stejně radikálně jako jeho Syn, jako Ježíš. Bůh čeká, že člověk odpoví na jeho nabídku: „Zde jsem.“
Zde jsem. Prostá slova, ale mají mimořádný význam a na stránkách Písma se s nimi setkáváme častokrát. S rozhodností je vyslovil Abrahám, Samuel, Maria i sám Ježíš. Tímto kratičkým zvoláním člověk všech dob vyjadřuje svou odpověď Bohu, který jej hledá a volá. (…)
Na velikosti odpovědi závisí i možnost prožití něčeho ze životů osobností Písma svatého. Člověk nemusí odpovídat vůbec, může odpovědět trochu, tak, aby se neřeklo, a může odpovědět zcela, pořádně nebo totálně. Jedině láskou, a to vlastně až bláznivou, můžeme vysvětlit, proč mnozí muži a ženy opouštějí všechno a vydávají se následovat Krista. „Ježíš na něj pohlédl s láskou a řekl mu…“ (srov. Mk 10,21). Povolání k cestě evangelijních rad se rodí ze setkání s Kristovou láskou. (…)
Závěrečná modlitba
Bože, ty jsi nám dal skrze čtrnáct umučených bratří poznat, že služba tobě je naší největší radostí a dává nám sílu k oběti. Prosíme tě, dej nám milost radostného odevzdání celého svého života tobě. Skrze Krista našeho Pána. Amen.
Misie komunity (2.den)
Druhý den novény obsahuje dvě rozjímání: o misii komunity a o opravě chrámu hmotného i duchovního.
V církvi byla od počátků významnou hodnotou misijní myšlenka a svatý František ji výrazně vtiskl do kořenů hnutí, které založil. (…) „Poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít“ (Lk 10,1). Bůh je Bohem, který je společenství. I Pán Ježíš se narodil do rodiny, pak žil mezi apoštoly a také své učedníky posílá po dvou, aby uprostřed společenství zazářila podstata křesťanské misie, Boží láska, která se projevuje právě ve vztazích. Proto i menší bratři v Praze u Panny Marie Sněžné svědčí společně jako bratři, jako společenství modlitby, života a poslání. „Vy však máte svou vlast v nebi…“ (srov. Flp 3,20). Cíl misie, každého misionáře není na tomto světě, a to tito bratři dobře věděli. Už jeden ze sloupů observantské reformy sv. Jan Kapistrán říkal, že každý bratr a misionář musí při svém poslání počítat s mučednictvím. Jinak by opravdu bylo možná nepochopitelné, proč by bratři do Prahy přišli a zůstali tam i v době a situaci, která nebyla pro řeholní řády příznivá. Ba vytrvali i tehdy, když jim hrozila smrt. (…)
Krev Kristova „mluví důrazněji než krev Ábelova“ (Žid 12,24). O století později od smrti mučedníků u Panny Marie Sněžné je bratří z pouhých sedmnácti v roce 1570 najednou přes tisíc. (…) Menší bratři observanti v Praze již delší dobu provokovali okolní obyvatele Prahy k zásadním otázkám po smyslu života. Bratři, které bylo možné potkávat bosé po ulicích Prahy, které bylo slyšet při promluvách na různých místech Prahy, kteří sloužili svátostí smíření nebo jinak; za jejichž přítomnosti znova ožil polozbořený chrám Matky Boží. Obyvateli byli často nazýváni „Boží blázni“.
Kéž bychom i my byli trochu „Boží blázni“ a kéž by i náš život vyvolával v lidech okolo nás ty správné otázky a provokoval odpovědi, kéž by i náš život byl svědectvím, misií!
Doporučený biblický úryvek k prodloužené meditaci: Matoušovo evangelium (10, 1.5-16).
Závěrečná modlitba
Prosíme tě, Bože, povolávej do své služby nové učedníky podle svého srdce: lidi víry a pokory, lidi naslouchání a dialogu, kteří žijí pro tebe, s tebou a v tobě. Dej jim trpělivost ve zkouškách, radost v protivenstvích, lásku k chudým a trpícím, hledání spravedlnosti a pokoje. Učiň, ať žijí v jednoduchosti života a v bratrské lásce. Ať „hlásají tvé slovo s veškerou odvahou a ty přitom zasahuj svou mocí, ať se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dějí uzdravení, znamení a divy“ (Sk 4,29-30). A prosíme, daruj hlasatelům evangelia radost z toho, že vidí růst tvé království a že umírají ve službě tobě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Poddajnost (3.den)
Bratři přišli do Prahy, aby opravili Boží dům. Brzy asi zjistili, že nejde pouze o stavbu kostela Panny Marie Sněžné. Na něco takového by stačila dobře sehraná zednická parta. Ani Františka však Pán Ježíš nepovolal jako zedníka. Bratři se pustili do opravy Božího domu zničeného lidskou nenávistí, projevovanou v dějinách různým způsobem krveprolití, strachu, beznaděje, vzteku, pomstychtivosti. (…)
Zkusme si představit nadšené muže, kteří v některých případech odešli i daleko od své rodné země, aby lidi přiblížili Bohu, a najednou zakoušejí, jak ti lidé o to nestojí. Jako by se opakovalo: „Sestup s kříže a uvěříme ti“ (srov. Mk 15,30.32). V takové atmosféře opravují kostel. Pro lidi, kteří je nepřijali. Oni však nevydávají svým postojem svědectví o lásce nebo nenávisti místních obyvatel, ale o lásce svého Pána. Tak jsou mu podřízeni, mimo jiné i zásluhou slibu poslušnosti, že mohou pokračovat ve stavbě navzdory útokům, které musejí snášet. (…) Kdo ví, kolikrát jim pomohla právě řeholní poslušnost, že v této poddajnosti vytrvali. Více než na vlastní zkušenost se spolehli na slovo Pána. (…)
Doporučený biblický úryvek k prodloužené meditaci: List Židům (12,1-13).
Zavěrečná modlitba
Bože, tys sjednotil naše bratry ve snaze o obnovu tvého domu pod tvým vedením. Prosíme tě, veď i nás, abychom si ve všech zkouškách a pokušeních připomínali, že jsme malé věci slíbili, ale velké jsou slíbeny nám. Podřiď si naše vzpurné povahy, abychom našli společnou radost v podřízenosti tobě. Neboť tys naše odměna, ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Mučednictví jako odraz víry (4.den)
Čtvrtý den novény přináší zprávu o tom, co se stalo v neděli před vpádem do kláštera.
V neděli 13. února 1611, dva dny před mučednictvím, svolal vikář konventu Bedřich všechny bratry ke kapitule, aby se poradili, co dělat. Seznámil bratry se zprávami o napadení některých klášterů ve městě a o nebezpečí, které hrozí také jim, a předložil jim záležitost těmito slovy: „»Jestliže jsme v době míru hlásali Krista slovem a příkladem, je třeba, abychom víru stvrdili i za bouřlivých okolností. Svěřme kostel a klášter i náš život a naši spásu Kristu Pánu, který nás miloval až k smrti. Staň se jeho vůle!« Někteří řeholníci radili hledat útočiště u duchovních přátel, avšak většina nepovažovala nebezpečí za tak velké a přála si zůstat v klášteře. A hle: na konci porady se ve dveřích refektáře zjevil svatý František a požehnal svým synům. Všichni bratři padli na kolena a tichými hlasy se modlili: »Buď zdráv, svatý otče Františku, chraň a zachraň své stádce.« Všichni se radovali, že v tomto zjevení vidí příznivé znamení. Jenom bratr Kryštof, o němž se říkalo, že má prorockého ducha, řekl svým spolubratřím po kapitule: »Svatý otec František nás volá do nebeské slávy!«“
Vikář dává jasně najevo svůj postoj, ale ponechává bratřím prostor, aby sami věc zvážili a vyjádřili své přesvědčení. Nikdo z nich nevyhledává smrt, ale také nemají záchranu života na prvním místě. Ačkoli zvažují – zcela lidským odhadem – velikost nebezpečí, které jim hrozí, ve slovech kvardiána a v konečném rozhodnutí kapituly se jasně projevuje prvenství víry: „Staň se jeho vůle!“ (…) Každý z bratří už v této chvíli může poslechnout, anebo zapřít svého Pána – mučednictví je jen odrazem tohoto činu víry, kterým každý bratr prošel dříve, než ho zpečetili svou krví.
Závěrečná modlitba
Všemohoucí a milosrdný Bože, věříme a vyznáváme, že „počátkem Moudrosti je bázeň před Hospodinem“ (Př 9,10), nauč nás v každém našem rozhodnutí naslouchat „více tobě než lidem“ (Sk 5,29), abychom ve tvé Moudrosti rozuměli tvým znamením a „plnili tvé pravé a svaté nařízení“. Amen.
Eucharistie (5.den)
V polovině novény nás její texty nás začínají seznamovat s některými z umučených bratří. Dnes se španělským knězem Janem Martinezem.
V den přepadení chrámu Panny Marie Sněžné sloužil otec Jan Martinez mši svatou jako jiné dny. (…) Útočníci přepadli kněze, povalili ho na zem a useknutím rukou se zmocnili jeho pokladu. I tak jej ještě bránil vlastním tělem až do smrti. Jeho krev se smísila s krví Kristovou tajemně skrytou v eucharistii. (…)
Položme si otázku: Jakou já mám lásku ke Kristu? (…) Jsi vykoupen Kristem, jsi Boží dítě zahrnované láskou nebeského Otce, jsi veden Duchem Svatým, abys sám sebe posvěcoval a podle Božího plánu se podílel na spáse světa. „Křesťané jsou dáni světu ke spáse,“ napsal kdysi starověký autor. Otevřený svatostánek na oltáři v chrámu Panny Marie Sněžné za předjarního dne roku 1611 něco naznačuje: chceš-li být Kristovým apoštolem, byť laickým, žij plně z eucharistie. Svaté přijímání nesmí být věcí zvyku, ale projevem hluboké živé víry, touhy po Kristu, kterého milujeme. A protože bez kněží není eucharistie, modli se za nové dělníky, modli se za to, aby z Františkova řádu bylo vždy dosti svatých kněží. A kdo by snad zaslechl ve své duši Boží volání, neodmítej říci: „Hle, tady jsem, Pane, půjdu za tebou!“
Doporučený biblický úryvek k prodloužené meditaci: Žid 10,19-25.
Závěrečná modlitba
Pane Ježíši Kriste, náš Vykupiteli, věřím ve tvou lásku, s kterou jsi za nás trpěl a s níž chceš neustále vstupovat do našeho života a přetvářet jej podle svého vzoru. Příklad čtrnácti umučených bratří františkánů od Panny Marie Sněžné nás oslovuje. V neklidné, bouřlivé době žili jedině hlásání Božího slova a svátostné službě uprostřed naší Prahy. I dnes nám ukazují, jak je potřebné mít správnou stupnici hodnot, nenechat se ohlušit lomozem doby, ale naopak se přimknout k tobě, Ježíši, abychom šli cestou spásy a druhým ji svým příkladem ukazovali. Věříme v tebe, který žiješ a vládneš na věky věků. Amen.
Duch služby (6.den)
Šestým dnem novény nás provází další dva bratři: zpovědník Bartolomeo a sakristán Jan.
„Kdo slouží, ať si je vědom, že pověření k tomu přijal od Boha, aby tak byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista“ (1 Petr 4, 11b).
Rozjímejme dnes o dvou bratřích mučednících, kteří odevzdali svůj život přímo v místech pražského chrámu a ve službě, ke které byli povoláni. Jeden z nich, bratr kněz Bartolomeo, setrvával na zpovědní pohotovosti a bratr laik Jan Rode blízko místa vykonávání svých povinností, v depozitáři sakristie. Tam, při plnění svých běžných a každodenních povinností oba dva zastihla mučednická smrt z rukou žoldáků.
Oba bratry spojuje duch služby. (…) Oba vykonávají svou misii až do konce. Ani jeden z nich se nevyvyšuje nad druhého, ale oba slouží podle toho daru, ke kterému byli povoláni. Až do onoho masopustního úterý slouží nejen sobě navzájem a svým spolubratřím, ale také všem ostatním, kteří je o to požádají. A přestože jsou oba daleko od své rodné vlasti, přece nedbají na odlišnost země, jazyka, kultury, mravů – jsou zcela odevzdáni své misionářské službě.
Dnes na celém světě, ve všech světadílech pracují misionáři a misionářky, kněží i řeholní sestry, laici i rodiny. Nedbají na úskalí, která je mohou potkat, ale snaží se pomoci těm, kteří o pomoc žádají: těm, kteří ve jménu Ježíše Krista volají po důstojnějším lidském životě, těm pro které už jejich vlastní prostředky nedovolují normálně žít. Jejich služba je mnohokrát neviditelná lidským okem a přináší ovoce teprve po mnoha letech práce. Nejsou pak jejich ruce, které se nebojí dotýkat nemocných, slabých, umírajících, opuštěných, malých v očích tohoto světa, jakoby rukama Krista, které bezbožní přibili na kříž? Nejsou jejich nohy, které spěchají do nejvzdálenějších končin světa, nehybnými nohami Krista, které naleznou uvolnění až v sejmutí jeho těla z kříže? (…)
Naši bratři mučedníci Bartolomeo a Jan možná i tušili, jaká pohroma se chystá onoho pro nás památného dne 15. února. Nic je ale neodradilo od toho, aby setrvali ve vykonávání svých povinností. Jejich služba je příkladem i pro nás. Všichni jsme povoláni, abychom vydávali svědectví a k apoštolování. Neznamená to, že si musíme brát nějaké speciální úkoly. Skrze běžný, obyčejný život spojený s Kristem ukazujeme ostatním, že cesta v jeho šlépějích je cestou plnou radosti, optimismu a pokoje, i když vede vždy blízko kříže. Jenom když snášíme trpělivě každodenní těžkosti a neseme na svých ramenou veškeré protivenství osudu a utrpení, budeme sbírat ovoce našeho apoštolování. A jestli nám dá Pán milost, pak také i ke každodennímu odevzdávání svého života. A možná i položení života. (…)
Závěrečná modlitba
Pane Ježíši Kriste, Králi mučedníků, dej, abychom se každý den věrně snažili naplňovat své povolání, ke kterému nás voláš, a prosíme, abys nám v něm dal vytrvat až do konce, jak jsi dal setrvání ve službě našim bratřím Bartolomeovi a Janovi, jenž žiješ a kraluješ se svým Otcem v jednotě Ducha Svatého na věky věků. Amen.
Odpouštění – součást mučednictví (7.den)
Sedmý den novény nám klade tuto otázku: Zač vlastně jsou tito mučedníci blahoslaveni? Za to, že statečně zemřeli? Nebo spíše za to, že smrt z rukou vrahů přijali s odpuštěním?
(…) Světlo Bedřicha Bachsteina a třinácti druhů, mučedníků, je nejen velikým svědectvím sepjatosti řeholního společenství ve chvílích nejtěžších, ale i svědectvím každého jednotlivého bratra. (…) V každém z nich se potýkal postoj odplaty, nenávisti a vzdoru vůči těm, kdo je postupně mučili a ubíjeli k smrti, s hlubokým postojem víry, kterým hleděli na Ježíše. To on nás všechny svým evangelním poselstvím učí odpouštět a milovat a pro potvrzení svých slov z kříže, na němž bolestně umírá, odpouští všem, kteří „nevědí, co činí“ (Lk 23,34).
Jak je těžké odpustit, když se nás někdo třeba jen nevědomě, nepatřičně dotkne nebo když nám někdo ublíží. (…) Jak často se totiž stává, že nezvládáme ani malicherné záležitosti, protože se opíráme jen o své lidské síly. Odpouštět jako Ježíš budeme schopni jen tehdy, budeme-li umět čerpat sílu z Ducha Svatého a z eucharistie. Dalším důvodem k odpouštění je i Ježíšův požadavek, který vkládá do samotné modlitby „Otče náš“, když my sami prosíme všemohoucího Boha o odpuštění svých vin a tuto naši prosbu podkládáme ujištěním: „jako i my odpouštíme naším viníkům“.
I naši bratři při vyvražďování u Panny Marie Sněžné mohli ve slabosti a v ohrožení, ve kterém byli, s nenávistí proklít své vrahy a všechny, kdo byli zapojeni do barbarského rabování. Žádný z nich se však nesnížil k tomu, aby zlo oplácel zlem. Ze svědectví, které vydávali očití svědkové tragických událostí, a možná i ze svědectví samotných vrahů víme, že se bratři až do posledních chvil úpěnlivě modlili k Bohu, aby měli sílu přijmout násilnou smrt. (…) Odpustit, když se v nás všechno bouří, je již samo o sobě mučednictvím. (…)
Doporučený biblický úryvek k prodloužené meditaci: Mt 18,23-35.
Závěrečná modlitba
Nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi posiloval víru svých věrných služebníků Bedřicha a druhů, aby až do posledních okamžiků svého života pouze láskou a odpouštěním čelili zuřící přesile, a dej, abychom se i my po jejich příkladu učili vzájemným odpouštěním šířit Kristův pokoj do našich rodin i celé společnosti. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Mučednictví a ekumenismus (8.den)
Předposlední den novény se dotýká bolestivého vztahu mezi katolickými bratry a převážně protestantskou Prahou…
„Za ně prosím, aby byli jedno“ (Jan 17,9.22). Tak se modlí náš Pán v Getsemanské zahradě. Dějiny křesťanství jsou namísto toho dějinami roztržek a nesvárů mezi jednotlivými skupinami věřících. V dějinách nabyly tyto spory nejdivočejšího rozměru právě v období, kdy byli umučeni bratři od Panny Marie Sněžné. (…) Brutální likvidaci bratří františkánů v únoru 1611 však nesmíme chápat jako křivdu způsobenou katolíkům od protestantů. Útok na bratry okamžitě odsoudily městské soudy (reprezentované protestanty), bratry jezuity před pražskou chátrou ubránila městská stráž (protestantská), když se jí svěřili pod ochranu. Čili šlo spíše o útok pražské spodiny na nevinné bratry a o vyrabování klášterů, přičemž náboženská příslušnost hrála spíše podružnou roli. Význam této události pro ekumenické soužití je spíše v tom, že můžeme následovat bratry, kteří byli ochotni zůstat tam, kde je Bůh chtěl mít. Když přišli do převážně protestantské Prahy, rozhodně se s vlídným přijetím nesetkali. (…) Vše ale snášeli františkáni s pokorou a snahou o dobré spolužití. Slovy apoštola: „Jsme-li tupeni, žehnáme“ (1 Kor 4,12). Mohli bychom se shlédnout v odevzdanosti bratří, kteří se rozhodli vést pokojný život i mezi těmi, kteří je nenávidí a pokorně sloužit tam, kde se na ně hledí s podezíráním.
Doporučený biblický úryvek k prodloužené meditaci: Ef 2,13-22.
Závěrečná modlitba
Dobrý Pane, děkujeme ti za příklad umučených bratří Bedřicha, Jeronýma, Šimona, Jana a ostatních. Nauč nás obětavě nést kříž, nepočítat křivdy, nečekat obdiv a statečně kráčet za dobrem všech lidí. Ty jsi nám ukázal na kříži, jak vládne král křesťanů. Podáš-li nám svůj kalich, kalich, ze kterého pili apoštolové i františkánští bratři, budeme z něj pít také. Prosíme tě také za zahlazení křivd mezi křesťany, prosíme za jednotu, tak jak jsi prosil ty v Getsemane. Pane, dej, ať jsme jedno tělo. Neboť ty žiješ a kraluješ v jednotě s Otcem a Duchem Svatým po všechny věky věků. Amen.
Trvalost vlivu světců v čase (9.den)
Novénu končíme rozjímáním. Co si od mučedníků ze 17. století odnést do života v 21. století?
Číst a rozjímat o životě svatých je pro nás povzbuzením na naší cestě. Vždyť to byli lidé, kteří prožívali podobné těžkosti a trápení, ale i radosti jako my. Důležité je pro nás si uvědomit, že žádného světce, i kdyby nám byl sebevíce sympatický a blízký, nemůžeme kopírovat. (…) Duch Svatý v jejich životě jedinečně, originálně působil, a proto v celých dějinách nenajdeme dva stejné světce. (…)
I když život Čtrnácti pražských mučedníků nemůžeme kopírovat, najdeme u nich dary, z kterých čerpali, a ty se mohou stát posilou i pro nás. Každého oslovuje něco jiného. Uveďme zde tři určité momenty.
1. Ačkoli se vlivem moru a jiných obtíží doby snížil počet bratří na minimum, přesto k nám z ostatních zemí přišli noví bratři, kteří vytvořili novou mezinárodní komunitu. Není to pro nás povzbuzením, že je možné vytvořit jednotu v rozmanitosti národů, jazyků a kultur?
2. Otec Jan Martinez chránil eucharistii před zneuctěním. I my se můžeme a máme stát živým svatostánkem a chránit Boží život v nás a v našich bližních.
3. V rozhodující chvíli krátce před smrtí se bratři modlili a odevzdávali do Boží vůle. „Svěřme kostel a klášter i náš život a naší spásu Kristu Pánu, který nás miloval až k smrti. Staň se jeho vůle.“ Těmito slovy povzbuzoval své spolubratry vikář domu.
Doporučený biblický úryvek k prodloužené meditaci: Sir 44,1-15.
Závěrečná modlitba
Chválíme tě a klaníme se ti, Králi mučedníků, ty jsi za nás nabídl svůj život ve velikonoční večeři a v krvavé oběti na kříži. Pro svaté mučedníky zabité pro evangelium, kteří dosvědčili svou víru v tebe, prosíme tě, daruj nám pravou svobodu ducha, dej nám také ryzí a přímou víru a učiň, ať zmužile obstojíme v životních zkouškách a přemůžeme svody světa, abychom jednou dosáhli účasti na tvé slávě, v níž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
